Blog Jihlavských listů

Archív: Říjen 2019

Na ekologické téma trochu jinak

Ján Lauko | Pondělí, 14. 10. 2019 v 19:34

Svět, a zejména mladí lidé se začali intenzivně zajímat o ekologickou problematiku. Řešit tento problém je opravdu důležité, protože míra ničení přírody, vody, vzduchu i půdy na naší planetě je obrovská. A to až taková, že skutečně stojíme před ekologickým kolapsem, jehož signály jsou nepřehlédnutelné. Jsou jimi sucha, neúroda, ničivé povodně, přívalové deště, prudké oteplování, ozónová díra, tání ledovců, a tak dále, a tak dále.

To jsou fakta a je opravdu nejvyšší čas, aby se náš přístup k přírodě výrazně změnil. Je proto určitě správné, pokud se začnou vysazovat stromy, pokud začneme cestovat veřejnou dopravou, pokud se budeme snažit snižovat emise, pokud budeme jíst méně masa, pokud nebudeme používat igelitové tašky a pokud budeme dělat ještě mnoho jiných, k přírodě šetrných věcí.

To vše je dobré, ale žel nedostatečné! A nedostatečné je to proto, že lidé tak, jako téměř ve všem, nechtějí jít až ke kořenu problému. Nechtějí znát jeho hluboké, skryté příčiny. Nechtějí si uvědomit, že hrozící kolaps přírody je jen nezbytných důsledkem těchto nepoznaných příčin. Že všemi, výše zmíněnými opatřeními na ochranu přírody budeme sice do určité míry eliminovat vnější důsledky, ale ne příčiny toho, co je způsobuje. A z těchto skrytých a neřešených příčin budou pak opět vyrůstat nejrozmanitější nové neblahé důsledky, protože lidé ve svém boji za záchranu planety byli povrchní a neochotní poznat nejhlubší, skrytou příčinnost tohoto stavu.

Jediný správný způsob boje za záchranu přírody je boj na dvou frontách. A sice boj proti všem vnějším a viditelným důsledkům tohoto problému tak, jak to iniciují aktivisté na svých ekologických protestech. Ale zároveň také boj proti skrytým vnitřním příčinám, ze kterých tyto vnější důsledky vznikly.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat právě na nepoznané, skryté, skutečné příčiny.

Když nahlédneme do historie zjistíme, že lidé, také v rámci evropského prostoru, žili mnohem duchovněji. Že duchovno mělo v jejich životech mnohem větší místo. I když samozřejmě existuje mnoho špatného a nesprávného, co by se dalo vytknout lidem minulých dob.

No a tato, poměrně silná spojitost obyvatelstva s duchovním rozměrem bytí trvala až do období technické revoluce. Do této doby byly vodstvo i vzduch čisté, a naše planeta neměla žádné ekologické problémy.

Vše se však začalo rapidně měnit právě příchodem technické revoluce a nastartováním technického pokroku. Ten měl mimo jiné za následek, že v lidech začala stále intenzivněji vzrůstat důvěra ve vlastní rozum, který přinášel nové, neuvěřitelné technické vymoženosti. Přílišná důvěra v lidské rozumové schopnosti však začala postupně odsouvat stranou duchovní rozměr bytí, na základě čeho se začal stále více rozmáhat materialismus a ateismus.

Základním principem duchovnosti je láska a úcta k člověku i ke stvoření, se směrováním k věčnému, duchovnímu bytí.

Základním principem ateistického materialismu je princip osobního prospěchu, se snahou po konzumním užívání si.

Základním principem ducha je tedy láska ke všem a ke všemu, zatímco základním principem racionalistického materialismu je především láska k sobě samému, projevující se snahou o dosahování osobního profitu.

Do doby příchodu průmyslové revoluce duchovnost alespoň do určité míry tlumila nejnižší, sobecké sklony a pudy člověka. Avšak přesunutím absolutní důvěry na rozum a odsunutím duchovnosti do říše pohádek najednou padly všechny mantinely a všechna omezení. Lidé se stali už jen bezohlednými materialistickými živočichy, toužícími mít stále víc.

