Blog Jihlavských listů

Archív: Únor 2016

ARCHITEKT BOŘEK ŠÍPEK SE DO ČECH VRÁTIL KVŮLI HAVLOVI.

Zdeněk Gryc | Pátek, 19. 2. 2016 v 10:59

ARCHITEKT BOŘEK ŠÍPEK SE DO ČECH VRÁTIL KVŮLI HAVLOVI.

Vyrovnaný, tichý, zřejmě introvertní, ale zároveň velkorysý člověk, s ohromným přehledem v mnoha různých oborech, vzpomíná na zesnulého Bořka Šípka architekt Adam Gebrian. „Byl středobodem celého prostoru. Měl jsem pocit, že mi byla udělena audience vladařem,“ uvedl. S úctou o Šípkovi hovoří i další kolegové.

Bo-řek Ší-pek, proslavil to jméno po celém světě. Je ve všech učebnicích designu, dokonce se kvůli němu v zahraničí naučili psát háčky a čárky. Na tom trval. Stejně jako věděl, že se musí v devadesátých letech vrátit do Čech, aby pomohl Václavu Havlovi zlidštit Hrad.
——————————–
Zlé jazyky povídaly, že prý Václav Klaus brzy po svém nástupu nechal všechno, co bylo od Šípka a dalo se strhnout a odšroubovat, odstranit.
To byl trik, už ve starém Egyptě, nechat stesat některé nápisy předchozího vládce, aby ten stávající více vynikl. Je to něco podobného, jako současné dehonestující ataky na Václava Havla.
Umělci a architekti nejenom na pražském hradě jeho architekturu navrhli a doplnili artefakty.
Renesance Rudolfa II.

Pozval na hrad umělce a vědce. Dal nejenom hradu, ale i své době věhlas tolerance. Katolíci, protestanti, židé. Možná, že trochu romanticky, ale krásně to uvedl Werich v císařově pekaři.
Renesance hradu TGM.
30. Prosince 1965, vyšla kniha: MODERNÍ ŽENA OSA PRAHA – BRNO.
Tato zajímavá publikace propojuje snahu TGM povznést architekturu pražského Hradu a emancipaci ženy. V knize je to presentováno osobností dcery TGM Alice Masarykové, která byla výkonným a styčným důstojníkem při spolupráci s architektem Plečnikem. Úvodní text na str. 25:
„Přeměně pražského hradu, uskutečněné ve druhém desetiletí 20. Století, byla koncem minulého století věnována značná pozornost. V osmdesátých a devadesátých létech se uskutečnilo několik mezinárodních výstav, jež představily slovinského architekta Jana Plečnika, jeho vztah k nově se rodící demokracii i k rodině TGM. . . Nemálo pozornosti bylo věnováno také přínosu a činnosti Masarykovy dcery Alice, která spolupracovala také s architektem Janem Vaňkem, který je z více důvodů pozoruhodnou osobností. Podrobněji závěrem, nebo dodatkem.
Podle Hany Benešové, která na Hradě rovněž žila, vedla Alice „domácnost s nesmírným taktem a vytvořila atmosféru nádherného domova, jenž měl vnitřní kvalitu vyznačující se láskou a obrovskou úctou ke všem, kdo pracovali pro prezidenta za bdělého dohledu paní domu.”
——————————–
Zpět k Šípkovi:

Hodně lidí nechápalo, proč si Havel oblíbil zrovna jeho.

