Blog Jihlavských listů

Michal Stehlík
145- Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.

Turecké ošklivé zrcadlo

Michal Stehlík | Čtvrtek, 21. 7. 2016 v 17:32

Události v Turecku zaměstnávají náš veřejný prostor i politické špičky s mimořádnou intenzitou. Pokus o vojenský puč, na který navázaly diktátorské kroky prezidenta Erdogana – to vše vyvolává množství reakcí, odsouzení, hledání důvodů i pojmenovávání možné budoucnosti.

Turecko je přitom zemí, kde „není o puče nouze“, nejde tedy o první podobný případ v moderních dějinách tohoto státu. Rozdíly jsou samozřejmě v aktuálním kontextu, v neexistenci někdejšího bipolárního světa, apod. Jedná se přitom o zemi, která je od roku 1952 členem NATO a je tedy naším vojenským spojencem. Zásah prezidenta Erdogana proti skutečné i domnělé opozici je pak nejen dokladem o diktátorských sklonech dotyčného politika, je také demaskováním našich iluzí, neznalosti a zjednodušených představ.

Předně je to doklad o naší děravé paměti, jako kdyby se odehrávalo něco neznámého a originálního. Přitom, když se před čtyřmi lety objevily i u nás zprávy o souzení generálů za vojenský puč 1980, nikoho to prakticky nezaujalo. A to se jednalo o událost, která nesla v roce 1980 mnoho podobných znaků. Jak zhodnotil historik a bývalý velvyslanec Tomáš Laně:„Samozřejmě, že během puče došlo k zákazu politických stran, byli internováni jejich přední činitelé, byl rozpuštěn parlament. A samozřejmě ostří armády se zaměřilo proti levicovým více než proti pravicovým exponentům, eventuelně intelektuálům…. Docházelo k zavírání lidí bez soudů, k jejich mučení a dokonce i mizení těchto lidí. Proto se přihlásilo tolik lidí, kteří postrádají své příbuzné a pro které je tento puč stále ještě velmi traumatickou záležitostí.“ Jistě, aktuální postupy Erdogana v sobě nesou mnohem více ideologický posun k islamistickému státu, možná proto jsme více nervózní. Ale proč vlastně? Jako kdyby nám více vyhovovala vojenská diktatura generála Sísího, který se v Egyptě zbavil islamistického prezidenta, nežli naopak.

Dále je to doklad, jak zjednodušené představy máme o NATO, jeho charakteru a naší roli v něm. NATO vnímáme obecně jako euroatlantický vojenský svazek, který nejenže chrání proti „východu“, ale nese v sobě jakousi tresť našich „západních“ hodnot. Roli a partnerství Turecka jsme přehlíželi. Pak se nemůžeme divit, že se náš spojenec (!) chová jinak, než bychom si „západně“ představovali. Jenže on se jinak chová. A choval se tak i v roce 1980, kdy byl členem NATO, ale hrál důležitou roli v bipolárním světě. Také ho tehdy za nedemokratické metody, mučení, rozpuštění parlamentu a další kroky z NATO nikdo nevyloučil.

V konečném důsledku jsou turecké události vykřičníkem vůči systému Evropské unie. Unijní představitelé příliš opatrně konstatují, že kroky Turecka (zásah proti soudcům, vysokým školám, politickým odpůrcům) komplikuje, ne-li znemožňuje pokračování vzájemných jednání o členství EU. Jako kdyby nebylo zřejmé, že Turecko činí vědomě tyto kroky s tím, že na členství v EU rezignovalo. Co se tedy stalo – v Turecku a v širším kontextu – že do EU nechtějí? To již není o tom, zda je EU chce a je ochotna přijmout, to je o tom, že tam Turecko nemá potřebu vstupovat. Hraje vlastní silovou politiku v širším regionu – navíc s dopomocí migrační krize drží pevný vyděračský trumf vůči naší neschopnosti. O tom, že je EU v krizi svědčí nejlépe právě skutečnost, že se Turecko jednoznačně „vykašlalo“ na přístupová pravidla a „vykašlalo“ na celou EU. Brexit je znakem vnitřní neschopnosti EU a politických reprezentací, Turecko nám ukazuje, jak selháváme navenek.

Aktuálně neexistuje nějaké jednoduché a jednoznačné řešení – na začátek by stačilo přiznat si reálnou vnitřní krizi EU a konkrétních států – jejich politických reprezentací – pak bychom konečně mohli vykročit z bodu nula k nějakému řešení. A každé řešení krize musí nutně bolet. Jenže na to my už přece dávno nejsme zvyklí.

