Blog Jihlavských listů

Archív: Leden 2012

Proč Leopold milost nedostane

Petr Klukan | Pondělí, 23. 1. 2012 v 12:40

Podnikatel Ivo Leopold z Jihlavy požádal o milost prezidenta republiky (JL o tom jako první informovaly minulý pátek). Asi ji nedostane, protože v kauze ICOM již jedna udělena byla.

Ivo Leopold je bratrem Radka Leopolda a synem Jaroslava Leopolda. Všichni tři jsou spjatí s kauzami firmy ICOM. Od případu Zemědělských staveb až po tzv. bahamské akcie.
Velký rozsah trestné činnosti převtělili do obchodních machinací s bezcennými akciemi, které objemem dosáhly desítek miliard korun. Škoda měla být způsobena přes jednu miliardu korun.

V největší polistopadové trestní kauze na Vysočině a v jedné z největších v celé republice již jedna prezidentská milost padla. Dostal ji Zdeněk Kratochvíl, další z manažerů firmy ICOM, který byl souzen a hrozilo mu vězení.

Podle mluvčího Prezidentské kanceláře Radima Ochvata prezident Václav Klaus ročně obdrží na 2,5 tisíce žádostí o milost. Udělí jich několik desítek. Vloni 25, v roce 2008, kdy o ni požádal Zdeněk Kratochvíl, Klaus omilostnil 48 osob.

Udělování milostí bylo kritizováno již za prezidenta Václava Havla. Lidé se zpravidla podrobněji nedozví důvody, proč ten který člověk o milost žádá, ani pohnutky prezidenta, proč vyhoví zrovna tomu, a ne někomu jinému.

Diskuse o milostech opět rozvířila na podzim minulého roku jistá policistka, která se po usvědčení z trestného činu psychicky zhroutila. Požádala o milost a dostala ji. Sama pak měla tvrdit, že milost byla pro ni koupena.

Předseda Senátu Milan Štěch má na svých osobních webových stránkách článek, v němž se „obouvá“ do prezidenta Klause kvůli milostem a jmenuje zmíněnou policistku a Zdeňka Kratochvíla. Ve článku Štěch Agentuře Mediafax přímo říká: „Údajně ještě běžely čtyři vyšetřovací kauzy, kde by možná byl nebo nebyl odsouzen, ale vzhledem k tomu, že mu pan prezident dal milost, tak kauzy byly zastaveny a stíhán nemůže být.“

Podle něho se Kratochvíl velmi rychle uzdravil a je opět nejvyšším manažerem firmy. Propíraná udělená milost movitému jihlavskému podnikateli bývá označována jako kontroverzní.

Jak JL řekl mluvčí Prezidentské kanceláře, prezident každou žádost posuzuje individuálně. Jen bláhový člověk si může myslet, že zatímco občané sledují večer seriál Ulice, pan prezident si pročítá životní příběhy osob, dělá si poznámky a třídí na hromádky – Určitě ne, Asi ne, Možná, Ano.

Vše musí mít připraveno od svého úřadu a prezident se probírá jen vybranými doporučenými žádostmi – jestli vůbec. I kdyby byl prezident nejčestnější člověk na celé zeměkouli, nemůže to samé zaručit u všech lidí svého úřadu. Dvě mediálně probírané udělené milosti tak nechávají na panu prezidentovi šmouhovitý stín pochyb.
V této fázi se na stůl prezidenta dostává milost Iva Leopolda alias Martina Millera. Leopoldovi však k udělení milosti nenahrávají dvě věci. Za prvé se žádost o milost dostala „ven“ a veřejnost o ní ví, a pan prezident potažmo jeho úřad ví, že o tom veřejnost ví. Za druhé již byla jedna milost v kauze manažerů ICOMu udělena.

Námitka, že jednotlivé žádosti jsou přece posuzovány individuálně, a je tedy možné udělit dvě, tři i více milostí v jedné kauze, je sice pravdivá, ale v praxi by něco takového mohlo vyvolat velkou negativní odezvu. Velmi důležité je, co Leopold do žádosti napsal. Pokud se odkazuje například na ztrátu duševního zdraví či nechápání smyslu soudního řízení, jeho šance na udělení milosti je takřka nulová, protože by „opakovala“ již jednu udělenou milost.

Ač je pan prezident rád středem pozornosti a rád jde proti proudu, nemá na sklonku svého mandátu potřebu zviditelňování se udělením další takovéto kontroverzní milosti. A jeho lidé v úřadu zase nemají zapotřebí, aby se jim do třídění žádostí vrtali novináři.

