Blog Jihlavských listů

Archív: Září 2015

Modely soch z Parku G. Mahlera patří Jihlavě

Zdeněk Gryc | Úterý, 29. 9. 2015 v 16:26

Modely soch z Parku G. Mahlera patří Jihlavě
K článku Pavla Bajera.
S myšlenkou na vytvoření pomníku Gustavu Mahlerovi přišlo jako první občanské s družení Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě v roce 2004.
Architektonický návrh byl vybrán na základě veřejné anonymní soutěže, kterou vyhráli architekti Martin Laštovička a Vít Doležel spolu s Janem Koblasou.
Pochopit cenu jejich činu, znamená uvědomit si, nejen jaká osobnost Mahler byl, ale i to, jak byl takto vhodně doplněn u hradeb, urbanistický areál Jihlavy, která tím získala světový kulturní věhlas. Již jen to, může být pro vzdělaného turistu, leitmotiv, pro návštěvu města.
Symboliku reálu Mahlerova parku lze najít v historii místa. Už jenom ta skutečnost, že synagoga nesměla být ve městě, ale za hradbami, vypovídá o historickém vztahu k židům. Symbolika zdí na půdorysu synagogy je krutým dokladem nenávistné totality. Myslím, že jedině potomci těch, kteří do synagogy chodili, dokáže vycítit duchovno místa.
V souvislosti s parkem Gustava Mahlera je nutno upozornit na to, že v domě Gustava Mahlera na Znojemské ulici v Jihlavě je instalováno několik expozic věnujících se tomuto světově proslulému dirigentovi a hudebnímu skladateli. Expozice dokumentují prostředí, v němž Mahler prožil své mládí, zdroje jeho tvorby i pozdější vzájemné vztahy s Jihlavou. Další představují Mahlerovu rodinu. Část výstavních prostor je pak věnována soužití Čechů, Židů a Němců v Jihlavě.
Totalitní symboliku, areálu Mahlerova parku, lze najít i v autobiografii autorů:
U sochaře:Emigrace: Vstávání z mrtvých se živým nedaří, Kniha vzpomínek výtvarníka Jana Koblasy. Jedná se o první vydání umělcových prožitků z let 1968-1990.

U architekta: „Když se v listopadu 1989 stal student Martin Laštovička předsedou stávkového výboru na brněnské fakultě architektury, zcela jistě netušil, že bude za své počínání soudně popotahován i po bezmála pětadvaceti letech.
Teprve po čtvrtstoletí od revoluce, která smetla komunistický totalitní režim, totiž soudy rozhodly o tom, že se nemusí omluvit za domnělou újmu na cti předsedy komunistické buňky na fakultě Jana Snášela. „Ústavní soud vydal letos v září nález, že jsme neprovedli nic špatného. Akorát to mělo být vyřešené už tehdy, a ne po tolika letech strávených u všech možných soudů,“ říká Martin Laštovička.
Zdroj: http://jihlavsky.denik.cz/zpravy_region/za-revoluci-se-neomlouva-rika-lastovicka-20141115.html“
Je symbolické, že oba autory ocenil president Havel. Laštovička byl po incidentu Havlem přijat, jak bylo tehdy publikováno. Je absurditou post-komunistických pořádků že se to vyřešilo až po čtvrtstoletí.