Tvrdili, že je „přešípkováno“. Jenže když měl člověk možnost poznat Bořka trochu blíž, pochopil, proč ho měl Havel rád. Nejen jako architekta, designéra, skláře, filozofa a polyglota, ale navíc také jako člověka, který na vernisážích rozbíjí své vázy, přivede na Hrad černošské modelky, přestrojí se za Číňana a navaří skvělé asijské jídlo.
Když jsme večer táhli z hospody — kde vařil pro skláře a kamarády a pak jsme až do noci hráli kulečník —, vtrhli jsme do jeho krásně zrekonstruované lindavské chalupy
21. prosince 2015 • 17:52
A zatímco jsme pili jeho skvělý zelený japonský čaj, běhal hutí ve svých oranžových kalhotách, jež ladily s ohněm v peci, a pot z něj tekl. Z hospody sice odcházel poslední, v huti byl ale jako první.
Ta část Bořka Šípka, která žila na chalupě, kde pěstoval byliny, krmil jednookého kocoura a založil rybníček, byla tichá, klidná a zahloubaná do práce. Druhá část osobnosti, jež se sem tam svlékla na vernisáži, opila nebo ztropila nějakou výtržnost, k němu patřila také.
Ze světa luxusu afrických panovníků a asijského byznysu volně přecházel k přátelství s mentálně postiženým cikánským sklářským pomocníkem Luigim, který Bořka něžně oslovoval Procesore (od slova profesore). Bořek slíbil, že pojedeme s Luigim do Číny. K tomu už nedošlo, protože mezitím rozdělal tisíce dalších projektů.
Když měl volnější měsíc, letěl dvakrát do Ameriky, dvakrát do Afriky a desetkrát po Evropě. To mu ale nezabránilo volat z Libanonu, co udělá zítra k večeři. Naše zaujetí jeho osobou, rozhledem, smyslem pro humor, životním stylem a laskavostí se proměnilo v natáčení nekonečného sedm let trvajícího časosběrného dokumentu.
Spolu jsme cestovali, vařili, piji, jedli, odpočívali, mlčeli, obhlíželi a natáčeli nové restaurace, ateliéry, byty i ženy, otevírali vernisáže a trávili nekonečné hodiny v huti (v hutích). Bořek na chalupě byl úplně někdo jiný než Bořek ve světě.
Když mi loni zavolal, že se vrátil z Číny a ať honem přijdu, že má vymyšlený konec filmu, nelenila jsem a běžela za ním na Kampu, kde najednou řekl, že má rakovinu.
„Chtělas vždycky nějaký dobrý konec, máš ho mít.“
Strávili jsme pak spolu ještě několik dalších dní natáčením, povídáním, vzpomínám, řečmi o léčení a neléčení, alternativní medicíně, víře, Bohu, smyslu toho všeho. A když už to začínalo vypadat, že je na všechno pozdě, odjeli jsme spolu na výlet, nic netočili a jen si povídali. Skončit natáčení s někým, s kým je člověk tak dlouho a zná ho ze všech stran, je přinejmenším stejně těžké jako opustit někoho, koho máme rádi.
Při jedné z posledních příležitostí, byl na veřejnosti, při přednášce v Knihovně Václava Havla v listopadu.
Bořek nikdy nikoho nepomlouval, nikomu nezáviděl. Intriky světského světa mu byly na hony vzdáleny. Situaci s prezidentskou volbou ale nesl velmi těžce. Svět, v němž byl zvyklý žít, se hroutil a to mu příliš radosti do života nepřidávalo.
4. února 2016 • 17:05
„Mám před sebou půl roku života a pak zemřu. Půjdu za Václavem, stejně na něj každý den myslím.“ Jak řekl, tak udělal.
Autorka je režisérka a spisovatelka, Monika Le Fey 16. února 2016
Zlo-dějem, z jejího textu, je Ing. arch. Zdeněk Gryc, o architektu Vaňkovi, třebíčském rodáku dále v dotatku.
Více na http://www.reflex.cz/clanek/kultura/69368/na-dnesni-hrad-kreslo-leda-tak-elektricke-vzpominka-na-ticheho-bourlivaka-borka-sipka.html?utm_source=reflex.cz&utm_medium=copy

Rychlotrať ano, ale ne přes Jihlava-město

Jaromír Kalina | v 8:34

Čas od času se objeví nový plánek trasy vysokorychlostní železnice (VRT) přes Vysočinu. Vzbudí emoce a pak je ticho. Postrádám o této věci hlubší diskusi a podle mě by kraj měl být prostředníkem mezi obcemi a státem. 

Na posledním krajském zastupitelstvu (2. února) zazněla slova předsedkyně výboru regionálního rozvoje Marie Černé, že „vedení VRT přes Kraj Vysočina považuje za důležitý projekt, který by mohl přispět k zefektivnění veřejné dopravy v Kraji Vysočina“.

