Blog Jihlavských listů

Archív: Únor 2016

Toufar, ne Gottwald…

Michal Stehlík | Neděle, 28. 2. 2016 v 18:54

V minulých dnech bylo vzpomenuto dalšího výročí 25. února 1948 jako historického zlomu, po kterém se československá společnost vydala na cestu totality, diktatury, vlády jedné strany. Po tomto datu a komunistickém uchopení moci následovala vlna perzekucí, justičních vražd, spuštění železné opony, bezpříkladné likvidace dosavadních sociálních struktur – to vše ve jménu revoluce. Není ani tak důležité, zda aktuální ideologičtí pohrobci hovoří v politických floskulích o ústavním postupu či nikoliv. Události let 1948 a první poloviny let padesátých tento alibistický argument mažou dosti jasně.

Když však nahlédneme do veřejného prostoru roku 2016, vyvstane logicky otázka po našem vnímání tohoto data jako skutečně klíčového. Neztratil se vzdáleností mnoha desítek let jeho význam? A pokud ne přímo jeho význam, nevytratila se závažnost jeho připomínání? Nepřipomínáme si jej pouze v úzké skupině lidí, zatímco většinu nějaká „příliš dávná minulost“ prostě nezajímá? Navíc, v době, kdy je žijeme v pohledu na naše dějiny téměř absolutní možnou relativizaci. Což platí ovšem i o aktuální politice. Ještě před deseti lety by bylo veřejné zpochybňování nebezpečí ruského vlivu na střední Evropu téměř nepředstavitelné. Nyní je to jeden z možných pohledů na věc. Na jedné straně to může svědčit o skutečně bohaté škále názorů ve společnosti, na straně druhé je to mnohem pravděpodobněji záležitost našeho zmatení, kdy nevíme, kde se nacházíme a kam patříme. Kdo neví „čí je“ – sebevědomě a jasně – o to jednodušeji naskakuje na tekuté písky propagandy. V něčem se tak únoru 1948 vlastně přibližujeme. Zmatení postojů, pojmů a stanovisek se blíží maximu. Puč může být ústavním krokem, lež mystifikací, krádež odkloněním, bodrost manipulací… V tomto světle aktuálního zmatku se pak může jevit připomínání únorových událostí jakousi nepochopitelnou stafáží ideologických dinosaurů zamrzlých v primitivním antikomunismu.

Jenže. Ale. Ve stejném zmatku nyní promlouvá již několikátým rokem do veřejného prostoru příběh číhošťského faráře a rodáka z Arnolce u Jihlavy Josefa Toufara. Prostého a v nejlepším slova smyslu obyčejného kněze, který se stal obětí komunistického režimu. Zároveň obětí konkrétního estébáckého vyšetřovatele, jemuž umožnila doba a režim utlouct duchovního v ambiciózní představě důležitého politického procesu. Příběh Josefa Toufara promlouvá i po těch mnoha desetiletích mnohem jasněji, důrazněji – a hlavně – nezpochybnitelně. Nejsou to žádné politické intriky, zákulisí, dohody a kompromisy. Je to kněz, kterého semlela totalita. Konkrétní živý člověk ležící celý fialový a žlutý na operačním stole Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze. Umírající, kterému se dostane na desetiletí posledního odpočinku v hromadném hrobě ďáblického hřbitova. Shodou okolností a historickou absurditou umírá Josef Toufar také 25. února, dva roky po komunistickém puči. O desítky let později se pak našel badatel a spisovatel Miloš Doležal, který dokázal jeho příběh představit v mimořádné barvitosti veřejnosti. Nejen představit. Zaujmout. Donutit k přemýšlení. Pozastavit se. Nad sebou samými, našimi dějinami. A jak doufám, také nad tím, co žijeme dnes a kde jsou reálná rizika dneška i budoucnosti.

Únoru 1948 hrozí, že se stane během dalších let jen stínem skutečně prožívaného připomenutí nebezpečí totality. Stane se tak v rámci dlouhodobé relativizace, ale i jistého logického „vyčpění“ vzdalujícího se odkazu velkých dějin. Naše naděje v poučení se z minulosti a v životaschopném připomínání rizik, které přináší každá nesvoboda, jsou v Josefu Toufarovi. V té obyčejnosti, konkrétnosti i tragédii. Dokáže přes půlstoletí hovořit mnohem silněji než řvoucí Gottwald na Staroměstském náměstí. Bude to mnohem pravděpodobněji do budoucna Toufarův únor, ne Gottwaldův. A to je dobře.

ZMĚNY POUZE KOSMETICKÉ.BOHUŽEL.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 25. 2. 2016 v 21:42

Středeční  večer v DIODu nám nabídl opravdu „zásadní“ úpravy systému hromadné dopravy ve městě při prezentaci řešitelským týmem – na levé straně předsednického stolu z pohledu diváka primátor Chloupek, ředitel Vilím a náměstek Vymazal, na pravé straně pak tři mladí nadějní dopravní inženýři.

