Blog Jihlavských listů

Archív: Duben 2011

DPH a knihy

Ladislav Jirků | Čtvrtek, 14. 4. 2011 v 10:10

     Jednotná DPH ve výši 17,5 procenta od roku 2013 je jedním z reformních cílů vlády. Reakce podnikatelské veřejnosti je různá. Odborníci ji však považují za krok správným směrem. Dojde ke snížení daňových úniků a díky jednomu inkasnímu místu také ke zjednodušení administrace daně.

     Odstranění snížené sazby DPH však ostře kritizují nakladatelé. Jak to bude s knihami a se zájmem o kvalitní nakladatelské tituly? Přestane vycházet to, čemu říkáme kvalitní a odborná literatura?

Výsledné sedmiprocentní navýšení DPH u nakladatelských produktů by nemělo být nikterak dramatické. Ceny knih jsou již tak vysoké, že několik desítek korun, o které v průměru cena knihy vzroste, neovlivní jejich prodej. U odborné literatury, kde jsou ceny mnohdy ještě podstatně vyšší, než u beletrie, bude skutečný nárůst ceny také vyšší. Odbornou literaturu však kupujeme většinou jako součást svého odborného růstu a zvýšení ceny o několik desítek korun nám jistě v koupi nezabrání.

     Pokud jde o školní učebnice, je situace výrazně odlišná. Řadu titulů si studenti mohou stáhnout na internetu. A také to dělají.

Ostatně i beletrie se objevuje stále častěji na internetu a je díky rozvoji čtecích zařízení stále častěji dostupná elektronickou cestou. Můžeme namítat, že kniha v ruce je také otázkou určité estetické kvality. Spolu s klasikem s tím můžeme nesouhlasit, ale to je asi všechno, co s tím můžeme dělat. Pokrok nezastavíme, i když nám někdy nevoní.

 

Ladislav Jirků, poslanec PSP ČR za TOP09

 

V Jihlavě dne 10. dubna 2011

Důsledky iluze o blahobytu

Ivo Strejček | v 8:45

Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské unie, většině našich obyvatel se zdálo, že jsme vstoupili do světa věčně bezpečného a nekonečně blahobytného.

Zdálo se nám, že je tím dokončen náš „návrat do Evropy“, přestože jsme z Evropy nikdy neodešli a vždy byli její součástí.

Jaké je to pro většinu Čechů překvapení, že dnes krachuje jeden „vzorný“ západoevropský stát za druhým a oprávněně se ptáme, jak moc nás to všechno ovlivňuje a zda to může ohrozit i naši současnou a budoucí životní úroveň.

Evropský stát blahobytu

Na vině je především tzv. evropský stát blahobytu. Je výsledkem poválečného vývoje Evropy a přinesl s sebou ohromné vymoženosti. Každý sociální výdobytek, každá úleva však přinesla tlak na státní rozpočty.

S tím, jak se zvyšovaly sociální standardy, snižovala se vůle a ochota lidí pracovat za nízké výdělky. To do evropského prostoru také nasálo množství mimoevropských pracovních sil ochotných pracovat za minimální mzdu.

Evropský sociální systém musely jeho vlády nějak živit. Buďto z výběru daní nebo ze státního zadlužování.

Čím více se zvyšovaly náklady práce (určené především vysokými evropskými sociálními standardy), tím méně konkurenceschopným začal být evropský prostor. Firmy jej opouštěly a hledaly přirozeně taková místa, kde byly jejich náklady nejnižší a zisky nejvyšší.

Vládám tak postupně nezbylo nic jiného než si na své výdaje (sociální dávky, platy státních zaměstnanců, penze a své další náklady) půjčovat u bank. Ty jim rády své finanční prostředky půjčovaly, protože stát přece „nikdy nemůže zkrachovat“, a tedy o takto investované peníze banky nikdy nemohou přijít.

Evropský sociální stát vytvořil z evropských států zkostnatělé systémy, ve kterých se sice nádherně žije, ale které se nenávratně a zhoubně zadlužují.

Prvním a hlavním důvodem současného katastrofálního stavu rozpočtů evropských států je nedotknutelná doktrína věčně blahobytného a bezpečného evropského státu blahobytu.

Euro

Jeden z nadpisů v prominentním britském ekonomickém magazínu The Economist hlásá: „euro učinilo slabé slabšími“.

Měl by nám připomenout, že jednou z problematických příčin současného neblahého stavu některých evropských států je také jednotná měna euro.

Vznikla na prostoru hospodářsky, ekonomicky a sociálně rozmanitém a nejednotném, s nízkou pružností pracovního trhu a bez mobility pracovních sil způsobené jazykovými rozdíly na kontinentu.

Státy, které začaly euro používat, měly různou míru nezaměstnanosti a různou míru inflace. To, kdyby měly vlastní měnu, mohly řešit nástroji měnové a hospodářské politiky, které by jim individuálně vyhovovaly.