Hejtman Jiří Běhounek spíš jen ironicky poznamenal, že za doby jeho působení ve funkci jde už o pátou variantu a že on není o některých jednáních informován. A ministru dopravy prý jen řekl, že „kraj u toho chce být“.

Podle mě je to málo. Kraj by měl aktivněji vystupovat jako prostředník mezi obcemi a státem, který zná různé názory na VRT na Vysočině. Já vidím možný přínos VRT v ekologii i ekonomice. Umím si představit, že díky rychlému spojení by se Jihlaváci s úzkou profesní specializací v budoucnu nemuseli stěhovat do Prahy či Brna a že by trať Jihlavě mohla přinést další investice.

Jako Jihlavák ale nesouhlasím se „zavlečením “ VRT na nádraží Jihlava-město, ideální by byla zastávka třeba u Stříteže. Také bych rád viděl skutečnou analýzu ekonomického a společenského přínosu VRT konkrétně pro Jihlavu – tedy pro kolik lidí může být zajímavé trávit denně 2 až 3 hodiny ve vlaku (VRT + doprava do zaměstnání – cesta tam i zpět) a zůstat přitom bydlet v Jihlavě.

Kladnější vztah k VRT mají lidé na východ od Jihlavy, kde by trať kopírovala dálnici a rychlíky „nižší úrovně“ by stavěly i ve Velkém Meziříčí a Velké Bíteši.

Naopak nesouhlas dávají najevo obce na Pelhřimovsku a Havlíčkobrodsku, kde dosud není jasné, kudy by trať vedla, a zda by nezasáhla třeba do rekreačních oblastí kolem Sedlické přehrady. Vadí jim i „blokovaný“ koridor v územních plánech.

Oběma postojům rozumím, chápu, že pro někoho může VRT být spíš přínosem a pro jiného jen zátěží. Ale právě proto by politici Kraje Vysočina měli působit jako moderátoři diskuse, a nenechávat obce, ať si „to se státem vyřídí samy“. Kraj by měl tlačit stát k jasným vyjádřením, podmínkám a termínům.

Pokud k tomu nedojde, může při jednáních někomu dojít trpělivost. A pak se trasa může přesunout úplně jinam, kde už z ní nebude mít užitek nikdo z Vysočiny. A to asi nechceme.

Úvaha o příčinách evropského pseudohumanizmu

Ján Lauko | Čtvrtek, 18. 2. 2016 v 19:21

Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.

V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?

K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.

Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.

Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.

Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.

Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.

Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.

V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.

Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.

Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.

Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.

Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.

Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.

Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.

Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.

Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?

Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.

Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.

Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.

Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?

Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.

Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.

V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.

Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.

V článku marně hledám jméno našeho „otloukánka“, Co to, co to ? čtenář

Zdeněk Gryc | Úterý, 16. 2. 2016 v 15:12

V článku marně hledám jméno našeho „otloukánka“, Co to, co to ? čtenář

Anglický princ byl měl svého učitele a „otloukánka“. Když princ něco neuměl, nebo zlobil, tak učitel zmlátil před očima prince „otloukánka“. Princ na to koukal, jak mu bylo je otázka. Každopádně je to forma nepřímého trestu, za něco. V mém případě za sympatie k presidentu Václavu Havlovi.
„čtenář“ jak je vidno z nadpisu i textu tento „terminus technicus“ dobře zná a hrdě se k dlouhodobému „otloukání“ hlásí.
Je to on v jedné osobě, pod více anonymy, nebo spřízněný kolektivek dalších anonymů
Na mně houby záleží, ale v souvislosti s novým trendem pro Putinovské propagandy, na který upozorňuje redaktorka Slonková mne kolektiv označil nepokrytě za „otloukánka Václava Havla“. Je to zcela jasně anonymně deklamováváno jako první zcela nelogicky vložený komentář k článku:
—————————————
Autor: Jiří Varhaník
Architekti ocenili dílo autorky „odboráku“ Věry Machoninové
————————————–
V článku marně hledám jméno našeho „otloukánka“.
Co to, co to ?
čtenář | 2016-01-06 11:32:10 | Reagovat

