Blog Jihlavských listů

Archív: Červenec 2016

Komu pomoci a koho odmítnout?

Zdeněk Geist | Pátek, 29. 7. 2016 v 19:22

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.

Komu pomoci a koho odmítnout? Jednoduchá, ale podle mne nesprávná odpověď na obojí otázku je nikomu a všechny, či všem a nikoho. Domnívám se, že rodinám s dětmi, přicházejícím z oblastí válečného konfliktu, má být v Evropě poskytnuto zázemí, byť třeba dočasné. Do doby, než situace umožní jejich návrat zpět. Ostatní, ekonomičtí a nepolitičtí migranti, kteří jen zneužívají přehnané politiky otevřených dveří, mají být vráceni zpět. Stejně jako třeba početné skupiny mladých mužů, chovající se násilně jako ku příkladu o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Evropa nemůže integrovat všechny – a zejména ne ty, kteří o to nestojí – a rozhodně ne v situaci, kdy spolu s uprchlíky na kontinent přichází i netolerance a násilí.

Jsem zároveň toho názoru, že o umístění uprchlíků do jednotlivých zemí rozhodně nemá být rozhodováno na evropské úrovni. Takové rozhodnutí má být volbou jednotlivých členských zemí EU.

Prvořadé nyní je, vrátit Evropanům pocit bezpečí ve vlastní zemi. Aktivně bránit naše hodnoty a tolerantní, liberální prostředí. Všem příchozím dát jasně na srozuměnou, že chtějí-li u nás žít, potom musí respektovat naše zákony, zvyklosti a pravidla.

Jak můžeme pozorovat, problémy s netolerancí a teroristickými útoky se však zdaleka netýkají jen čerstvých imigrantů. Často za nimi stojí zradikalizovaní Evropané (byť různého mimoevropského původu), využívající migrační vlny a vzniklého neklidu k vyvolání strachu a úzkosti. Adekvátní odpověď tedy musí zaznívat především vůči nim. Ať jsou jimi duchovní, vyzývající k násilí či militantní náboženské skupiny v různých evropských zemích. Takoví lidé by neměli mít v Evropě místo a měli bychom mít sílu se s nimi vypořádat, ať už deportacemi či vězením.

K Evropě, jakou známe, ale patří i solidarita s opravdu potřebnými. V historii naší země máme přece dost zkušeností s mnohými emigračními vlnami, které našly svůj azyl nejen v průběhu 20. století.

Jeden z mých profesorů na vysoké škole měl památné rčení: “S Turkama turecky!“ (nic proti Turkům). Evropa má zůstat solidární, ale musí se také naučit pádně a včas reagovat na násilí vůči sobě samotné. Věřím, že to je cesta jak zvládnout nejen migrační krizi a nárůst násilí. Rychlé a jednoduché recepty, i když třeba momentálně lákavě zní, totiž dovedly – jak přece dobře víme – v minulém století Evropu na pokraj záhuby již několikrát.

Piáček rodič versus Piáček politik.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Úterý, 26. 7. 2016 v 9:33

 

Nad Plovárnou se budou slučovat třídy třeťáků. Ředitel říká, že z ekonomických důvodů. Rodičům se to pochopitelně nezamlouvá a tak jsou proti. Zcela přirozená věc.

Školu zřizuje město. V čele odporu rodičů je Petr Piáček, ambiciózní předseda lidovců v Jihlavě, pravá ruka jejich současného hlavního představitele Jaromíra Kaliny, který je náměstkem jihlavského primátora. Proč ten výčet, když se jedná veskrze o rodičovskou záležitost? Protože si myslím, že když už člověk vstoupí na kolbiště veřejného života, tak musí počítat, že ani v těchto  rodinných záležitostech není tak úplně soukromou osobou.  Už jenom proto, že je to přece docela jiné kafe, když někam přijde vyjednávat někdo s vlivnými vztahy, nehledě na získávání politických bodů v našem pokřiveném volebním systému, založeném na sympatiích, nikoliv schopnostech. „Aha, toho přece znám, ten zařídil to neslučování tříd,“ mohl by si o volbách někdo říct. Prostě vítané zviditelnění dosud neznámého politika s velkými ambicemi.

Jistě, věcně  je to jen taková maličkost, ale docela signifikantní. Když Petr Piáček před minulými volbami hledal i v našich řadách podporu pro nové, mladé křídlo lidovců, bylo mně to sympatické. Čerstvý vítr říkal jsem si.