Odbory a DKO

Petr Klukan | Čtvrtek, 12. 1. 2012 v 11:17

Odborák, tak se budově DKO říkalo odnepaměti. Ne dům kultury, ačkoliv kultura se tu provozovala ve všech stupních. Chodilo se prostě do odboráku a do „bílého“, jak se označovala zdejší restaurace. „Mramorový chrám“ uznávaný architektonickými odborníky, pro neznalé obrovská studená stavba, jejíž prostory rozehřály až filmy ve filmovém klubu, plesy ve společenském sále nebo různá vystoupení. Odborákem prošli snad všichni obyvatelé města Jihlavy. Učili se zde první taneční kroky, chodili do kina, na čaje, do restaurace, na plesy a koncerty.

Před rokem 1989 vše patřilo všem, a tak se nikdo nad vlastnictvím nepozastavoval. To až po Sametové revoluci. Odborák patřil odborům, v rámci transformací, delimitací a přerozdělování majetku získalo jihlavský odborák pět odborových svazů. Před deseti lety, v roce 2002.

Po dalších čtyřech letech z pěti odborových svazů (Odborový svaz (OS) dopravy, OS KOVO, OS státních orgánů a organizací, OS zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb a OS námořníků) zbyly jen tři (OS dopravy, OS KOVO a OS státních orgánů a organizací) a doufejme, že to tak již zůstane.

Předseda OS KOVO, pan Středula, nedávné padesátileté výročí DKO oslavil spolu s Jihlavany přímo v sále při galakoncertu. A současná ředitelka DKO V. Podhorská ho při úvodní řeči mile vyzvala k nutnosti vyměnit sedadla v divadelním sále, na kterých sedět delší dobu je utrpení.

Co na to předseda OS KOVO, kterému DKO patří již deset let? Povzdychl si, že jim bohužel DKO celou dobu své existence nepatřil, a tudíž současní vlastníci musí investovat s rozmyslem, jak to finanční situace dovolí. Otázkou zůstává, zda za minulé vlastníky považuje i svůj OS KOVO, který DKO vlastní již 10 let. V každém případě potvrdil fakt, že „dřívější“ odbory se snažily z budovy především peníze získat, než aby je do ní investovaly.

Z pohledu návštěvníků DKO je však jedno, kterým odborovým svazům budova patří, protože objekt je odnepaměti odborů. Jak vidno, i odbory, chápané lidmi jako celospolečenská organizace pomáhající zaměstnancům, dokážou být v tržním hospodářství tvrdými kapitalisty. Zvyšování výdělečnosti objektu DKO pomocí nástavby pro Finanční úřad a pronájem kanceláří komerčním subjektům se jeví z hlediska ziskovosti jako velmi správné. Bohužel, jak vyplynulo ze slov předsedy OS KOVO, zpět do budovy se investovalo velmi málo.

Ať už se Jihlavanům budova DKO líbí nebo ne, odborák má nezastupitelné místo nejen v kulturním životě města. Lze si jen přát, aby se i odbory umoudřily a začaly se chovat ke svému majetku šetrně. Neboť, jak tvrdí jedno přísloví, krávu nelze vydojit úplně, jinak chcípne. Z přístupu současného vedení DKO i majitelů se zdá, že se blýská na lepší časy.

Limonádová daň

Ivo Strejček | v 8:34

Ani petice 60 francouzských zákonodárců, ani ostrý nesouhlas francouzské pobočky společnosti Coca-Cola nezabránily uvalení nové daně na tamní sladké nápoje.

Toto opatření, které ve Francii vstoupilo v platnost od 1. ledna 2012, je součástí euro-amerického trendu „boje proti špatným stravovacím návykům a nezdravému životnímu stylu“. V Dánsku, Rumunsku a některých částech USA jsou zaváděny lokální „hranolkové daně“, „limonádové daně“ či „daně ze sádla“.

Výrobci slazených nápojů odhadují, že záměr uvalit novou daň ve výši 1 eurocentu na 100 ml nápoje může zvýšit jejich cenu až o 35 %. Francouzská vláda, která (společně s mnohými dalšími vládami EU) řeší dramatickou krizi svých veřejných rozpočtů, si od zavedení nové daně slibuje příjem asi 120 mil. eur.

Co je dobré, to je nezdravé, tvrdí jedno lidové rčení. Sami si dobře uvědomujeme, jakou hodnotou je pro nás naše zdraví a moc dobře víme (ale nechceme si to nijak připustit), že mu svým životním stylem i stravovacími návyky často moc neprospíváme.

