Blog Jihlavských listů

Archív: Září 2018

PRO LETÍ 100LETÍ

Zdeněk Gryc | Neděle, 30. 9. 2018 v 19:45

Nejenom nad pražským Hradem.

Vrána k vráně sedá, president „přítele-architekta“ si hledá.

/Vyzobáno z Wikipedie, otevřené encyklopedie/
Jože Plečnik
TGM: „Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost a já nevím o nikom jiném, kdo by to dokázal, než jste vy.”
Roku 1910 Plečnik odešel do Prahy jako profesor dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Toto místo převzal po Janu Kotěrovi.
Po menších zakázkách, přichází „zlatý hřeb“ Plečnikovy tvorby v tehdejší ČSR. Po deseti letech pobytu dostává od prezidenta Masaryka významný úkol – přetvořit Pražský hrad v symbol základních principů mladé republiky.

„Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost a já nevím o nikom jiném, kdo by to dokázal, než jste vy.”
Tak zní památná Masarykova věta o důvěře ve slovinského génia. A volba to byla skvělá.
K doslova „státnímu“ úkolu se architekt postavil celou svou osobností s odhodláním nezklamat. . .
„důvěrné PŘÁTELSTVÍ a názorovou symbiózu“
s prezidentem Masarykem a jeho rodinou.
————————————————
Z rozsáhlé přestavby sídla českých králů na Hradě zmiňme alespoň Býčí schodiště, úpravy zahrad Na valech, Rajské a Na baště včetně vyhlídkového altánu, známý Obelisk na III. nádvoří,
18 m vysoký monolit z mrákotínské žuly,
vybudování sloupové síně v blízkosti Matyášovy brány či soukromé místnosti prezidenta republiky, včetně oválného výtahu v klenuté válcové cihelné šachtě, severní průčelí Španělského sálu nebo sloupovou síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen. Účinku vznešenosti architekt dosahuje výhradně užitím české žuly a mramoru, střídmosti v dekoru, dokonale provedeným detailem a členitostí velkých ploch.

Výsledkem je prostředí plné roztodivných objektů (obří vázy, popínavý břečťan, malé pyramidy, altánky, bizarní výhledy aj.), jež na Pražském hradě až do 20. let minulého století neexistovaly a které kupodivu dokonale ladí se starou architekturou.
Masaryk měl naprostou pravdu. Plečnik prokázal mimořádný talent pro spojení starého a nového v dokonale harmonický architektonický a krajinářský celek.
—————————————————————————————–
Osobností, která spojuje oba první presidenty je
Hugo Vavrečka,
český novinář, národohospodář, politik a diplomat, ministr propagandy ČSR, dědeček Václava a Ivana Havla.
Vavrečka je pozoruhodná osobnost.
Od ledna 1919 působil v československé delegaci na mírové konferenci v Paříži jako národohospodářský expert. Do vlasti se vrátil koncem léta 1919 a již v únoru 1920 nastoupil do funkce generálního konzula v Hamburku. Po dvou letech přesídlil do Budapešti, stal se tak prvním řádným československým vyslancem v Maďarsku. V Budapešti setrval do roku 1926, kdy se přesunul na post vyslance v Rakousku.
Při svém působení v Budapešti musel s dostatkem taktu řešit napjaté vztahy obou zemí. /Faktem je, že se zde bojovalo a hranice byla udržena za cenu značných obětí/.

Po osvobození v květnu 1945 byla na firmu Baťa a.s. uvalena národní správa a v říjnu 1945 byly závody znárodněny.
Vavrečka byl stejně jako všichni vedoucí pracovníci ze svého místa odvolán a z podniku na počátku roku 1946 propuštěn. Zároveň byl obviněn z kolaborace s nacisty, vyšetřován, ale soudem zproštěn obžaloby.
Po únoru 1948 čekal Vavrečku nový soud, ve kterém byl 22. prosince 1948 na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen na tři roky těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku.
Vězení zůstal ušetřen, zemřel 9. srpna 1952.
V roce 1997 byl z jeho pozůstalosti vydán výbor nepublikovaných prací pod názvem: „Život je spíš román“. V rámci „Proletí 100letí“ je to významným dobový dokument.
Rodina Václava Havla
má „na svědomí“dvě významné architektury.