Se znalostí peripetií totalitní „překážkové dráhy“, hodnocení angažovanosti díla sochaře, komisemi prověřených soudruhů. Teprve po x-tém jednání za zavřenými dveřmi, se „možná“ dalo získat kulaté razítko, povolení k realizaci. Pod tímto zorným úhlem je zcela jasné, proč nemohl dát přednost životu ve své vlasti. Sochař Koblasa má atelier v Hamburku. Takže, mohl být, až v roce 2002, vyznamenán prezidentem Václavem Havlem medailí „Za Zásluhy“. Vědomí, že president takto symbolicky ocenil sochaře, je zajisté příjemným zjištěním. Stejně jako osobní setkání Václava Havla, s Romanem Podrázským, jak ukazuje ilustrační foto přiložené u Čtenáři píší JL u článku : Absurdní drama – život Václava Havla z 8. 4. 2015.
——————————————————-
Pavel Bajer: „Třetinový model sochy Gustava Mahlera i bronzovou studii Mahlerovy hlavy. Tyto artefakty dopravili zástupci radnice z hamburského ateliéru akademického sochaře Jana Koblasy do Jihlavy. A nejen to. Koblasa věnoval městu i další modely a skici, které popisují cestu, jíž autor prošel při tvorbě uměleckých děl pro Park Gustava Mahlera.“
——————————————————-
Je zajímavé pochopit cestu, kterou autor při tvorbě díla prošel. Stejně zajímavé jsou i zážitky těch, kteří se na realizaci podíleli. Jako spoluautor jsem měl tu čest pozorovat i ovlivnit práci sochařů Kokrdy a Podrázského. Je zásluhou ředitele Horácké galerie v NM, PhDr. Josefa Chalupy, že některé skicky a boceta k soše z Březinek, zejména model 1:5 je zachován. Myslím, že se v Jihlavě neví o sochařině a malbě, také emigranta, Ivana Hlobila, žijícího v Madiswilu ve Švýcarsku. Má atelier u Telče. Je autorem náhrobního kříže malířky Doleželové na hřbitově v Telči. Původně byl určen pro její matku. Doufám, že jeho dílo, na jehož publicitě již PhDr. Žlůva pracuje, bude brzo publikovat, obdobně jako publikoval dílo malířky Doleželové. Životy Doleželové a Hlobila za totáče natolik souvisely, že mu v původní závěti okázala své dílo a dům v Telči, s požadavkem, aby zde vznikla její posmrtná galerie.
Galeristé, sběratelé, mecenáši, všichni, kteří mají zájem o umělecká díla, si cení jejich biografie. Je kolem toho mnoho zajímavých publikací. Dopisy, vzpomínky. Nedávno jsem byl přítomen, když se nový majitel obrazu, pídil po vlastnoručním účtu autora obrazu, který spolu s auto-gramem, měl potvrdit jeho pravost a datum.
Ověřené razítko Art-estamps cara Petra na staré skicce, nebo hraběte Esterházy, může otevřít velké kunst-historické dobrodružství. Za totáče jsem pozoroval dámy s dalekohledy, které si prohlížejí fasádu kostela sv. Jakuba. V ruce měly knihu kamenických značek. Hledaly souvislosti a cesty kameníků podunajské školy gotické.
Prenatální skica k uměleckému dílu je nesmírně cenná. Dokonce jsou i tací, kteří si jí cení více než výsledného originálu. Bývá tam často rozfázován pohyb. Anglická královna je zajímavá dáma, která má ve sbírkách spoustu kreseb Leonardo da Vinci, které ukazují vývoj jeho díla. Pochopení výtvarného díla, které není líbivé, není dáno každému, jak vidno z komentářů v JL k článku, o tom, jak Koblasa ukázal Mahlera manželce. Ono to není tak docela ojedinělé i u umělců. Stávalo se, že chodníky v Londýně či Paříži nebyly dost široké, aby se na nich mohli potkat dva slovutní a uznávaní mistři.
Na intimní prohlídku Koblasových skic, modelů, fotografií a další dokumentace v Galerii, či Mahlerovi se těší:
Zdeněk Gryc

Referendum bude!

Klaus Mike Hübner | v 13:37

Zastupitelé po dlouhé diskuzi odmítli návrh vedení podat proti rozsudku NSS ústavní stížnost.
Rada chtěla pokračovat v tom, co jí, zdá se, jde poměrně dobře: Hrát o čas. Za o to slabší považuji výtku primátora, že otázky již nejsou aktuální. Je pravdou, že byly zformulovány před dvěma lety, ale záměr organizátorů byl, aby se referendum konalo spolu s komunálními volbami.

Nejvyšší správní soud řádně kritizoval taktizovaní vedení města Jihlavy. Jeho pokus odsunout referendum do nekonečna byl neúspěšný. S ročním zpožděním teď mají obyvatelé Jihlavy možnost odpovědět na tři otázky (http://www.referendumjihlava.cz/wp-content/uploads/2013/11/peticni_arch_A4_25.6.pdf). Věřím, že se nenechají odradit od těch, kteří praví, že nejsou aktuální.
1.Spalovna – Vedení města tvrdí, že Jihlava neplánuje výstavbu spalovny. Fajn! A proč najednou Město ZEVO nechce? Však už jednalo s krajem, s jinými obcemi… Výsledek? Nejsou peníze. Na evropské dotace nemá pravděpodobně nárok, neboť nesplní dostatečně přísné požadavky na hospodaření s odpadem. (…ano, to jsou ty informace, které my nemáme!) Ministr Kuba, který chtěl postavit spalovnu do každého kraje, je již ex-ministrem.
Vedení se dále hájí, že nový zákon o odpadech ještě neexistuje. Před zahájením sběru podpisů to ovšem nikoho nezajímalo. Vznikla krajská studie k tématice, samozřejmě tajná (za veřejné peníze). Mezitím se podařilo získat přístup k ní. Závěr: Obrovská spalovna se nehodí. To je vše… (…, co zatím víme).
Tvrdí se, že lidé nemají informace. Jistěže nemáme dostatečné informace. Ale též víme, že někdo je má! Tak ven s tím! Máme novou studii, zveřejněna byla sice po schůzce zastupitelů, ale přesto docela rychle.
(http://www.jihlava.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=5967&id_dokumenty=508698) Jaké závěry s ní budou? Snad se to dozvíme!
2.Motivační systém… „Město ho už má!“ říká pan primátor, ale nad tím by se měl vážně zamyslet, nechci-li říci, že by se měl stydět. Současný stav tzv. motivačního systému nelze považovat za dostačující.
Kdo 4krát přinese „sixpack“ plechovek do sběrného dvora, získá slevu 65 Kč. To je jako systém naprosto nedostačující – jak výše slevy, tak efektivita pro ŽP. Je to začátek, to ano, ale určitě žádný plně fungující a efektivní motivační systém.
3.Město dělá všechno pro to, aby se více třídilo. Pan primátor tvrdí něco ve smyslu To děláme. Jsme na tom skvělé! Moje odpověď je: „Ne, to neděláte! Nejste / nejsme na tom dostatečně dobře!“ Nejsou zde kontejnery na kovy, a hlavně zavedení bio-kontejnerů trvá příliš dlouho.

