Blog Jihlavských listů

Archív: Srpen 2014

ECCE HOMO

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 21. 8. 2014 v 8:46

Praha nechá exhumovat umučeného kněze Toufara
Pražští radní v úterý rozhodli, že město zaplatí potřebných zhruba 300 000 korun na exhumaci a identifikaci ostatků katolického kněze Josefa Toufara. Toho v roce 1950 umučila Státní bezpečnost (StB).
Dnes 19:47 – Praha
Farář Toufar působil koncem 40. let minulého století v Číhošti na Havlíčkobrodsku. Komunistická StB jej v rámci tažení proti církvi obvinila ze zinscenování takzvaného číhošťského zázraku.
Během bohoslužby se pohnul na oltáři krucifix. Stalo se tak dvakrát během prosince roku 1949. Vidělo to několik věřících a zpráva se rychle šířila. Farář byl zatčen a mučen. Musel mimo jiné přiznat, že zneužíval děti. Později ale vyšlo najevo, že text přiznání sepsal někdo jiný.
Josef Toufar je pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar. Česká biskupská konference se snaží o Toufarovo blahořečení.
Tělo exhumuje pražská správa hřbitovů a ostatky prozkoumají odborníci.
————————————————————–
Monumentální sochu „ECCE HOMO“, v Čihošti, vytesal Akad. soch.Roman Podrázský.
Jeho „Madona“ z Březinek je na zemi u „Děcáku“.
Tak šel čas od 21. srpna 1969 do 21. srpna 2014 v Jihlavě.
Zdeněk Gryc

Mluvící hluchoněmí aneb Takové pracanty by pohledal

Petr Klukan | Úterý, 19. 8. 2014 v 8:43

Média nedávno varovala, že se v Česku objevila skupina cikánů z Rumunska, vydávajících se za hluchoněmé. Na ulici vám podstrčí pod nos listinu podobnou petici s tím, že vybírají peníze na postižené. Nejen v Praze či v Brně. Už se objevili i v Jihlavě. Asi před třemi týdny postávali na horní části Masarykova náměstí, minulý týden před hypermarketem Albert. Němí ani hluší nejsou. Kdyby promluvili, poznali byste, že si vymýšlejí a jsou to Rumuni, což nepotřebují. Podle zjištění JL nejsou naštěstí agresivní, v každém případě je dobré zavolat policii.

 
S obdobnou cikánskou tlupou mám zajímavou zkušenost z návštěvy Paříže. Před prohlídkou slavné katedrály Notre-Dame, nás průvodkyně třikrát (sic) varovala před rumunskými cikány, kteří zde žebrají, kradou a podvádí. Hlavně nic nepodepisujte a nic jim nedávejte, vůbec se s nimi nezastavujte, zněla rada průvodkyně. Řadu z nás málem odradila od návštěvy chrámu, ve kterém hrbatý Quasimodo podle spisovatele Viktora Huga rozezníval zvony.

 
Průvodkyně měla pravdu v jednom. Organizovaná, snad dvacetičlenná skupina cikánů „pracovala“ v celém okolí chrámu. My se setkali především s tou, která se vydávala za hluchoněmé a vyžadovala podpis a peníze. Listinu zpravidla nosily děti do patnácti let a své požadavky vymáhaly slušně, ale důrazně. Agresivnějšími se stávaly, když je člověk okamžitě neodmítl. Ti, kteří se snažili pochopit, o co vlastně jde, a případně pomoci, se již dostali do jejich spárů. Pokud pak odmítli, děti se stávaly drzejšími a obtěžovaly tak dlouho, až od dotyčného nějaké peníze dostaly.

 
V parném létě v rozpálených pařížských ulicích je taková činnost obtížná, proto i tlupa potřebovala „pracovní přestávku“. To se najednou všichni z celé oblasti sešli na jednom místě, vytáhli svačiny, poklábosili, dívky si zazpívaly a po přestávce zase šup do práce. Z dětí se staly hluchoněmé oběti a z dospělých nouzí trpící lidé.

 
Mnozí by si z jejich přístupu k práci mohli vzít příklad. Cikáni o přestávce odpočívali jako každý jiný, když ale nastoupili do „práce“, dali do své role opravdu vše. Až by se chtělo říct, že takové pracanty by člověk pohledal.

Prokletí sadů Smetanových

Regina Havránková – Wuršerová | Pátek, 8. 8. 2014 v 13:03

Každá metropole se v průběhu dějin musela potýkat s nelibostí vůči inovujícím architektonickým prvkům. Tento úkaz však raději považujme za něco tak přirozeného, jako třeba to, že senilitu předchází puberta. K této přirozený genezi se váže již zmíněny fakt, potyčky, kdy se proti sobě staví dvě strany: bojkotující a podporující nové trendy, nejen stavebního rázu. Tyto rozepře vycházejí většinou z konfliktu generačního, sociálního a kulturního. Jmenujme pár příkladů.

Paříž. Ve středověku spíše nevzhledné město. Metropole dostála svému přídomku ošklivosti na tolik, že se stala terčem výsměchu. Ve stejnou dobu, kdy si pařížská umělecky nezávislá omladina stěžuje na nevzhlednost svého města, přichází „Pařížský bobr“ Georges-Eugène Haussmann, aby z nevzhledné Paříže vytvořil přehledné moderní město s paprskovitými proporcemi širokých bulvárů.