Víme, že jediným poctivým správcem svého zdraví jsme my sami. Nikdo jiný. Žádný stát, žádný státní úředník ani politik nesníží naši nadváhu či neomezí míru naší obezity. Žádný vládní výnos nás nezvedne od počítačů a z pohovek, žádná evropská směrnice nás nedonutí cvičit a udržovat si přiměřenou fyzickou kondici, pokud to neuděláme my.

O to vše se pečovatelský stát blahobytu sice může snažit, ale bez naší vědomé změny chování to nepůjde.

A v tom je právě ono smutné pokrytectví části současné politiky. Zaštítěna rozmanitými analýzami a proklamacemi nejrůznějších zdravotnických či nevládních organizací, konstruuje prostřednictvím vyhlášek a zákonů „nový krásný“ svět zdravých a šťastných lidí.

Aby se v takovém světě vše náležitě dodržovalo a plnilo, musí tu být stát silný a mocný. Musí mít dostatek kontrolních úředníků, formulářů a razítek. Takhle starostlivý stát potřebuje hodně peněz na svůj provoz a tak, maskován chrabrým bojem proti kouření, proti tloustnutí, proti alkoholismu a proti všemožným nešvarům, zavádí nové daně, aby zalátal pár děr ve svém rozpočtu.

I na předstírané péči státu o naše zdraví prostřednictvím vyšších daní se ukazuje nedůvěra státu v rodinu, což ji nadále ničí a destruuje. Vždyť kde jinde než v rodině se mají děti učit základům zdravého životního stylu? Kdo jiný než rodiče má mít hlavní a nezpochybnitelnou povinnost vybavit děti do života návyky, které jim pomohou žít zdravě?

Jedním dechem se ovšem musím ptát, zda taková rodina v dnešním světě ještě většinově existuje. Mám obavu, že skutečnost je od ideálu víc než vzdálena. To nás ale neopravňuje vzdát to a vpustit stát i do našich talířů (kde už vlastně dávno je).

Je směšné domnívat se, že vyšší daně donutí lidi významně změnit své chování. Krátkodobě snad ano, dlouhodobě jistě ne. I v tom je kus záměru: po nějakém čase si zvykneme na to, že co je „nezdravé“, má být „zdaněno“. Položíme si přitom otázku, kdo rozhoduje, co je nezdravé?

Proč má být uvalena daň na smažené hranolky a ne daň na pečenou husu? Anebo ano? Proč má být uvalena daňová sankce na sklenici sladké coca-coly a ne na pivo, které také obsahuje cukr? Anebo ano? Kdo to posoudí a kdo to rozhodne? A kdo bude kontrolovat, aby se nepodvádělo? A protože se asi podvádět bude, kdo bude kontrolovat kontrolory? A jak to bude s korupcí?

Euroatlantický trend státní péče o náš životní styl nás obírá o další svobody i o další peníze. Máme co do činění s nekonečným sociálně-inženýrským světem špidlovského „zdroje jsou“ v praxi.
Daň z limonády byla naštěstí od 1. ledna 2012 zavedena jen ve Francii. Je to ale vzorová nákaza, které zřejmě snadno podlehnou i další ministři financí.

Komu letos věřit?

Marek Hovorka | Pondělí, 2. 1. 2012 v 18:03

Před pár dny začal rok, který je již předem ocejchován za rizikový, nejistý, kritický. Máme těmto předpovědím věřit? Ano i ne. Vždyť z rok starých odhadů nezůstal kámen na kameni.

Dnes se všichni shodují jen v tom, že nikdo nic s určitostí neví, ale zároveň se předbíhají v temnotě scénářů nadcházejících týdnů. Komu tedy věřit? Bankéřům, politikům, novinářům nebo snad věštcům a kartářkám? Myslím, že nejvíc sami sobě. Na nás totiž záleží, jakých dvanáct měsíců prožijeme.

První lednový den byl výjimečný ještě v jiném ohledu, než je výčet změn a obav. Obraz lodi obložené květinami, která zvolna plula po Labi směrem k Ústí, byl archetypem loučení se zemřelým. Zesnulý Václav Havel ani v těžkých dobách neustupoval ze zásad a principů, kterým věřil. Naopak, důvěřoval jim a zasazoval se za ně bez vidiny výhod či zisku.

Právě tento odkaz považuji za inspirativní v roce, o kterém je nyní těžké dopředu cokoli napsat. To, co jsme v dobrých časech měli za smysluplné a užitečné, bychom v těch nejistých neměli opouštět. O tom, zda nový rok bude rokem dobrým, totiž nerozhodnou jen vnější okolnosti, ale podstatnou měrou my sami. Nepodléhejme „blbé náladě“, která se může snadno šířit.




© 2008 Parola s.r.o.