Blog Jihlavských listů

Zdeněk Gryc
46- Zaměstnání: architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady

Ve středu 4. dubna 2018 se architekti rozloučili s Ivanem Rullerem

Zdeněk Gryc | Pátek, 6. 4. 2018 v 10:57

Morální kredit, erudice, nápady.
Kouzlo, jež vyzařoval, mělo obrovský vliv i na lidi kolem, takže dokázali věci, které by je ani nenapadly. Byl znamenitý člověk a vynikající odborník. Tak vzpomínají na architekta Ivana Rullera, který v neděli zemřel v 91 letech, jeho kolegové.
Pamatovat si jej budou jako architekta, jenž po sobě zanechal nesmrtelné stavby a hlavně miloval Brno, v němž celý život bydlel a snažil se jej měnit k lepšímu. A stále bude, protože právě podle jeho návrhu město zrevitalizuje nábřeží řeky Svratky.

„V Brně jsem se narodil a zůstal mu věrný. Nikdy bych odsud neodešel, i když těch příležitostí bylo opravdu hodně,“ prohlásil Ruller u příležitosti svých devadesátin.
Vitální architekt měl záběr jako málokdo, jeho dílo čítá přes 500 položek. Zahrnovalo interiéry, rodinné domy i malé stavby, jako třeba hrobku básníka Jana Skácela, i obří veřejné projekty – sportovní halu Rondo, pavilon E na brněnském výstavišti či Janáčkovo divadlo, pro něž vytvářel společenské interiéry.
A kromě toho vychovával studenty, působil v řadě architektonických sdružení, publikoval. „Všem nám bude moc chybět jeho vitalita, nadšení a nápady. To, jak mistrně dokázal organizovat sebe a své okolí a přitom přátelsky a s úsměvem,“ říká bývalý děkan fakulty architektury a Rullerův dlouholetý přítel Vladimír Šlapeta.

Komunisté mu zakázali učit i publikovat

Znali se od 60. let minulého století. „Pamatuji se, že když jsem v létě 1968 přijel do Brna, visel tam plakát, že by měl tehdejší rektor VUT a představitel stalinistické éry Vladimír Meduna svůj post opustit. Za brněnské architekty ho podepsal Ivan Ruller. Už tehdy se postavil do čela obrody,“ popsal Šlapeta.
A komunisté mu jeho angažovanost rozhodně nezapomněli. Musel opustit Svaz architektů, nemohl učit ani publikovat, takže se začal specializovat na interiéry, nad kterými úředníci příliš dohled neměli. A zapojoval vynikající výtvarníky, kteří byli také v nemilosti
– například Vladimíra Preclíka, Olbrama Zoubka či Bohumíra Matala.

Fakultě architektury vrátil prestiž

Zdůrazňuje, že to byl Ruller, kdo opět zvedl prestiž brněnské fakulty architektury, do jejíhož čela se postavil po roce 1989. „Byla to šťastná volba.
Díky jeho morálnímu kreditu a erudici mohl navázat na své velké učitele
Bohuslava Fuchse i Bedřicha Rozehnala
a vrátit fakultě její jméno,“ doplňuje Sedláček.
Ruller i v pokročilém věku stále pracoval a vyhrával soutěže – třeba na revitalizaci nábřeží řeky Svratky v Židenicích.

Spojoval generace

Podle architekta Petra Pelčáka byl Ruller absolutně nenahraditelný ve spojování generací.
„Pocházel z rodiny stavitele a znal jak prvorepublikové architekty, tak později jako pedagog i všechny další generace architektů až dodnes. Navíc se v jeho krásném ateliéru vybraní studenti scházeli za komunismu nejen k poslechu Havlových her, ale právě tady vznikl i brněnský profesní odboj včetně spolupráce s Chartou 77, pro niž jsme zpracovávali zprávu o stavu českého stavebnictví a architektury,“ vyzdvihuje Pelčák.
Autoři: Milada Prokopová, jasu
Zdroj: https://brno.idnes.cz/architekt-ivan-ruller-smrt-brno-kolegove-vzpominky-fya-/brno-zpravy.aspx?c=A180327_391948_brno-zpravy_krut
PS. Jihlavský architekt Martin Laštovička byl jedním, ze 3 studentů, jejichž vlivem se stal arch. Ruller prvním post-totalitním děkanem FA.

Jeden komentář k článku “Ve středu 4. dubna 2018 se architekti rozloučili s Ivanem Rullerem”

  1. Zdeněk Gryc říká:

    DNES 13:50 ČT 2

    “ A zapojoval vynikající výtvarníky, kteří byli také v nemilosti
    – například Vladimíra Preclíka,
    ——————————–
    Olbrama Zoubka
    ——————————–
    či Bohumíra Matala.“

    Jako bychom dnes zemřít měli
    Dnes13:50

    Fascinující i provokující dokument Jako bychom dnes zemřít měli zachycuje v klíčových bodech Toufarův životní příběh a jeho lidskou otevřenost. Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Toufarův životní příběh představuje nejen drama zavraždění, ale i drama jeho života, volby povolání v pozdním věku, chování za heydrichiády i v roce 1948. Zpřítomnění živé postavy venkovského kněze, který není žádný prvoplánový hrdina, ale člověk váhající, pochybující, opatrný a strachující se, který po r. 1948 hledá způsob, kompromis, jak „vyjít“ s politickými oponenty. Dokument také poukazuje na záhadný pohyb kříže v číhošťském kostele a nahlíží do zákulisí brutálního vyšetřování, které bylo proti knězi vedeno s tichou podporou tehdejšího prezidenta republiky. Tyto informace potvrzují doposud neznámé a nepublikované exkluzivní archívní materiály, které v celém číhošťském případu představují řadu otázek a odpovědí. K nejzajímavějším filmovým rekonstrukcím patří výpověď bývalého příslušníka StB Roberta Skerla, který byl aktivně přítomen u všech důležitých momentů finále Toufarova života – únosu, smrti i potupného pohřbení, filmová rekonstrukce únosu P. Josefa Toufara a natáčení z roku 1950, kdy Státní bezpečnost natáčela přímo v kostele s umučeným farářem den před jeho smrtí. V pořadu nechybějí také záběry z divadelního představení inspirovaného Toufarovým osudem Zpráva o zázraku a vzpomínky pamětníků číhošťského zázraku.
    Dokumentaristé také zaznamenávali postupný vznik figurální sochy,
    věnované Josefu Toufarovi,
    ——————————————————————————
    na které od loňského roku pracuje sochař Olbram Zoubek.
    ——————————————————————————-
    O tom, že je Toufarův příběh neobyčejně živý, svědčí i zahájení beatifikačního procesu P. Josefa Toufara.
    PS. První sochu na památku faráře Toufara v Číhošti pochází od sochaře Romana Podrázského.
    Ilustrační foto je vloženo do článku:

    17. listopad 1989
    20.11.2015 Čtenáři píší/Komentáře (40), autor: Zdeněk Gryc

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.