Jednoduché to neměl ani pražský Tančící dům, z kterého se však do dnešní doby stala skoro nedílná součást Rašínova nábřeží. A jednoduché to neměly ani skulptury v jihlavských Smetanových sadech, které byly vyměněny za barokní sochy Jana Václava Prchala. Původní Prchalova barokní alegorie Čtyř ročních období a hudby, přeživší nacismus a totalitu, stojí dnes v blízkosti kontejnerů na tříděný odpad, a tak trochu smutně vzhlíží k zadnímu traktu jihlavského magistrátu. Můžeme však doufat, že oblažuje oko jihlavských úředníků. Zmiňme fakt, jak moc se tato barokní garnitura hodí k oknům a zadní části budovy jihlavského magistrátu, zkrátka precizní slohová synchronizace. Nové skulptury se staly prolézačkami pro děti a trenažéry pro tzv. parkuristy. Lze tedy jedině kvitovat, že když už se necitelně zničí poetika barokního parku – umělecky koherentní vztah mezi kostelem sv.Ducha a skupinou barokních postav, získal střed města umělecky laděnou hernu pro děti v podobě ultramoderních skulptur.

Zřejmě osudem zkoušený park, který obstojně ustál přístavbu nové plochy Horáckého zimního stadiónu, a to díky opravdu citelnému a architektonicky povedenému přístavku, není u konce svého trápení. Jenže co se stane, když se z jediné větší zeleně ve městě stává hřiště? Nemám na mysli hřiště na dětské radovánky, ale hřiště na přípravu mladých hráčů hokeje.

Z tohoto nového vztahu park vs. hokej plyne několik ponaučení:  Pokud jste matka a jezdíte s kočárkem: Obalte se sítí nebo raději plexisklem, a to platí i pro Váš kočárek, neboť v blízkosti několika metrů budete – v lepším případě součást hry nebo, v případě horším, doslova atakována nekompromisní palbou míče. A teď pravidlo pro všechny návštěvníky parku: Chcete-li rozšířit svůj slovník nebo slovník Vašeho dítěte o nesčetnou paletu pejorativních pojmenování nejrůznějších ženských a mužských genitálií, otvorů atd. navštivte park, prosím, nejlépe mezi 15-18 hodinou.

Po delší úvaze a poslouchání, kdy vzduchem létala dámská přirození v těch nejrozličnějších názvech, jsem zjistila, že na základě tohoto interního žargonu by mohla být vypracována sociologická studie. Mladíci zřejmě neznají svá jména, a tak se raději oslovují (slušně řečeno): „Ty pubický chlupe!“

Park zažívá v posledních letech od zazvonění posledních demokratických klíčů nejrůznější zkoušky. Matky a starší občané jsou nuceni migrovat k horní části parku nebo pryč. Tato situace, ve které se Smetanovy sady nacházejí, připomíná velení jednoho pomyslného vladaře Polska, Ubu se jmenoval: „…jen tady něco zničím a pak zase půjdu…“ (Alfred Jarry: Ubu roi)

Ministr do kouta

Petr Klukan | Středa, 6. 8. 2014 v 9:42

Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) prosazuje větší počet žen v politice. A chce to dát do zákona.

S takovými kvótami nesouhlasí jak ministerský podnikatel Andrej Babiš (ANO), tak opozičník Miroslav Kalousek (TOP 09). Hanba jim. Kvóty jsou zcela správné, i když typicky sociálně demokraticky nedotažené.

Nestačí totiž kvóty na ženy, ale je nutné zavést i kvóty na naši nejpočetnější menšinu – Romy. Jenže i na Vietnamce. A co homosexuálové? Zdravotně postižení? Tlouštíci či hubeňouři? Blondýny a plešouni, černovlásky a brýlatí?

Ale pozor, v politice by neměli mít zastoupení jen lidé ve středním až starším věku, kteří dnes převažují, ale je třeba zavést i kvóty pro mladé! Kdo by jinak zastupoval jejich zájmy?

A co profesně? Co nám bude platné, když budou v poslaneckých lavicích sedět jen samí podnikatelé, nebo právníci, nebo herci? Zájmy lidí je třeba zastupovat v celé šíři – a kdo bude hájit zájmy strojvůdců lépe než sami strojvůdci? Zpěváci či dermatologové těžko.

Proto je třeba na Dienstbierův návrh kývnout, jen je třeba jej poněkud upravit, dopracovat a rozšířit o výše uvedené.

A pochopitelně doplnit o další z Dientsbierových myšlenek: „Jestliže stanovíte kandidátky z hlediska rovnoměrnějšího zastoupení žen, tak to nemá smysl bez sankce.“

Správně! A pokud si některá strana troufne na kandidátku nepostavit určitý počet žen, Romů a homosexálů, nebo naopak překročí kvótu a na kandidátku navrhne hned pět učitelů či samé plešouny, navrhoval bych nechat vedení strany klečet hodinu v koutě, případně je plesknout rákoskou. Anebo raději postavit do kouta samotného Dientsbiera?

 




© 2008 Parola s.r.o.