čtenáři neser!!!!
nebo se ho nezbavíme, jak popadne dech
XXXXX | 2016-01-06 19:03:29 | Reagovat

Příteli, to je stejně marné.
Ten je Merkelová v kalhotech.
čtenář | 2016-01-06 19:46:08 | Reagovat
—————————————
1. XXXXX říká:
Sobota, 30. 1. 2016 v 13:34
Tak já myslel, že už je od tebe klid na věky a zas ne. Proč to tu vlastně visí? Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj? Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel. Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční. Neříkám že si za to opět většinově nemůžou sami, ale kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá? Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon, někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí, lidi to užívají, tudíž tvé práci čest…
…Ale koho to kurva dneska zajímá?
——————————————————————
XXXXX říká:
Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27
ani to nečtu a jak jsem řek VŮL.
Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat. Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak prudit s havlem.

„Faktem je , že to nejspíš dlouho nevydržíš. Díky Bohu.
A kdybys to chtěl urychlit stačí skočit z šityparku s lanem kolem krku, jak to před léty předvedl jinej magor tvýho ražení.“

Ing. arch. Zdeněk Gryc – „otloukánek“

„Faktem je , že to nejspíš dlouho nevydržíš. Díky Bohu.
A kdybys to chtěl urychlit stačí skočit z šityparku s lanem kolem krku“

PS. Ještě rád bych chvilku vydržel a napsal něco o tom:

Architekt Bořek Šípek se do Čech vrátil kvůli Havlovi | (1:19) | video: iDNES.cz
Architekt Bořek Šípek se do Čech vrátil kvůli Havlovi
14. února 2016 18:33
Vyrovnaný, tichý, zřejmě introvertní, ale zároveň velkorysý člověk, s ohromným přehledem v mnoha různých oborech, vzpomíná na zesnulého Bořka Šípka architekt Adam Gebrian. „Byl středobodem celého prostoru. Měl jsem pocit, že mi byla udělena audience vladařem,“ uvedl. S úctou o Šípkovi hovoří i další kolegové.celý článek
Zdroj:http://video.idnes.cz/?c=A160214_103831_liberec-zpravy_epstj&idvideo=V140308_135722_tv-zpravy_eli

Okrouhlík.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Neděle, 14. 2. 2016 v 11:57

