Blog Jihlavských listů

Jaroslav Němec
63- Absolvent ČVUT v Praze, fakulta strojní, po znovuotevření Dělnického domu v Jihlavě krátce vedoucí kultury, teď OSVČ.

Moje taneční

Jaroslav Němec | Čtvrtek, 17. 1. 2013 v 16:31

Dneska jsem si připomněl jeden příběh z mého adolescentního dětství. Odehrál se asi před čtyřiceti lety (to je strašný!!!) v tanečních – třeba si ještě některý z účastníků vzpomene…

Příroda nadělila trochu hudebního sluchu a smyslu pro rytmus i mně – nejen mému staršímu bratrovi, který se málem tancováním živil.

Do tanečních jsme chodili s celou naší klukovskou, volnomyšlenkářskou (trochu i chuligánskou) partou – dříve tomu tak bývalo, taneční měla své kouzlo.


Kurzy v Odboráku tenkráte vedli manželé Dočekalovi (souběžně začínali Málkovi).

Díky tomu, že jsem nebyl až takové dřevo, děvčata se mnou ráda tancovávala.

V našem kurzu jsem zaznamenal dvě veliká vítězství – na maškarním bále jsem byl převlečený za ženskou (maska byla zřejmě dokonalá, i když s mojí výškou 192 cm to byla spíše parodie na vítězství, ale kamarádky si daly moc záležet a ta centimetrová vrstva mejkapu spolehlivě zakryla nerovnosti a strniště na mé tváři) no a pak, když se vybíral první tanečník. Tančili jsme, pokud bylo děvče s tanečníkem spokojeno, věnovalo mu pentličku – nasbíral jsem jich největší počet (šel jsem ve stopách mého bratra).

Současně jsem zaznamenal jednu příšernou ostudu (z pohledu postpubertálního adolescenta). Díky té výhře v taneční soutěži jsem byl paní mistrovou (která si mne lehce spojila s mým bratrem) vyzván, ať si vyberu pro sólo dívku mému srdci nejbližší, nejkrásnější, nejlepší a se kterou se mi nejlépe tančí. Těch superlativů bylo daleko více, ale to, co uvádím, by stačilo k nehlučné vraždě (dle slov klasika), ale ne Jóži, nýbrž paní mistrové.

Došel jsem si pro spolužačku ze základní školy. Jako s jednou z mála jsme byli spolužáci od první třídy, docela jsme se znali a moc jsme si nikdy nevadili. Vyhrálo to, že jsme se na parketě vždy pěkně shodli. V té době jsem byl bez holky, takže o důvod víc vsadit „na jistotu“ (ta, co jsem se s ní před krátkým časem rozešel, byla taky mezi tanečnicemi, a když jsem procházel mezi nimi, abych si vybral, tak rudla a snažila se schovat – abych ji náhodou nevybral do kola).

Pravda je, že jsme si se spolužačkou moc pěkně zatančili – za tónů waltzu (tuším) celý sál byl náš… Pak dozněla hudba a já vedl spolužačku na její místo. V tom nás paní mistrová zastavila a vyzvala, ať se spolu přesuneme do středu sálu. Zřejmě mne chtěla za odvedený výkon odměnit – kdo ví. Požádala nás, ať před publikem předvedeme na deset úderů do bubnu herecký polibek!!!. Přes hurónský řev kluků z party jsme se zachovali jako profíci a vězte, že to bubenické „hovado“ bubnovalo tolik, tolik pomalu………………….

Na balkoně byly naše gardemaminy – taky se znaly, bydleli jsme nedaleko. Pomrkávaly na sebe v předtuše něčeho začínajícího mezi jejich dětmi. Pak doma byla zpověď, jak jsme prý daleko atd.

Mělo to ještě dohru. Některá z maminek měla na to naše představení jiný názor – možná že se to netýkalo její dcery a stěžovala si na ředitelství Odboráku, že prý taneční mistrové z výchovného kroužku dělají „bordel“. Na příštím kurzu tanečních to pan Dočekal komentoval slovy, že se zřejmě v onom zařízení dotyčná asi dobře vyzná.

Nu co dodat, smíchu je třeba jako soli. Snad si někdo vzpomene.

Tímto bych rád pozdravil onu moji nejmenovanou spolužačku a dodatečně ji poděkoval za tanec a omluvil se za trauma, které se mnou (ne mojí vinou) v těch tanečních prožila.

Přeji hezký den.

Pokud některý z čtenářů byl přítomen tomuto tanečnímu kurzu, napište mi, prosím.

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.