Člověk duchovní vidí hlavní cíl bytí v dosažení věčné duchovní říše, nacházející se mimo země, zatímco materialista vidí svůj hlavní cíl v užívání si materie a v konzumním ráji přímo na zemi. A v sobeckém naplňování své vize neváhá vše kolem sebe změnit v ruiny. Vždyť podle jeho názoru má jen jeden život, a proto z něj musí vyždímat, co se jen dá.

Zjednodušeně řečeno, dokud bylo lidstvo korigováno principem duchovnosti, žilo v ekologické rovnováze. Když však odsunulo bokem princip duchovnosti, stalo se racionálně materialistické, a ve své bezohledné touze mít stále víc, začalo bezbřeze drancovat a ničit přírodní zdroje naší planety, až to nakonec dospělo do stádia, ve kterém se nacházíme dnes.

Příčinou současného stavu je tedy vyvýšení hodnoty racionality rozumu, nad hodnoty ducha. To přivodilo konzumní materialismus současného typu, kterým žije západní svět, a který se jako zhoubná choroba šíří do všech částí naší planety. Jde však o proces, jehož prostřednictvím duchovně mrtvá civilizace směřuje k vlastnímu sebezničení.

Žijeme totiž ve stvoření, které je duchovní a jeho účelem je poskytnout lidským bytostem, v něm žijícím, prostor pro jejich duchovní vzestup ke stále k stále větší zralosti a dokonalosti. Kdo však z tohoto hlavního účelu stvoření jakýmkoliv způsobem vybočí, třeba ve formě přehnaného uctívání rozumu, materialismu, ateismu a prázdného, konzumního způsobu života, stává se duchovně mrtvým. A proto se zcela logicky stává jeho další setrvávání ve stvoření neopodstatněné. Proto, hnaný zákony univerza, spěje k sebezničení, jak to můžeme vidět na příkladu současného lidstva, v jeho fatální ztrátě duchovnosti.

Lidé si však už začínají uvědomovat tyto skutečnosti. Začínají vnímat, že je vskutku čeká ekologický kolaps a sebezničení. A proto začínají podnikat kroky k tomu, aby ekologický kolaps odvrátili, co je chvályhodné a žádoucí.

Ale to je málo, protože jde pouze o odstraňování těch nejvypuklejších důsledků, které má svědomí skrytá, klíčová vnitřní příčina. A tou příčinou je katastrofální ztráta duchovnosti lidstva, kterou si samo sobě vykopalo vlastní hrob. A do tohoto hrobu ho srazí buď ekologický kolaps, nebo něco úplně jiného, protože to, co je duchovně mrtvé patří do hrobu.

Pokud se tedy vrátíme k současným ekologickým protestům, jsou oprávněny a rozhodně je potřeba změnit náš vztah k přírodě. Avšak naše dosavadní bezohlednost vůči přírodě je jen důsledkem skutečné příčiny, kterou je pýcha rozumu! Kterou je pyšné vyvýšení rozumového racionalismu nad hodnoty ducha, na základě čehož vznikl sobecký materialismus, ateismus a konzumní užívání si.

A právě na těchto principech stojí, tímto principům věří a v souladu s těmito principy žije většina těch, kteří se účastní ekologických protestů. Uctívání těchto principů dohnalo svět do dnešního stavu, ovšem lidmi, kteří je uctívají, jsou také samotní protestující. V tom spočívá velká faleš a farizejství! Není přece možné stát ve svém vlastním životě na destrukčních principech, a když tyto principy přivolají destrukci, budeme proti ní protestovat a budeme se snažit odvrátit její důsledky. Ale své vlastní destruktivní filozofie života, která to mě všechno na svědomí, se nevzdáme!