Je tradicí nejenom v našich krajích, že do politiky se chodí také proto, aby z toho něco bylo… Nejenom hmotného, samozřejmě. To nevymizí nikdy. Jde ale o to, co nejvíce to omezit, aby se postupně zlepšovala politická kultura. Aktivita Petra Piáčka ovšem vysílá signál právě opačný. Nový, mladý člověk ve starých kolejích – protože takováto maličkost může být podhoubím, navozením té „správné“  atmosféry, začátkem, na jehož konci jsou opravdové excesy veřejného života, jako je umístění tajemníkovy ženy na vlivné úřednické místo ve vlastní podřízenosti, členka rady z vládnoucí politické strany vítězkou soutěže na ředitelku školy, kterou samo město zřizuje, manžel radní v dozorčí radě městské společnosti…Podobnost v tom nehledejte, jedná se pouze o příklady, které v žádném případě nemají s našim městem nic společného… To se prostě tady stát nemůže. Tady už jsme mnohem dál.

Vyloučení Ruska z OH je výlučně politickým rozhodnutím. Olympiáda v Riu nebude plnohodnotná.

Jan Žižka | Sobota, 23. 7. 2016 v 0:38

Sportovci Ruska, kteří neměli s údajnými machinacemi se vzorky před několika lety nic společného, se stali obětí měření sil na politickém kolbišti.

Světová antidopingová agentura (WADA), která byla zodpovědná za chod laboratoře a algoritmus hodnocení, selhala a dle „Zloděj křičí, chyťte zloděje“ volá po přísném postihu. Ten je pak, naprosto nesmyslně, směrován proti všem ruským sportovcum, ať už jim byl někdy doping prokázán či nikoli. Je asi zbytečné spekulovat o tom, zda by se někdo odvážil stejného jednání vůči jiné zemi, která není v nemilosti.

Je také důležité  zmínit, že obvinění stojí především na výpovědi jediného  svědka, který emigroval do USA.

A tak je v podstatě po olympiádě. Rusko bylo jednou z nejúspěšnější zemí a bez jeho sportovců se z her v Riu stane druhořadý šampionát.

Čechy, nebo Morava? Je třeba využít obojího

Jaromír Kalina | Pátek, 22. 7. 2016 v 17:00

Na svátek sv. Cyrila a Metoděje i letos řada moravských obcí vyvěšovala moravskou vlajku. A Velká Británie se rozhodla pro „Brexit“ – opuštění Evropské unie. Obě události mě přiměly k zamyšlení nad tím, zda je lépe být spolu, nebo se oddělit.

Su Moravák, nebo jsem Čech? Většinou jsem to neřešil, někdy říkám „su“, někdy „jsem“. Mám rád víno a pracoval jsem v pivovaru. Narodil jsem se Jihlavě, jsem Čechoslovák – otec Čech a matka Slovenka. Vyrůstal jsem v Novém Městě na Moravě, pracoval na Valašsku a usadil se v Jihlavě.

Jihlava je střediskem Vysočiny, která je jako jediný kraj mostem mezi Čechy i Moravou. A obdobně i Česká republika je mostem mezi východem a západem Evropy. Pokud jsme mostem, můžeme spojovat to dobré z obou břehů. A nemyslet na různé odchody a exity.

Myslím, že jedno odtržení (Slovenska) už nám stačilo. Současný svět, ve kterém teroristé udeří kdekoli a jakkoli, potřebuje spíš soudržnost, než odcházení a izolaci. Využijme výhodné polohy Jihlavy, Vysočiny i České republiky a buďme u toho, když se dva regiony a s nimi dvě odlišné povahy nebo dvě kultury potkávají.

Buďme hrdí na Vysočinu, buďme zdravými českými vlastenci, a pokud jsou mezinárodní svazky a instituty demokratické, snažme se jejich členstvím v nich získávat, a ne ztrácet. Pokud bychom se izolovali, snadněji se stáváme terčem autoritářů nebo extremistů. A to nechcu ani nechci.

Jaromír Kalina, náměstek primátora Jihlavy

Turecké ošklivé zrcadlo

Michal Stehlík | Čtvrtek, 21. 7. 2016 v 17:32

Události v Turecku zaměstnávají náš veřejný prostor i politické špičky s mimořádnou intenzitou. Pokus o vojenský puč, na který navázaly diktátorské kroky prezidenta Erdogana – to vše vyvolává množství reakcí, odsouzení, hledání důvodů i pojmenovávání možné budoucnosti.

