Blog Jihlavských listů

Jan Schwarz
54- Emeritní patriaarcha Cčsh a unitářský pastor, nyní po havárii na kole odpočívá v Třebíči a vzpomíná, jak objel na kole po hranicích Československo a stavil se v Užgorodu, poslední kniha, kterou jsem napsal - Tajemné dveře do domu Bible, (nakl. Alfa 2010)

Ortenův

Jan Schwarz | Pondělí, 10. 9. 2018 v 15:55

Dovolte mi dnes malé ohlédnutí za básníkem, kterého jistě mnozí, a nejen poetové, vzpomenou 30. srpna, kdy se roku 1919 v Kutné Hoře narodil, aby ze světa tragicky odešel 1. září 1941 ve věku 22 let.

A proto u třebíčské synagogy vzpomínám v modlitbě protkané do jarmulky vzpomínek – Já nejsem ještě prach, ale vím, že povětřím už víří smrt a proto se nechám bičovat i hladit tvými verši a proti času utíkám v touze zahlédnout, jak dobrovolně odcházíš ze zahrady. Z dlaní života ses napil jedu a s hvězdou šesticípou na kabátě vkročil do silnice, abys’ pod vozem krále Heroda dodýchal ten svinský skrojek bytí; na pražské ulici bychom se stejně nepotkali, narodil jsem se příliš, příliš pozdě; naštěstí pro mne už doba nezabíjela, jen nenápadně zevnitř sála krev, ale zvenčí nechala žít a dýchat a snít, a pod popelem dřímala lež, převlékala se za pravdu a popelu kdekdo vzdával hold jak živému plameni, i já hleděl na ten dráp v popelavém závoji, s jediným přáním, aby nedrásal a nepálil a neotloukal lidi do píšťalek, do falešných melodií a NA PLNÝ HLAS, jak ti rozumím, duše umučená, básníku žlutavých hvězd.

Jsou odpuštěna slova nepřátel, která berou víru a vracejí život, v básni NENAPSANÉ, pročpak ji lidi nečtou, proč nesténají bolestí nad verši, když v takovém nečase tak těžkou cestou jdeš a raději oněmíš, než bys vyslovil soud a dal jedinou MALOU ODPOVĚĎ VELKÉMU PROČ – pro slávu ubohých, pro lásku k zemřelým, pro kočky, pro kosy, pro samotu snů – a taky pro mne, Jiří Ortene, i já toužím žít.

Třeba se najde srdce dívčí, které udiveno mým podivným slohem otevře knihu básní a nechá se probudit POETIKOU a odhalí pod snítkou verše tvé uschlé slzy, co stačily dozrát v jablka sladká a šťavnatá, mezi nebem a zemí, kořeny přibité v bolesti, tak, přesně tak roste strom štěstí i neštěstí i člověk v TĚLE ŽEN a BLÁZINEC páření lásce podoben, to píše básník, i vám, KARIN, ano, vám, a stále neví, zda jste ještě živa, protože na zem kles, když předtím se krví smál a krví plakal, a proto neskončí nikdy ten nebezpečný věk, dokud nepochopíte, že váš básník veršem neumírá.

Odešel ale do OČISTNÉ hodiny. Povstaňte, pozůstalí. A pojďte a bijte a tlučte a bolesti se učte, vy, kteří nezapomínáte obětí básníků, co vzdali se jména a svobody a dechu a zalknuti špínou padli; hrob se však nezavřel, a básni zbývá, ČEMU SE ale BÁSEŇ ŘÍKÁ, v ústraní do hrsti vzlyknout a mít rád, blahoslavený Jiří Ortene, také dnes na tebe vzpomínáme – jbarecha Adonaj – sbohem a – le hitraot – na shledanou, laskavý básníku.

2 komentářů k článku “Ortenův”

  1. Zdeněk Gryc říká:

    . . . „naštěstí pro mne už doba nezabíjela, jen nenápadně zevnitř sála krev, ale zvenčí nechala žít a dýchat a snít, a pod popelem dřímala lež, převlékala se za pravdu“. . .

    Vážený pane Schwarz,

    Jsem Vám vděčný za Vaši poezii v próze.

    Narození v třicátých létech, kteří se dlouze a nesnadně dožili presidenta Václava Havla,
    na pražském Hradě, to neumí vyjádřit lépe:

    Ing. arch. Zdeněk Gryc

  2. Svatopluk Beran říká:

    Tak nevím kam příspěvek uložit. Po reakci pana Gryce, snad i sem.

    Kniha jednoho emigranta o které toho asi moc nevíme. – Země lhostejnost –

    https://www.youtube.com/watch?v=pi8DAR9WLU0

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.