Milí protestující aktivisté! Jen ten, kdo se stane duchovně živým, dokáže pomoci našemu světu! Bojujme za ochranu přírody, ale zároveň se zřekněme destruktivního principu nadřazení hodnot rozumu nad hodnoty ducha! Zřekněme se materialismu, ateismu a konzumního způsobu života, jako základního smyslu a jediného vrcholu našeho bytí, protože jen tak bude moci být náš boj pravý a upřímný!

Neboť jen odstraňováním vnějších důsledků, bez odstranění skutečné příčiny v podstatě nic nedosáhneme. Neboť to, co je samo v sobě duchovně mrtvé, nemůže dospět k ničemu jinému, než k záhubě! K záhubě přírody, k záhubě planety, nebo k záhubě lidstva!

Jen to, co je živé, to jest duchovně živé, má schopnost vše kolem sebe směřovat k životu! Jen to je schopné přivodit rozkvět! Rozkvět lidstva, rozkvět přírody i rozkvět planety!

Záchrana naší planety před ekologickým kolapsem stojí tedy na dvou pilířích. Na vnějších opatřeních a na vnitřním, duchovním oživení jednotlivce, společnosti i civilizace. Neboť duchovně mrtvá civilizace nemůže nic zachránit! Ani přírodu, ani svou planetu, ani samu sebe!

Jsou však lidé, účastnící se na ekologických protestech lidmi duchovními? Nebo jsou jen racionalistickými materialisty, čili lidmi, stojícími právě na té platformě, která má ekologický kolaps na svědomí? Jak je na tom známá aktivistka Gréta Thunberg? Opírá se o duchovní principy, nebo je jen ateistkou a materialistkou?

Náš svět se může zachránit jen tak, že se duchovně obrodí! Jinak ho čeká záhuba! Ekologická, nebo nějaká jiná!

Mladí protestující lidé by se proto měli především postavit právě proti zhoubnému uctívání racionalismu, materialismu a ateismu, které moderní civilizace postavila nad hodnoty ducha! To je příčina, ze které vyrůstají všechny jedovaté výhonky!

Mladí lidé jsou však žel, zatím jenom dětmi materialismu, které si chtějí zachránit svůj racionálně materialistický svět, co však bez komplexního, duchovně materiálního snažení není možné.