A máme se na co těšit! Už od dubna nebude základní interval 13 minutový, ale pouze 12 minutový! A od podzimu se zruší linka BI a namísto ní bude zase linka D, která bude jezdit trochu jinak….. Ale teď už vážně – jedinou opravdu výraznou změnou k lepšímu je zavedení přímých expresních linek do průmyslových zón. Na otázku, proč to trvalo 20 let od první žádosti odpověděl pan ředitel Vilím, že to nešlo z ekonomických důvodů (?!).

Osm set tisíc vydaných na dopravní průzkum aby se zjistilo co ví o městské dopravě úplně všichni vadilo kupodivu nejvíce účastníkům setkání, kteří jinak ctí koaliční barvy – pánům Štorkovi (ČSSD) a Piáčkovi (KDU-ČSL).

Bylo mně docela líto těch tří mladých mužů na pravé straně předsednického stolu – vůbec nepochybuji o jejich dobré vůli, invenci a snaze, věřím jim dokonce že i opravdu zvažovali jiné varianty řešení….. leč „levice“ (a to určitě nejenom z pohledu diváka na předsednický stůl…) spolehlivě opravdovým změnám zabránila a své pozice uhájila. A tak na skutečné řešení palčivých problémů v této oblasti, kam patří zejména integrace dopravy, odlehčení náměstí, rychlé spojení Domu zdraví se sídlišti , zrušení šílené šestky, opravdové řešení potřeb občanů (ne tahle formalitka…) a také EKONOMIČNOST SYSTÉMU si budeme muset ještě počkat. Snad po volbách….

A právě EKONOMIČNOST SYSTÉMU městské hromadné dopravy zaujala včera možná víc než nastávající kosmetické změny, byť nebyla hlavním tématem. Velké ocenění patří organizátorům prezentace, že připravili jednoduchý, přehledný a lapidárný materiál, jak si vedení města považuje svůj Dopravní podnik, když jej dokáže nafutrovat 60 milionovou dotací (o 50% více než v roce 2006) aniž by se pozastavilo nad fakty neměnícího se rozsahu linek a rapidně klesajícího počtu cestujících     (o 12% méně než v roce 2006). Pak se ale nelze divit plamenné obhajobě zbytečné a prázdné linky č.6 panem ředitelem Vilímem, která prodělává jenom 700 tisíc ročně, což je prý jenom o málo více než ostatní linky….

„VÁCLAV HAVEL ZASLOUŽIL SE O STÁT “

Zdeněk Gryc | Středa, 24. 2. 2016 v 13:17

„VÁCLAV HAVEL ZASLOUŽIL SE O STÁT “ je zákon.
Václav Havel je nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[46] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy.
Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[47][48]
Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.
—————————————-
Hnusné pomluvy, Václava Havla, které produkuje v desítkách svých komentářů a invektiv
pisálek „čtenář“,
v Jihlavských listech, jsou zákeřným a bezcharakterním činem.
Zvláště odsouzení-hodné je  zne-užítí demokracie, která je výdobytkem,
architekta demokracie Václava Havla.
Pomlouvat jeho osobnost ANO-NYMNĚ,
je nejen vrcholně sprosté,
ale je to také znevažování zákona,
podepsaného poslanci, senátory a presidentem 16. března 2012.
ing. arch. Zdeněk Gryc,
PS. Časová dimenze měsíců s desítkami či stovkami, sprostých pomluv Václava Havla, anonymem „čtenář“, v Jihlavských listech, je tak velká, že je na ni trpělivost i slušnost krátká.

Reflexní pásky: Místo vyhlášky stačí trocha soudnosti

Petr Klukan | Úterý, 23. 2. 2016 v 8:33

Občané Česka musí od soboty po setmění nosit mimo ves reflexní pásky. To praví nová vyhláška schválená těmi nahoře až někde v Praze.  Naštěstí jen na komunikacích, tedy silnicích. Týká se i myslivců, kteří, jdou-li do lesa na čekanou, za cedulí Salavice natáhnou reflexní pásku a sundají si ji, až když odbočí ze silnice na cestu do lesa. Tam by mohli zvěř vyděsit.

Chvályhodná snaha omezit neviditelné chodce na silnicích a pomoci řidičům je vidět, však působí až příliš opatrovnicky. Kdo má všech pět pohromadě, udělá přece vše pro to, aby byl na silnici viděn. I bez vyhlášky.

Mimochodem, kdo asi bude kontrolovat jdoucí potemnělé chodce? To budeme vyhánět policejní auta, aby hlídala silničku mezi Hlávkovem a Bílým Kamenem, zda tudy nejde neosvětlený Franta se psem?

Vytvářet na každou „maličkost“ zákony, je ve svém důsledku kontraproduktivní. Uplácáme se totiž v paragrafech tam, kde stačí trocha soudnosti.