Barrandov, čtvrť především pro filmový průmysl a filmové ateliéry, patří mezi nejvýznamnější filmové oblasti v Evropě. Vysílají odtud televize Nova a Barrandov. Za vznik této části Prahy vděčíme Ing. Václavu Havlovi, otci pozdějšího prezidenta Václava Havla.
Palác Lucerna, od 1. července 2017 je národní kulturní památkou České republiky. Stavbu realizoval stavitel Ing. Vácslav Havel (dědeček bývalého prezidenta České republiky Václava Havla).Od ukončení výstavby a uvedení komplexu do provozu až do dnešních dob se jedná o významné kulturní a společenské středisko hlavního města a to jak někdejšího Československa i České republiky,
——————————————————————————–
Bořek Šípek
hlavní architekt správy Pražského hradu
z období prezidenta Václava Havla (1992–2002).
V letech 1992 až 2002 působil ve funkci hlavního architekta správy Pražského hradu, kde pracoval na obnově hradních interiérů.
Pro „PŘÍTELE“ Václava Havla vytvořil řadu artefaktů.

Stal se jediným výtvarníkem, který po Josipu Plečnikovi,

zasáhl do architektonické a výtvarné podoby hradních interiérů pro reprezentativní prostory Hradu, pod jeho vedením vznikly unikátní lustry a další svítidla, vázy, soubory nápojového skla, skleněné součásti nábytku a další interiérové vybavení.
Španělský sál
Na nových židlích do Španělského sálu pracoval architekt Bořek Šípek pět let. Židle dostala jméno Olga, po prezidentově první manželce. Je pohodlná, elegantní, zdánlivě křehká, ale pevná zároveň.
Zdroj: https://cestovani.idnes.cz/tajemstvi-prazskeho-hradu-mista-kam-se-nepodivate-fst-/tipy-na-vylet.aspx?c=A061026_141521_igcechy_tom

Pamětní medaile (první, kterou Bořek Šípek v životě dělal), věnovaná Václavu Havlovi, byla veřejně představená v den třetího výročí Havlova úmrtí (18. prosince 2011). Medaile má uprostřed skleněnou lupu (čočku) s červeným havlovským srdcem. Centrálním motivem je tak myšlenka:
„lupa na demokracii v detailu“
2013–2014 Projekt Havel’s Place (Celosvětový projekt sítě veřejných míst pro demokratický dialog) – pamětní místo vzpomínek na Václava Havla.
Venkovní instalace má podobu dvou křesílek (židlí) postavených u malého kulatého stolku, jehož středem prorůstá živý strom. Celek symbolizuje místo k setkávání, přemýšlení a diskutování v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla.
První dva takovéto pomníky jsou již instalovány ve Washingtonu na Georgetownské univerzitě a v irském Dublinu,
třetí je v parku de la Ciutadella nedaleko sídla katalánského parlamentu v Barceloně.
2014 – Na pražském Maltézském náměstí nedaleko parku Kampa byla odhalena lavička Václava Havla.
Prvními, kdo do dvou židlí usedli, byla Havlova druhá žena Dagmar a autor podoby lavičky Bořek Šípek.
Otevření se zúčastnili mnozí Havlovi blízcí a přátelé: Ladislav Špaček, Martin Bursík, Dana Němcová, Jiřina Šiklová, ředitel Národního divadla Jan Burian, ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková, ministr kultury Daniel Herman či pražský primátor Tomáš Hudeček.
2015 – K osmdesátým narozeninám tibetského duchovního vůdce jeho svátosti dalajlámy (* 6. července 1935) vytvořil Bořek Šípek čajový hrneček s podšálkem. Na podšálku je obraz, který na první pohled není úplně jasně rozeznatelný. Hrneček má lesklý povrch, a když je postaven na podšálek odrazí se na stěně hrnku fotomotiv umístěný na vnitřní straně podšálku.
Na fotomotivu je společná kompozice dvou fotografií – portrétů Václava Havla a jeho svátosti – jako odkaz jejich silného přátelství. Čajový hrnek má místo ouška srdce.