2 komentářů k článku “Turecké ošklivé zrcadlo”

  1. Svatopluk Beran říká:

    Četl jsem před pár dny článek ,,ŽIJEME V DOBĚ KDY NA FAKTECH NESEJDE,,. Přesně tak pro mne vyznívá tento příspěvek pana Stehlíka. Mluví zde o NATu jako transatlantickém valu západu a Turecku. Jmenovitě zmiňuje při tom Evropu a Turecko. Každý při tom víme, že NATO jsou z osmdesáti procent Spojené Státy a Západní Evropa je jen řízeným satelitem pro světové geopolitické zájmy Spojených Států. Turecko bylo jako nezápadní země přizváno do NATa jen coby soused bývalého Sovětského Svazu a to k vojenským potřebám USA. Každý si například pamatuje Karibskou krizi, kdy teprve až po slibu že Američané stáhnou z Turecka z hranic ze Sovětským Svazem své rakety namířené na SSSR, otočili kormidlem svých lodí a tím zastavili opožděnou výstavbu stejných raketových sil na hranicích USA. Pan Stehlík nehovoří vůbec o již patnáctiletém jedinečném podílu Spojených Států na militaristickém rozvrácení, i pro mne nepřijatelné islámské kultury, na opačné straně světa, než sami existují. Tuto zátěž a více než desetinásobný nárůst terorismu fundamentálních představitelů této kultury vygenerovaný Spojenými Státy musí nyní řešit Evropa. Hlavní problém však není v Evropě, jak se nám zde snaží pan Stehlík podprahově vsunout. Z historie známe, že mladí lidé Evropy v šedesátých až osmdesátých ,,HIPIES letech,, klidně cestovali přes tyto dnes rozbouřené islámské země, přičemž tyto země se svým ortodoxním životním přístupem, dokázali tuto bílou expanzi tolerovat. Co se to tedy nyní s nimi děje? Nejde o nic jiného než o pokus nastartování nového amerického tisíciletí, započaté nekonzervativní vládou presidenta Busche. Přitom američtí prezidenti nejsou, vyjma tříletého působení válečného presidenta F.D.Roosevelta a poválečného J.F. Kennedyho mysliteli americké svobodné vize, nýbrž pouhými vykonavateli hospodářských zájmů svých finančních a nadnárodních společností. Pokud se Evropa rozkládá zevnitř i zvenku, není to o svobodné Evropě. Evropa zde hraje pouze úlohu užitečného strategického idiota Spojených Států. Jsem určitě pro partnerství se Spojenými Státy, ale jako SVOBODNÁ EVROPA. A jako svobodná Evropa i rovnocenné partnerství se světovými velmocemi jako je Rusko, Čína, Indie a další. Dokud bude mít Německo i Itálie, potažmo i Japonsko, stále status okupační země obsazené americkou armádou, nic se nezmění. Trump dnes hovoří o oddělení a samostatných, silných Spojených Státech. Jsem pro. Ale není skutečností, že to tak doopravdy myslí. Jedná se o pouhou vějičku pro voliče, která bude po jeho případném zvolení okamžitě zneužita pro jiné, především světové obchodní cíle, které si Spojené Státy vytýčily již presidentem Wilsonem na začátku dvacátého století. Dovětek tohoto cíle pak zní, že pokud je v tom budou omezovat jiné země svou podobnou vizí, mají Spojené Státy právo si svoje cíle vydobýt vojensky. Tedy žádné partnerství, nýbrž podřízení, nebo vazalství skryté v strategickém partnerství.

  2. Fejinka říká:

    Tady se to točí všechno kolem NATO. Kdyby tam Turci nebyli, tak se to bude úplně jinak podávat než se opatrně mluví. To slavné neslavné NATO mělo být zrušeno s Varšavským paktem a ubylo by problémů nejen v Evropě. Dnes už se veřejně říká, že je to útočný vojenský pakt a je to pravda (ti komunisti měli pravdu na PŠM na vojně, bohužel). A k čemu nám vlastně je, když tam je většina států z EU, kecy o tom, že nemůžou zasahovat proti „přivandrovalcům“ z Asie a Afriky. Velí tomu USA a tak máme smůlu. Udělejme raději armádu ze států EU a není co řešit. NATO patří do stoupy.

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.