Usmívání

Jan Schwarz | Pátek, 11. 10. 2019 v 6:43

Můj zážitek klinické smrti se popisuje těžko. Slova jsou signály k dorozumění z tohoto světa. Jak popsat zážitek z druhé strany? Přesto se pokusím vyjádřit poznání cesty, na kterou moje slovní zásoba zatím nestačí. – Prošel jsem DVA světy. Už vím, PROČ vizionáři a proroci tak těžko a kostrbatě popisovali své vize z věčnosti … není to jen problém překladu ze starověkého jazyka, biblické hebrejštiny, jak namítnou někteří teologové, je to zkušenost poutníka, který navštívil DVA od sebe vzdálené a přitom stále propojené světy… Vrátím se teď k nečekané havárii: Náraz kola o automobil, pád, řinčení skla, a náhle ticho, pak nečekaný hluk, vrtulník se mnou odlétal do vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Přístroje nad mou hlavou na Jednotce Intenzivní Péče hlásily zdravotnímu personálu podivnou změnu. Ale já už jejich blikání na monitoru a vyzvánění nevnímal. V oslnivě jasném světle jsem stoupal výš a výš.
Ocitl jsem se na podivné silnici. Byla pustá, ale zdálky se blížil vůz. Nastoupil jsem a rozhlížel se. Sedělo tu plno známých, usměvavých bytostí. Uviděl jsem svou babičku. Zemřela tak dávno, před mnoha lety. Já ji poznal v dětství už jako nevidomou, prošedivělou paní, ale tady byla mladší, černovlasá, usmívala se a VIDĚLA. Poblíž seděl můj strýc. Potkával jsem ho před mnoha lety ve Studené na návsi a pak náhle zemřel. Připravil mi tím odchodem nejedno překvapení. Všichni mu říkali Mirku a na smutečním oznámení přitom bylo vytištěné jiné jméno – Waldemar.
Posadil jsem se vedle babičky a začal jí vyprávět, co všechno mě za ta léta potkalo. V církvi, ve sněmovně, na ministerstvu. Naslouchala mi a stále se tiše usmívala. Až jsem si to uvědomil. Babička sice zemřela kdysi dávno, ale po celou dobu mého života mi byla stále blízko a všechno, úplně všechno o mě věděla.
Pak vůz náhle zastavil. Na cestě se třpytil zlatý pruh.
Všichni ztichli, jakoby na něco čekali.
Po chvíli jsem pochopil, že se mám rozhodnout.
Zašeptal jsem – Babi, vím, bude mě to moc bolet, ale vrátím se. – A jmenoval jsem lidi, kteří na mě dole čekají. Řidič otevřel dveře. Vystoupil jsem a zamával babičce do okna. Vůz přejel zlatou čáru.
… A já se propadal do temné studny s kalnou vodou.
… Přibýval Tlak … Teplota … Únava … A bolest …
Jako bych si na sebe znovu oblékal tělo. Těžký skafandr.
Probíral jsem se dlouho. Trvalo to měsíce, než jsem si uvědomil čas, běh událostí na světě.
SOUČASNOST.
Má první slova prý byla – Všecko je politika!
Do nemocničního pokoje přicházela psycholožka a zjišťovala, kde se nacházím. Zajímalo ji třeba – Jaké je roční období? – a věděla, že mám postel daleko od okna a nevidím ven. Ptala se – Jak se jmenuje náš prezident? – a nedivila se, když jsem odpověděl – Gustáv Husák.
Ještě jeden zážitek z druhé strany mi utkvěl v paměti. Seděl jsem v domku pod hradem Lipnice a opíral se zády o pryčnu kovové postele, v níž umíral spisovatel Jaroslav Hašek. Těžce lapal po dechu. Byl zděšený. Umíral a nechápal, proč život končí. PROČ má skonat? A tak mladý.
Popsal jsem návštěvu v domku na Lipnici lékařské komisi. Mužové v pláštích tiše kývali hlavami. Naštěstí přišla na návštěvu přítelkyně Jolana a řekla – Právě se koná zasedání Společnosti Jaroslava Haška a Richard Hašek očekával návštěvu Jana Schwarze na Lipnici.
Pozemským časem prostupují paprsky věčnosti. Kdo ucítil dotek jejich záře, hledá způsob, jak to sdělit, anebo mlčí.
I teď cítím blízkost svého přítele, básníka a lékaře MUDr. Jana Mičky. Zesnul nečekaně a já se s ním v Příbrami bolestně loučil a dlouho jsem vzpomínal na naše hovory o básnících z mého rodného kraje, o Vítězslavu Nezvalovi, Jakubu Demlovi, o Zahradníčkovi, Otokaru Březinovi …
… Propast mezi věčností a námi je hluboká, ale všichni jsme si blízko, a smrti? Té se nelekám … Před závěrečným pozdravem ocituji mystického básníka Otokara Březiny, který si zapsal – Mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení – … mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení … přeji vám všem krásné dobré jitro a teď se už jen usmívám