To je podobné symbolu srdce, které bylo nějaký čas umístěno „nad Pražským hradem“ v době, kdy byl Václav Havel prezidentem.
Hrneček s podšálkem má připomínat pevné pouto mezi Českou republikou a Tibetem, Václavem Havlem a dalajlámou.

(Ne)čtvrcení Lenina
„Kam s tím? Václav Havel byl znechucen a s ním všichni, kdo se v prosinci 1989 ocitli na Pražském hradě poté, co byl disident zvolen prezidentem. Ve Španělském sále stála pětimetrová hlava Lenina. Nikdo si s ní nevěděl rady. Přistavit jeřáb a žulové monstrum dostat ven oknem?
To nepůjde, je příliš úzké. Rozčtvrtit „to“ přímo na parketách uprostřed historických reprezentačních prostor? Nakonec kdosi zavolal, že by si pro Lenina s dovolením přišel.
Ten den hlídkoval hradní architekt Bořek Šípek už od rána.
„Pak přišli dva chlápci, já se smál, co oni s tím, ale ve dvou tu věc chňapli a šli. Ukázalo se totiž, že byla z papíru.“

Šípka pojilo s Havlem:“důvěrné PŘÁTELSTVÍ a názorová symbióza“

PS. Včera i dnes je v Jihlavě zájem o prohlídku 2 architektur.

Debakl (Zimák a Dukla….. dil 13.)

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Sobota, 29. 9. 2018 v 20:09

Volby nevolby, tohle je tedy už průser na entou. Ať si tomu už někdo chce říkat předvolební agitka nebo ne. Zimák se pořád opravovat nebude.  Jaksi se nepovedlo najít nějakou stavební firmu, vlastně někoho kdo strčí dobrovolně hlavu do oprátky. Ale ono je to vlastně taková symbolická tečka za tímto zpackaným volebním obdobím, plným prázdných řečí, nicoty a vyhozených peněz. Však také letos snad poprvé v historii nevyšlo v NJR oslavné předvolební hodnocení výsledků vládnoucích. Hodnotit totiž vůbec není co.

Před rokem prosadila vládnoucí koalice opravu střechy našeho zimáku progresivní metodou FIDIC, což znamená, že na dodavatelskou firmu se přenese i zodpovědnost za projekt. Marné byly námitky opozice o naprosté nevhodnosti tohoto systému pro typ a velikosti této zakázky. Koalice KDU ČSL, ANO, ČSSD svoji silou vše převálcovala.

Minulý čtvrtek došlo k vyvrcholení rok trvajícího procesu přípravy. Výsledek nepřekvapil. Ani jedna, jediná firma v zemi o něco takového neměla zájem, nebyla podána žádná nabídka. Devět dobře placených členů výběrové komise se mohlo po pár minutách zase v klidu rozejít. Čekalo je volné dopoledne, které si na hodnocení vyhradili.

Shodou okolností bylo hned v úterý jednání zastupitelstva. Poslední před volbama.  Opozice samozřejmě chtěla vědět co s tím a hlavně co dál. Pokusila se tento bod prosadit na jednání. Naprosto marně. Vládnoucí establishment to, sice už jen těsně, ale přece jen, to smetl ze stolu, odmítá se o tom vůbec bavit a zarytě mlčí. Do voleb už to prostě nějak doklepeme. A co bude dál, to je nám už úplně jedno.