Turecko je přitom zemí, kde „není o puče nouze“, nejde tedy o první podobný případ v moderních dějinách tohoto státu. Rozdíly jsou samozřejmě v aktuálním kontextu, v neexistenci někdejšího bipolárního světa, apod. Jedná se přitom o zemi, která je od roku 1952 členem NATO a je tedy naším vojenským spojencem. Zásah prezidenta Erdogana proti skutečné i domnělé opozici je pak nejen dokladem o diktátorských sklonech dotyčného politika, je také demaskováním našich iluzí, neznalosti a zjednodušených představ.

Předně je to doklad o naší děravé paměti, jako kdyby se odehrávalo něco neznámého a originálního. Přitom, když se před čtyřmi lety objevily i u nás zprávy o souzení generálů za vojenský puč 1980, nikoho to prakticky nezaujalo. A to se jednalo o událost, která nesla v roce 1980 mnoho podobných znaků. Jak zhodnotil historik a bývalý velvyslanec Tomáš Laně:„Samozřejmě, že během puče došlo k zákazu politických stran, byli internováni jejich přední činitelé, byl rozpuštěn parlament. A samozřejmě ostří armády se zaměřilo proti levicovým více než proti pravicovým exponentům, eventuelně intelektuálům…. Docházelo k zavírání lidí bez soudů, k jejich mučení a dokonce i mizení těchto lidí. Proto se přihlásilo tolik lidí, kteří postrádají své příbuzné a pro které je tento puč stále ještě velmi traumatickou záležitostí.“ Jistě, aktuální postupy Erdogana v sobě nesou mnohem více ideologický posun k islamistickému státu, možná proto jsme více nervózní. Ale proč vlastně? Jako kdyby nám více vyhovovala vojenská diktatura generála Sísího, který se v Egyptě zbavil islamistického prezidenta, nežli naopak.

Dále je to doklad, jak zjednodušené představy máme o NATO, jeho charakteru a naší roli v něm. NATO vnímáme obecně jako euroatlantický vojenský svazek, který nejenže chrání proti „východu“, ale nese v sobě jakousi tresť našich „západních“ hodnot. Roli a partnerství Turecka jsme přehlíželi. Pak se nemůžeme divit, že se náš spojenec (!) chová jinak, než bychom si „západně“ představovali. Jenže on se jinak chová. A choval se tak i v roce 1980, kdy byl členem NATO, ale hrál důležitou roli v bipolárním světě. Také ho tehdy za nedemokratické metody, mučení, rozpuštění parlamentu a další kroky z NATO nikdo nevyloučil.

V konečném důsledku jsou turecké události vykřičníkem vůči systému Evropské unie. Unijní představitelé příliš opatrně konstatují, že kroky Turecka (zásah proti soudcům, vysokým školám, politickým odpůrcům) komplikuje, ne-li znemožňuje pokračování vzájemných jednání o členství EU. Jako kdyby nebylo zřejmé, že Turecko činí vědomě tyto kroky s tím, že na členství v EU rezignovalo. Co se tedy stalo – v Turecku a v širším kontextu – že do EU nechtějí? To již není o tom, zda je EU chce a je ochotna přijmout, to je o tom, že tam Turecko nemá potřebu vstupovat. Hraje vlastní silovou politiku v širším regionu – navíc s dopomocí migrační krize drží pevný vyděračský trumf vůči naší neschopnosti. O tom, že je EU v krizi svědčí nejlépe právě skutečnost, že se Turecko jednoznačně „vykašlalo“ na přístupová pravidla a „vykašlalo“ na celou EU. Brexit je znakem vnitřní neschopnosti EU a politických reprezentací, Turecko nám ukazuje, jak selháváme navenek.

Aktuálně neexistuje nějaké jednoduché a jednoznačné řešení – na začátek by stačilo přiznat si reálnou vnitřní krizi EU a konkrétních států – jejich politických reprezentací – pak bychom konečně mohli vykročit z bodu nula k nějakému řešení. A každé řešení krize musí nutně bolet. Jenže na to my už přece dávno nejsme zvyklí.




© 2008 Parola s.r.o.