NÁRODNÍ DIVADLO a PRAŽSKÁ KAVÁRNA

Zdeněk Gryc | Středa, 9. 10. 2019 v 22:05

Národní divadlo: Mýtus a realita (4/10)
Dnes20:20

Předchozí fotografieDalší fotografiePřejít do galerie
Anšlus Rakouska, neklid v pohraničí, mobilizace… V tísnivé atmosféře roku 1938 přišel Václav Talich s novým nastudováním Libuše. Národní divadlo tak chtělo povzbudit cítění národa v době rostoucího ohrožení. Druhá republika ale znamenala postupný zánik pluralitního uměleckého prostředí. Když o Vánocích roku 1938 zemřel Karel Čapek, nevyvěsilo Národní divadlo černý prapor. V nové situaci se stal nežádoucí osobou. V únoru 1939 přišel příkaz propustit všechny židovské zaměstnance. Hugo Haas odchází nejen z Národního divadla, ale po okupaci zbytku Československa nacisty i do emigrace. Národní divadlo se v situaci, kdy byla řada autorů zakázaných, snažilo vyjadřovat především pomocí metafory. Další etapou dějin Národního divadla provází Ondřej Havelka.
——————————
Novorenesanční palác byl postavený v letech 1861 – 1863 pro hraběte Prokopa Lažanského. Asi nejvýznamnější osobností spojenou s tímto domem je Bedřich Smetana, který zde pobýval v 60. letech 19. století. V roce 1884 zde byla otevřena kavárna Velká Slávie. První přestavbou prošel palác ve 30. letech 20. století.
Dnes se zde sídlí kavárna Slávie a FAMU.
—————————
Když prodává strach
17. 2. 2013 — 461 OTTOSLOV
Zaručený textový návod na prezidentské volby. Stačí vybírat schránku. V lednu mi přišel korespondenční lístek. Psal Miloš Zeman.
První strana vypadala následovně:

Celé to bylo takové úsměvné a už jsem chtěl předvolební zdravici vyhodit mezi letáky Kauflandu a Datartu…
…to bych ale nesměl být copywriter. Lístek jsem obrátil, začetl se a užasl.
Čistá práce.
Kdybych byl cílovka, sežral bych to i s navijákem:

Využívat motivátor strachu při tvorbě copy je jedním z oblíbených fíglů copywriterů a ani se za to moc nestydíme. Kupříkladu životní pojistka seprodává výrazně lépe, když vám napřed v mysli vykreslíme negativní obraz, co by si doma počal váš nezajištěný partner a děti, kdyby se vám náhodou, nedej bože, z čista jasna, cestou z práce, něco… však víte.
Jenže údernické copy na pohlednici od Miloše, to je už jiné kafe. To se vám nesmí udělat hned šloufl, když to čtete. Tady se prostě pozná, kdo kam patří.

Až budete někdy kandidovat na prezidenta ČR, zde je osvědčený textový recept:
Občanům, kterým není lhostejná budoucnost České republiky. Proč dát hlas SemDoplňte VašeJméno? Je českým kandidátem, který Českou republiku nikdy nezradil.
Hned na úvod dejte jasně najevo, z které země píšete. A že po světě moc netrajdáte (a když, tak jen na krátký výlet do Bambergu).
Jsem Čechem, který se v České republice narodil, celý život tu žil a nikdy by nechtěl žít jinde.
Na druhé straně lístku nezapomeňte hned v prvním odstavci znovu zdůraznit, z které země píšete.
Znám starosti lidí, kteří žijí v obcích – sám jsem jedním z nich.
Bingo. To jsou milionové věty, které vám spolehlivě vyhrají volby. Doma je doma. Vesničko má středisková. Já jsem vy. Volte sami sebe.
Vím, kolik stojí chleba a léky.
A máte je na lopatě! Být občanem ČR = užívat léky (a chleba). To dá rozum. Hlavně mít srovnané priority osobnostního růstu.
Nikdy jsem nežil rozmařile a vážil si více čestných lidí než drahých věcí.
Tak určitě… Už soudružky učitelky nám říkaly, že kdo je bohatý, ten lže, pravděpodobně krade a může i zabít. Rozmařile si žije buržoazie a šlechta. Čestní lidé jsou chudí. Jako vy. Já jsem vy. Volte sami sebe.
Zájmy České republiky jsem vždy hájil vší silou a nepodvolil se žádným cizím tlakům…
Á… už jsou tu: ONI, cizáci, tlaky zvenčí, mimozemšťani, vetřelci, přivandrovalci, zrádci, kolaboranti, emigranti, imigranti… je to boj na ostří nože: buď my nebo oni!
Nedovolte, aby dalšího českého prezidenta zvolila pouze Praha.
Stylové zakončení pohlednice v PREMIUM verzi pro moravskoslezský trh. Tak se zvedá response rate.