Přímo zodpovědnost za další rok ztraceného času a spousty vyhozených peněz nese vládnoucí koalice ANO- ČSSD-KDU ČSL, konkrétně jejích zastupitelé, kteří takto rozhodují a odmítají za to skládat účty. Je vpravdě neuvěřitelné, že všichni , kteří svým hlasem v úterý zabránili tomu základnímu, tedy rozpravě o tomto bodu, se opět ucházejí o přízeň voličů.

A jak to bude dál ? To se rozhodne už za týden, o volbách, a je to v rukou voličů. Nezbývá než doufat, že většina pochopí, že ti, co tam jsou teď, nebudou chtít opět nic jiného, než tlačit problém před sebou a zadávat nesmyslné externí analýzy a poradenství. To totiž asi opravdu nese.

Stánek SPD a městská slavnost.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Pátek, 28. 9. 2018 v 17:27

Celý pátek jsem sledoval v dešti ty desítky promočených obětavců, jak chystají akci Proletí století – oslavu výročí založení Československa. Byl jsem nadšený z  toho, jak to rostlo – vnímal jsem to jako něco nepředstavitelného a úžasného. V sobotu jsem už od rána  měl slavnostní náladu a těšil jsem se jak malé dítě. Byl jsem tam pořád a chodil nadšeně nahoru dolů, povídal si se sousedy, zdravil se s kamarády a známými, užíval si krásné atmosféry a pohody.

A v tom u Prioru ke mně přistoupí nějaký pán v bílém tričku SPD  a řekne… podpořte naši petici proti euru, islámu, množírnám a nelegální migraci…  Zatmělo se mi před očima. Takovou nádhernou akci, oslavu něčeho co mně je drahé, oni takto zneužijí.  Vysmějí se úsilí stovek lidí. A je to legální! Ale ustál jsem to ještě. Šel jsem za policisty, strážníky, úředníky, politiky. NIC. Je to legální, mají to  „jako“ petiční akci, nikoliv politickou. V tričkách SPD a na stánku SPD. Oslovilo mě několik spoluobčanů s podobnými pocity, někteří i s přímou žádostí, abych s tím něco udělal. Vrátil jsem se zpátky. Smáli se mi do očí. Prostě jsem nevydržel tlak toho okamžiku, který na mně ze všech stran doléhal a stánek rozbil. To je celé. A bylo po „nepolitické“ petici. V té chvíli jsem neviděl žádnou obranu proti takovému odpornému výkladu zákona a měl jsem silnou potřebu něco opravdu účinného proti tomu udělat.

To, co tam tito lidé dělali, mne hluboce zasáhlo, urazilo a ponížilo. Vím, že mně to neomlouvá,  ale bezmocnost z jejich nechutného, byť možná legálního jednání mně zcela pohltila. A přitom je ten celý smysl akce vůbec nezajímal, ještě se jí vysmívali. Takto zneužít oslavu takové události, poplivat historii a znevážit práci těch, kteří se na přípravě tak nádherné akci podíleli… A bezostyšně při tom tvrdit, že se nejedná o žádnou politickou akci, že pouze apoliticky využívají svého petičního práva. V tričkách s logem své strany, pod portrétem svého vůdce…   Zasévat strach, zášť a nenávist tam, kde si ostatní slavnostně naladění přišli připomenout naše pohnuté dějiny, potkat sousedy, potěšit se. Úplně mně to všechno došlo až večer při finále, když jsem viděl slzy dojetí na tvářích mnoha z tisíců přítomných. Nikdy v životě jsem se podobného ničení cizího majetku nedopustil a je mi jasné, že forma mého odporu a vzdoru nebyla vhodná. Důsledky tohoto svého konání ponesu sám, škodu samozřejmě uhradím a děkuji za podporu všem, kteří si zachovali špetku soudnosti a pochopili to jako hlasité upozornění na to, co tito lidé u takové slavnostní příležitosti dělali. Já jsem porušil v tomto případě zákon, abych ukázal na to, že někomu jsou psané i nepsané zákony naší společnosti naprosto cizí.