Reportáž v TV Prima PŘEMALOVANÝ KRAVÍN mně pěkně nadzvedla. A protože novinářům věřím čím dál miň -  tak jsem se na Okrouhlík vydal zjistit jak to vlastně, je-co to jsou za lidi. Pěšky. První pokus se nepodařil. Nikde nikdo, chata pečlivě uzamčená ze všech stran, jenom zevnitř je slyšet křik děti. V lese zaparkované policejní auto. Na zazvonění vykoukne paní co se představí Vinklerová, vyslechne mně a jde telefonovat, protože tohle prý může rozhodnout jenom pan Fiedler a ten právě odjel…. Mezitím přijíždí MF Dnes. Tomáše Blažka znám, druhý vypadá jako skinhead, je prý ze Strakonic a specialista na tyhle věci z centrály. Ale mluví docela rozumně. Paní Vinklerovâ se vrací s telefonním číslem – omlouvá se, že pan Fiedler by prý u něčeho takového byl rád osobně s ohledem na současnou situaci. A ať se tedy s nim domluvím přímo. Tohle chápu. Volám mu, vezme to okamžitě. Krátce mně podá svůj pohled – je samozřejmě přesně opačný než ta televizní reportáž – lži, nesprávné překlady, manipulace, prekrucovani, vytržení z kontextu. Nakonec mně pozve na zítra do hospody na guláš, budou tam prý všichni. To ještě potvrdi později esemeskou s poděkováním, že se takhle zajímám, prý jediný. Tak jo, druhý pokus. Beru s sebou naší zrzečku Helenku. Čekání v hospodě si krátíme plkánim s místními. Taky o uprchlích – zatím prý nic nepocitili…
A pak už se dovnitř nahrnou křičící děti, jako by u nás končila škola. Za nimi přicházejí dospělí promíchání s Čechy, poznávám Patrika Priesola a paní Čermákovou z muzea. K nám si sedají ti, co prý umí nejlíp anglicky – mediálně známý George Batto a jeho syn Martin, sebevědomý mladík v modrém saku, s křížkem na krku. Panu Georgovi může být tak kolem sedmdesáti, působí velice skromně a už od prvního pohledu se zdráhám věřit že je to všechno tak jak bylo na Primě. Představujeme se a chvilku se bavíme anglicky než si toho všimne jedna hodně aktivní aktivistka, Saša z Luk, které se zase od prvního pohledu nelíbím já – hlavně moje otázky a to jak si pořád všechno píšu – a honem nám přiděluje arabskou překladatelku.. Ta je fajn, přesto si nejdůležitější věci ověříme angličtinou. Saša ale kouká nedůvěřivě celou dobu, asi mně nevěří že nejsem novinář a pořád očima hledá, kde mám diktafon… Zajímám se o jejich příběhy. Pan George ma 4 syny, všichni už jsou dospělí a mají rodiny. Žili v třimilionovém městě Mosulu a patřili tam k vyšší střední třídě-všichni měli své vlastní velké domy, v rodinách po několika autech. Hlava rodiny byla po třicet let ředitelem školy, s manželkou ještě k tomu měli svůj obchod. Synové měli dvě kavárny, jeden je elektrikář, další zpěvák a DJ. Tři ze synů jsou tady s rodinami, čtvrtý je v Německu a vyřizuje si papíry aby mohli přijít sem. V srpnu 2014 začalo dělostřelecké bombardování Mosulu islámským státem(oni mu říkají Daž) a všude byli uprchlíci z území, které už dobyli. Na nic nečekali, naložili do aut co mohli a ujeli asi 15 km na opačný konec města, kde pár dní přebývali v nějaké škole. I odtud museli pryč, protože dobyvatelé postupovali. Dostali se do velkého sběrného tábora a pan George hned odjel do Libanonu, protože hledal novou budoucnost pro svoji rodinu. Krátce po příjezdu potkal v uprchlickém táboře českého kněze, který mu nabídl možnost přesidleni k nám. Kouknul na internet, poradil se s rodinou a souhlasil. A s ním i spousta dalších, říká že je neformální hlavou asi 60ti členné komunity rodiny a sousedů. Pak déle než rok shromáždoval rodinu v Libanonu, čekal na rozhodnutí naší vlády a vyřizování formalit. Rok a půl na útěku. Ve stanech. George i Martin za každou druhou větou opakují jak jsou vděční za to, jak je o ně tady postaráno, jací jsou tady milí lidé a jak se už nemůžou dočkat až začnou pracovat a co nejdříve tady budou mít to co doma. To bude tvrdý pád do České ekonomické reality! Získal jsem pocit, že lidi kolem nich je drží tak trochu ve skleníku, nechtějí je strašit tím, co se děje kolem nich a že podstatná většina naší populace uprchlíky odmítá úplně…. S čímž ale vehementně nesouhlasí překladatelka tvrzením, že ona se pohybuje jenom mezi těmi, kteří smýšlí úplně opačně. George a Martin ale zase jedním dechem dodávají, že se okamžitě vrátí domů pokud bude poražen islámský stát a bude tam bezpečno. Věří tomu, je to přece jejich domov.. Můj dojem ze všeho je, že to jsou úplně normální lidi jako my. Starší velice skromní, mladší přirozeně sebevědomí, děti rozpustilé a dost nezvladatelné…. Helence úplně třeštila hlava z toho rachotu tam…. S integraci tady to budou mít velice, velice těžké – jednak ten tým kolem nich na mně působí dost amatérsky (velice mně překvapilo třeba, že pořád nemají nikoho, kdo by je učil česky….), jednak oni sami zažijí velké rozčarování až dopadnou do tvrdé ekonomické reality zde ale nejhorší je ta mediální atmosféra kolem nich – ať se hnou kamkoliv, udělají cokoliv, řeknou něco v dobré víře, tak všude budou číhat tyhle hyeny jako teď z Primy. Protože jenom jedno vím jistě – tohle rozhodně nejsou takoví lidé, jak je tahle televize podala. Ať už řekl kdokoliv cokoliv.




© 2008 Parola s.r.o.