Pan primátor se zlobí na zastupitele, kteří nehlasovali, jak si přál: „Vyhodili jste 1,7 milionů z okna“…
FC Vysočina dostal kdysi nový trávník. Pokud se nemýlím, stál 20 milionů…

Já si jen přeji… Abychom zvládli další rok důstojně. Abychom dostali všechny informace, a to včas. Aby se nelhalo, co organizátoři referendu dělají a nedělají. Aby nebyla zneužita mediální převaha. A hlavně, aby už nikdy nedošlo k takovým trapasům jako pokutování občanů, kteří se omylem podepsali dvakrát.
Moje výzva pro vedení Města: Nesnažte se referendum dále torpedovat, naopak podnikněte veškeré kroky v samostatné působnosti pro kladný průběh referenda.

Klaus Mike Hübner, předseda ZO SZ Jihlava a místopředseda spolku Společně pro Vysočinu

Vyšší spravedlnost a spravedlnost světská jsou rozdílné

Ján Lauko | Pondělí, 28. 9. 2015 v 19:23

Jsou žel vinou lidí rozdílné, ale nakonec přece jen zvítězí spravedlnost vyšší. Ve světské spravedlnosti je totiž mnoho takového, co postrádá citlivost a elementární lidskost, i když tomu není možné z formálního hlediska absolutně nic vytknout, protože všechno přesně odpovídá liteře zákona. O této smutné rozdílnosti a jejích důsledcích říká i následující příběh jedné paní:

Stalo se to před devíti lety. Jedna matka se pokusila zabít své desetidenní dítě a dostala podmínku. Sociální kurátorka chtěla později holčička kontaktovat se svojí „mámou“, ale ona neprojevila ani nejmenší zájem.

Zanedlouho dopadl na holčičku další úder a to, nevěřili byste, od exekutora. Když jsem si totiž těžko zraněné holčičku vzala do péče, protože její rodina ji nechtěla, snažila jsem se jí dát všechnu lásku, kterou jsem měla. V loňském roce měla 8 let a tak jsme se rozhodli, že založíme účet, dětské konto, kde si bude spořit a bude se učit hospodařit. Měla svou kartu a cítila se velmi důležitě, když si penízky z prasátka vkládala na účet.

Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme vyšli na vánoční nákupy a holčička si chtěla našetřené penízky vybrat a udělat radost sobě a dětem z SOS vesničky, s nimiž se seznámila a velmi si je oblíbila? Na kontě nebylo nic!

Já jsem se tvářila klidně, protože jsem čekala nějakou chybu v bance. To, co mi oznámili, to bych nečekala ani v nejhorším snu. Osmiletá dívka má na svém účtu exekuci za to, že neuhradila roční poplatek za komunální odpad. Bylo to v době, kdy jsem ji ještě neměla oficiálně svěřenou do péče a když měla trvalé bydliště u matky, které byla později soudně odebrána.

Přiznám se, že jsem stála a nevěděla, co té malé říct. Její oči se na mě dívali podobně, jako když jsem si ji dovezla domů z nemocnice. A já jsem byla bezmocná. Bezmocná a chtělo se mi brečet, ale musela jsem se usmívat, abych jí neublížila ještě více.

Po zjištění okolností musím konstatovat, že existují lidé, kteří se neštítí ničeho. Ani svým způsobem okrást osmileté děvče, které si šetřilo, abychom si mohli udělat krásné Vánoce.