Ženy do politiky patří

Eva Nováková | Pondělí, 24. 9. 2018 v 9:44

Toto tvrzení stále ještě není samozřejmostí. Dokládají to i údaje zveřejněné Českým statistickým úřadem o podílu žen na kandidátkách stran usilujících o místa v obecních zastupitelstvech. Žen je na nich zhruba třetina. Lehce pod průměrem se se svými 30 procenty pohybuje i Jihlava.

Jsou tato čísla důvodem k radosti a oslavě nebo naopak smutku či rozhořčení? A co vlastně znamenají? Při bližším pohledu zjistíme, že většina žen do voleb vstupuje z nevolitelných pozic. Na kandidátních listinách některých stran na prvních pěti místech dokonce nejsou ženy zastoupeny vůbec. V realitě je situace tedy ještě horší, než naznačují statistiky.

Mohou si za to samy, když se o politiku nezajímají, znějí některé argumenty. Kdyby byly schopné, prosadit by se dokázaly, dodávají další. Má letmá zkušenost v politice mě ale vede k jiným závěrům. Prosadit se v pánském klubu vyžaduje opravdu silnou osobnost a vytrvalost. Opravdu je to ale něco, na čem bychom chtěli trvat? Nemohla by být politika spíše o spolupráci a vzájemné podpoře, která by vedla k vyššímu zapojování různých podreprezentovaných skupin, nejen žen?

Takové prostředí jsem po několika spíše nepříjemných zkušenostech našla. Důležité pro mě bylo, že jsem se ani na chvíli necítila tak, že bych jako žena nejprve musela projevit své schopnosti, a až potom začala být vnímána ostatními jako plnohodnotná členka skupiny. Od začátku byla atmosféra nastavena tak, že u každého člena bylo ceněno jeho profesní zázemí, případně jeho zkušenost a možný přínos celku. Všichni dostali čas, aby se s fungováním skupiny dostatečně seznámili a našli si pro své aktivní zapojení oblast, která jim vyhovuje, a ve které se cítí být silní a dobří. Pokud někdo něco neumí, je naprosto v pořádku říct si o pomoc, stejně tak samozřejmé je pomoc nabízet.

Věřím, že takto nastavené prostředí může pozitivně ovlivňovat i situaci za hranicemi vlastní strany. Těším se, že přínos žen ke kultivaci politické kultury bude patrný již letos na podzim

 

JISKRA a JIHLAVSKÉ LISTY

Zdeněk Gryc | Sobota, 22. 9. 2018 v 9:12

JISKRA a JIHLAVSKÉ LISTY
Redaktor Milan Dvořák a redaktor Josef Jelínek
VĚRNOST a VDĚČNOST
Je často důvodem přátelství psa a člověka.
V lese poblíže Mrákotína dal hajný na kámen bronzovou desku „věrnost za věrnost“.

Není to tak dlouho, co se tímto místem inspiroval Jan Vičar a vytvořil kolekci grafik, které byly vystaveny v galerii Hasičárna v Telči.
Převzato: „Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ, plně:Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme) byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1942.