Je ovšem možné, že vaše kampaň bude zrovna vrcholit, nebude už čas ani prostor na delší text a vše, co potřebujete, je jeden krátký headline.
V takové nouzové situaci doporučuji nechodit kolem národovecké kaše – a zpříma jasně zavelet:
Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!

Montovny ve věku AI

Zdeněk Faltus | Čtvrtek, 3. 10. 2019 v 22:06

Montovny ve věku AI.

Podívejte , měl jsme teď možnost poslechnout si několik zajímavých relací o AI- artificial  intelligence.

Co je to?

Nejprve  definice v moderním „lingua franca“ tj v angličtině: /cituji z https://searchenterpriseai.techtarget.com/definition/AI-Artificial-Intelligence/

Artificial intelligence (AI) is the simulation of human intelligence processes by machines, especially computer systems. These processes include learning (the acquisition of information and rules for using the information), reasoning (using rules to reach approximate or definite conclusions) and self-correction. Particular applications of AI include expert systemsspeech recognition and machine vision.

Je to vlastně  strojové uvažování, konání  a , zatím jen  v počátku,   i   přemýšlení.

AI rozvíjí například  Čína : ta má pracovních sil / zatím/ dost, ale   má zájem na tom , aby AI sledovala milion záběrů z kamer a vyhodnocovala  podezřelou činnost.  V USA  zase   potřebují nahradit  manuální  levnou pracovní sílu. V západní Evropě zase  rádi sníží výrobní cenu zboží.

Naši veřejnost, naše ministerstvo školství však toto vše nechává , jak jinak,  v klidu.  Část veřejnosti řeší kam na dovolenou, někdo jiný zase  to, jestli půjde na „spontánní „ demonstraci.

Až bude  někdo stavět  továrnu plnou robotů, kde ji postaví ? Někde doma v Německu, Francii , Dánsku nebo v české „montovně“ ?

Zkusme  změnit systém vzdělávání, zaměřme se na ty opravdu nadané a přestaňme vychovávat průměrné lidi, kteří se naučili jen papouškovat poučky.

Road 602

Zdeněk Faltus | v 22:01

Road   602

 

Ne, není to silnice někde v USA.  Je to silnice v okrese Jihlava, která vede od hranic okresu  přes Jihlavu na Hubenov a Dušejov.

Stará cesta  na Brno.

Je velmi frekventovaná. No a v tom to právě je. Kraj Vysočina  zastoupený náměstkem hejtmana ing Kuklou se snažil a snažil , aby tahle silnice  tak frekventovanou být přestala.

Jak? No tím, že prolobboval  západní větev obchvatu Jihlavy !

A také tím, že se zaručil za 300 milionů, které ještě  do finální částky chyběly.

Za to žádal po městu Jihlava, aby si tuto silnici, která pozbyde původního významu, v oblasti  katastru města Jihlava převzal.

Aby mohla Jihlava třeba zakázat průjezd kamionů městem, proto.

Je to logické ? Je.

Ale pozor, nové vedení radnice  se to moc nezdálo a mělo pořád nové a nové požadavky na to, jak má být silnice opravena, než bude předána městu. Aby to pak moc nestálo, až ji bude město  muset udržovat.

Nakonec se domluvili. Byl jsem osobně moc rád, protože jsem to navrhoval už před půl rokem. Tenkrát to nešlo, nebyl asi ten „správný“ čas.. Teď už nastal….

Nakonec jsme hlasovali /skoro/ všichni pro. Jen  2 zastupitelé KDU hlasovali proti /?/ a sám předkladatel z ODS se zdržel /??/.

Jak zajímavé, půvabné . Někdy si připadám jak v Kocourkově.

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Silnice_II/602




© 2008 Parola s.r.o.