Bezmocnost je snad to nejhorší, co může člověka potkat. Snažila jsem se situaci vyřešit půjčkou, kterou mi jako pěstounovi nedali a stále hledám slova, jak malé vysvětlit, že jí sebrali její penízky proto, že listy s upozorněním na dluh chodili k matce, která jí nejen že tak velmi ublížila, ale ani nám nebyla schopná písemnosti předat.

Pokud tedy někdo mluví o spravedlnosti, mohl by mi poradit, co mám tomuto dítěti říct? Já totiž vůbec nevím.

Odpověď je následující: Kromě spravedlnosti lidské existuje i Spravedlnost vyšší. Spravedlnost, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, omezené pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a necitlivě tak, jak popisujete.

Nicméně zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nebudeme nikým jiným a nikde jinde bráni za naše jednání na odpovědnost. Že se nám to všechno prostě propeče.

Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je ale hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmíněná, vyšší Spravedlnost, přesahující hranice vnímání obyčejného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré, nebo špatné.

A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.

Kdo sel dobro a byl čestný, ušlechtilý, spravedlivý a lidský, ten sklidí dobro a štěstí.

Kdo však sel zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bez citu a bez lidskosti, ten sklidí zlo a utrpení.

Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti, bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto se už nyní třes každý, kdo konáš zlo a dopouštíš nespravedlnosti!

Jako však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se dětskému posluchači vždy snažili vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zlo zdolá. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.

A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se své poznání vštěpovat již nejmladší generaci právě formou pohádek.

Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i přes všechnu dočasnou nespravedlnost.

Na vlajce prezidenta české republiky můžeme například číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka, ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislosti. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes zlo dosahuje velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.

MALÝ KRŮČEK OD RADNÍ, VELKÝ SKOK PRO JIHLAVU.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Pondělí, 21. 9. 2015 v 9:27

V tichosti došlo v Jihlavě k téměř historické události. Magistrát konečně zpřístupňuje materiály projednávané zastupitelstvem a to vždy týden před jednáním.

Vše je na http://www.jihlava.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=5967&id_dokumenty=508496 .

Něco, co bylo téměř čtvrtstoletí naprostým tabu se stalo skutečností a ten kdo se zajímá o veřejný život si tak může opravdu zajímavě počíst! A dozvědět se spoustu informací v předstihu, aniž by o to posléze  musel potupně žádat jako dřív. Neboť hlavně tito žadatelé docení nejvíce dosah tohoto zdánlivě jednoduchého kroku….. Slyšeli většinou jen…. Podejte si žádost… Nemáte ji správně napsanou… Na to máme formulář… A když se to úředníkovi zdálo že to je moc práce, tak ještě musel občan za informaci zaplatit… Tedy pokud ten se už mezitím neotrávil…

Největší zásluhu na zpřístupnění materiálů má Karolína Koubová, mladá radní a nová tvář jihlavské komunální politiky. Prosazovala to neúnavně téměř rok a nenechala se odradit hlasy starých politických a úřednických matadorů stýskajících si co to zas přinese práce navíc, kolik bude nutné začernit citlivých údajů. Prostě jak to nejde. Jde – dokázala tato odvážná mladá dáma.

Ocenění však v tomto případě zaslouží i ti z hlavního proudu jihlavské politické moci za to, že tento zlom svým souhlasem nakonec umožnili. Nezbývá než doufat, že je to první signál k tomu že začínají chápat, že věci je opravdu zapotřebí měnit.

 

Slepenec

Petr Klukan | Středa, 16. 9. 2015 v 8:01

Nejdříve v roce 2000 vznikl Jihlavský kraj, pak se přejmenoval na Vysočinu a Kraj Vysočina. O víkendu slavil 15 let.

Když se začalo kdysi o krajích diskutovat, bylo cílem jihlavských politiků „narušit“ historickou hranici mezi Čechy a Moravou a oslabit moravanské tendence. Proto vznikl jakýsi slepenec z bývalých krajů – Jihomoravského (okresy JI, TR, ZR), Jihočeského (PE) a Východočeského (HB).

Přinutit spolupracovat města, která se historicky „nesnášela“, nebylo nic jednoduchého. A tak docházelo k různým ústupkům. Jen vzpomeňme na jihlavskou nemocnici, která stále není tou krajskou. Naopak, nemocnice vzdálené jen pár desítek kilometrů se důsledně rozvíjejí také. Přesto se „slepenci“ daří – a mladí lidé, nepoznamenaní minulostí, jej berou za svůj kraj. První hejtman kraje, František Dohnal, může být tam nahoře v tomto spokojen.




© 2008 Parola s.r.o.