V rámci 100 letí
Bychom měli být věrni odkazu zakladatele republiky TGM a prvního prezidenta České republiky Václava Havla, nemlčet k převážně anonymním pomluvám a kompilátům v komentářích JL.
„Jeden z Židů přeživších Osvětim, Ernie Lobet, říká:
„K ÚSPĚCHU ZLA STAČÍ, ABY POCTIVÍ LIDÉ NEDĚLALI NIC“.
Redaktor Josef Jelínek netrpěl šikanu a bezpráví, věnoval se angažované žurnalistice.
„Dokázal se ale svých kolegů zastat, když byli neprávem napadáni. Anonymy házel do koše“…
Jihlavské listy mu nedávno věnovaly článek:
„Zemřel první polistopadový šéfredaktor Listů J. Jelínek“

„Když Jihlavské listy na sklonku loňského roku slavily 125 let od svého založení, oslovili jsme řadu kolegů, kteří Jihlavskými listy prošli. Pochopitelně i polistopadového šéfredaktora Josefa Jelínka. Svou vzpomínku na působení v Listech napsal. Ostrou, bez servítků ke komukoliv či čemukoliv. Takový byl.
Po necelém roce, minulý týden, k nám do redakční pošty přišla obálka, a v ní parte. Josef Jelínek zemřel 3. srpna ve věku 79 let.
V Jihlavských listech působil od roku 1990 do roku 1994. Bouřlivá léta, kdy se měnily nejen časy, ale také lidé.
Jak sám vzpomněl v loňském roce, „začátek devadesátých let už navždy zůstane spojen s Jihlavskými listy, které jsme tehdy začali dávat dohromady s několika dalšími… Pod obnoveným historickým názvem Jihlavské listy se pomalu klubaly na svět nové noviny na troskách komunistické Jiskry.“
S novinařinou již zkušenosti měl. Vystudoval střední knihovnickou školu, obor žurnalistika, v šedesátých letech pracoval jako tiskový mluvčí MěNV v Českých Budějovicích a od roku 1968 byl redaktorem českobudějovických okresních novin Svoboda. V roce 1970 zde musel skončit. Vystřídal řadu dělnických profesí, až zakotvil v jihlavské Geoindustrii jako vrtný dělník.
K novinařině se vrátil až v Jihlavě, po Listopadu 89, po schůzkách v Občanském fóru. Do obnovených Jihlavských listů nastoupil v počátku roku 1990 společně s Ludmilou Klukanovou.
„Jožka se pak stal šéfredaktorem, a protože byl člověkem, který nade vše miloval svobodu a naprostou nezávislost, vedl noviny podle svého volnomyšlenkářství,“ říká o něm Klukanová.
„Dokázal se ale svých kolegů zastat, když byli neprávem napadáni. Anonymy házel do koše a jednou mne doslova zachránil před agresí jednoho individua,“ vybavuje si.
Josef Jelínek měl na psaní talent. Rád vášnivě diskutoval a svými články mnohdy provokoval. Za svou pravdu se byl ochoten na stránkách novin bít. Udivoval přehledem, i kupříkladu znalostí arabštiny.
S funkcí šéfredaktora se pojila povinnost organizovat práci kolektivu. „To mělo své úskalí,“ vzpomíná další z redaktorek, Jiřina Staňková, „protože Pepu bavilo hlavně psát. Nebyly to pro něho lehké časy, ale pral se ze všech sil. Hledal, nalézal, ale také ztrácel iluze i ideály.“

Velmi těžce nesl „poklidné“ rozdělení Československa, na kterém se dohodli Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem. Zavánělo to pro něj až příliš „rozhodnutím shůry“, které jsme znali z dob vlády jedné strany.
Ztráta iluzí postupně vedla k odchodu z Jihlavských listů a k přestěhování do jižních Čech.
„Hodil se do rozbouřené doby začátku devadesátých let, a protože byl rozený psavec, pomohl Jihlavským listům v jejich obnoveném rozjezdu,“ hodnotí jeho význam bývalá redaktorka Klukanová.
—————————————————————–

Redaktor Jihlavských listů Josef Jelínek považoval článek redaktora Jiskry Milana Dvořáka

za natolik flagrantní, že o něm napsal do Jihlavských listů 28. 6. 1994 článek:
„Min uže nět“
A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“
Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský
„Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána. Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.
Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…
„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“
Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“
Josef Jelínek




© 2008 Parola s.r.o.