Nenechme to vyhnít

Kryštof Kothbauer | Pondělí, 22. 2. 2016 v 15:50

Co je ještě horší než špatné řešení? Nevybrat žádné řešení a nechat problém nadále hnít. To se ČSSD povedlo například v případě prolomení či neprolomení limitů na těžbu uhlí v severních Čechách. Politici nechtějí nikoho naštvat, tak raději nerozhodnou nijak. Jestli se bude těžit, se neví. Zda budou mít horníci práci, se neví. Majitelé nemovitostí v dotčených obcích neví, jestli přijdou o své domovy nebo zde mají nadále životní perspektivu. Severní Čechy neví, zda budou dál černou, nebo spíše hnědou(helnou) dírou České republiky.

Inspirace Strakovou akademií

Ze svých vládních kolegů si vzali příklad i radní ČSSD v Kraji Vysočina v případě plánu odpadového hospodářství na příštích 10 let. Ten zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO), nebo hovorově spalovnu, ani neprosazuje, ale ani nevylučuje. Odpůrci spalovny si to vykládají jako její připouštění, její příznivci jako její pohřbení. Nikdo není spokojený. Nikdo neví, jak se bude na Vysočině s odpady nakládat. Nikdo neví jak, kde a za kolik se budou likvidovat. Politici ČSSD jsou ale ušetřeni tak či onak nepopulárnímu rozhodnutí.

Česká republika uzákonila zákaz skládkování, který vejde v účinnost v roce 2024. Od tohoto data se již nebude moci skládkovat vůbec. Samotná Jihlava je v ještě ožehavější situaci. Poslední a definitivní rozšíření místní skládky v Jihlavě-Henčově navýšilo její kapacitu o dalších 120 tisíc tun. To však, při ročním návozu okolo 30 tisíc tun odpadu, vydrží do roku 2018. A to je ještě poměrně dlouho před konečným zákazem skládkování.

Jihlava je přitom přeborníkem ČR ve třídění a roční objem odpadu se podařil v minulých letech snížit zhruba o 10 tisíc tun. Nyní si město vytyčilo ambiciózní cíl vytřídit 50 % veškerého odpadu (v současnosti se pohybujeme cca na 36 %). To je naprosto správně. Problémem ovšem je, že i přes sebelepší třídění nejsme nikdy (alespoň v dohledné budoucnosti a bez zásadních technologických pokroků) schopni recyklovat veškerý odpad. Stačí se podívat na fakt, že z vytříděných plastů, které odkládáme do žlutých kontejnerů, se musí stejně zhruba 40 % skládkovat či spálit, neboť je nelze dále využít.

ČSSD: po nás potopa…

Co tedy nastane, ať už dříve dojde kapacita stávajících skládek, nebo dospějeme do zákazu skládkování v roce 2024? Odpad tady bude stále, a byť bychom si to všichni přáli, rozhodně ho nebudeme schopní schopni všechen recyklovat. Komunální odpad je navíc ze zákona majetkem obce, a tak to chtě nechtě musejí samosprávy nějak vyřešit. Jako první a také jediné východisko, které nabízí radní kraje Zdeněk Chlád (ČSSD) je odvoz odpadu do spalovny v Brně. Sám však připouští, že to je řešení spíše pro východní regiony kraje. Pelhřimovsko, Humpolecko, Havlíčkobrodsko, Jihlavsko atd. májí problém. Podle slov pana radního: „Odtud v žádné rozumné dopravní vzdálenosti takové zařízení na energetické využití odpadů není.“

Co tedy s odpadem bude? Nikdo neví. Spaloven v rámci ČR není dostatek a tak se na rok 2024 již zřejmě těší v Rakousku, kde kapacita tamních zařízení přesahuje jimi produkované množství odpadu. Pokud hledáme ekologické řešení, odvoz našeho komunálního odpadu do rakouských spaloven to asi nebude… A to nemluvíme o ekonomické stránce věci a poplatku za svoz komunálního odpadu jdoucí na bedra občanům.

Osobně jsem přesvědčen o smysluplnosti spaloven a energetického využití odpadu. Nic lepšího se v tuto chvíli nenabízí. My jsme se však opět nedočkali ani dobrého, ani špatného řešení. Nedočkali jsme se totiž žádného. Podobný přístup vidíme u sociální demokracie na mnoha případech. Nejde jen o zmíněné limity na těžbu uhlí. Vzpomeňme na (sice v mnoha ohledech nedokonalé, nicméně alespoň nějaké) reformní pokusy bývalé pravicové vlády. Spoluúčast pacientů ve zdravotnictví byla zrušena stejně jako druhý kapitálový pilíř důchodového pojištění. Jiná řešení nejsou a nevypadá to, že by se ČSSD chystala s nějakými přijít. Zatím fungujeme, ale po nás potopa.

Ještě pár let…

Ještě několik let to se skládkováním vydržíme. Ještě o něco více let to vydržíme bez reformy zdravotnictví a penzí. Jednou se však řešení nevyhneme a čím déle ho odkládáme, tím bude komplikovanější a bolestivější. To by si měli uvědomit zejména mladí lidé, protože to budou právě oni, kdo bude v budoucnu trpět kvůli populismu současných politiků.

Text vyšel na www.pravybreh.cz




© 2008 Parola s.r.o.