Jednotná měna ale neumožňuje sledovat vlastní hospodářské cíle prostřednictvím různých úrokových měr – ty nejsou stanovovány národními centrálními bankami, ale jsou určeny Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Ta, i kdyby sebevíce chtěla, nemůže nikdy nastavit optimální sazbu pro tak heterogenní prostor.

Euro proto přispívá k prohlubování těžkých hospodářských problémů některých členů eurozóny.

Poučení pro nás

Na otázku, zda nás současná krize v eurozóně může nějak ovlivnit, je třeba varovně odpovědět: ano.

Vše záleží na tom, jak budou naše vlády šetrné, jak budou hospodařit a jak se postavíme k přijetí eura.

Je třeba zemi dále nezadlužovat a plnit své závazky ve splátkách svých dluhů. Pokud podlehneme dalšímu vábení evropského státu blahobytu, pokud budeme více spoléhat na vliv státu a méně na své vlastní síly a schopnosti, lehce se nám může stát, že nás bude někdo jiný – za drastických podmínek, které bude stanovovat on sám – muset finančně zachránit.

Neexistuje totiž žádný nekonečný evropský stát blahobytu – on vlastně ani nikdy neexistoval. A je užitečné, abychom si jeho neblahých důsledků byli dobře vědomi.

Poučný príbeh

Ján Lauko | Pondělí, 4. 4. 2011 v 11:24

   Istý muž si kúpil v bufete párky a odniesol si ich ku stolíku. Ako si ich naň kládol uvedomil si, že si chcel kúpiť ešte i niečo na pitie. Vrátil sa teda po nápoj. Ako však ide nazad ku stolíku vidí, že pri ňom sedí inteligentne vyzerajúci a dobre oblečený bradatý pán a konzumuje jeho párky. Muž prišiel ku stolíku, nič nepovedal, sadol si, vzal si druhú, zvyšnú párku a začal jesť. Bradáč sa chvíľu naňho pozeral, ale ani on nič nepovedal a tak spolu mlčky jedli.

   Keď bradatý pán dojedol, odišiel. Muž dojedol svoju párku, dopil pohár, vstal a mimovoľne sa pozrel na vedľajší stolík a čo nevidí? Boli na ňom jeho vlastné, nedotknuté párky.

   Poučenie: Ak sme presvedčení o tom, že niekomu prejavujeme milosrdenstvo a láskavosť, môže to byť niekedy úplne inak. Tá láskavosť a to milosrdenstvo môže byť preukazované nám samotným.

   V niektorých krajinách s budhistickou tradíciou je zvykom, že muži strávia určitú časť svojho života ako mnísi. V tomto období svojho života, podľa osobnej voľby môže ísť aj o niekoľko rokov, je celým majetkom dotyčného iba jeho odev, ktorý má na sebe a miska, do ktorej mu ľudia dávajú potravu na každodenné prežitie.

   Ráno zvyknú stáť mnísi pri ceste a čakať na potravu, ktorú im ľudia podarujú, aby sa v ten deň stala ich obživou. Najzaujímavejšie na celej veci však je, že pri darovaní daru mníchom neďakujú oni ale tí, ktorí ich obdarovávajú. Neďakuje teda prijímateľ, ale darca. Ďakuje za to, že smel a mohol darovať.

   Poučenie: Ak darujeme niečo iným, v skutočnosti tým obdarúvame sami seba, za čo by sme tým iným mali byť vďační.

   Vysvetlenie: Jedine to, čo sme dokázali nezištne darovať druhým zostane našim trvalým majetkom, kým o všetko to, čo sme si ponechali sami pre seba aj tak jedného dňa prídeme.

   Darom však nemusí byť vždy iba dar hmotný. Môže to byť i dobrosrdečnosť, láskavosť, úsmev, alebo prejavenie úcty či ohľadu k druhým ľuďom.

   Ak totiž takýmto spôsobom nezištne dávame, svoje bohatstvo si zhromažďujeme tam, kde „hrdza neničí, moľ nerozožiera a zlodej nekradne“. Tam, kde jedného dňa všetci aj tak odídeme. No a tam potom nájdeme všetky činy nami prejaveného, nezištného dobra k iným ako bankový vklad na účet našej vlastnej osoby. Len človek, ktorý prejavuje dobro, ktorý dáva dobro iným je skutočne bohatý! Bohatý pravým a nepominuteľným spôsobom!

   Cudzo znejú tieto slová v našom svete. Cudzo znejú tieto slová vo svete, kde každý zhŕňa iba sám pre seba a stredobodom všetkých snáh je iba prospech vlastného ja. A ešte snáď prospech ľudí, s nami osobne úzko spriaznenými.

   Cudzo znejú slová o nezištnom dávaní ľuďom majetným a ľuďom dobre zabezpečeným všetkými hmotnými vecami. Oni sú však v skutočnosti žobrákmi a chudákmi, pretože všetko, čo majú a čo neraz nadobudli na úkor iných, všetko toto budú musieť jedného dňa zanechať tu a odísť tam, kde si prezieravo nenazhromaždili žiaden kapitál. Tam sa potom ocitnú s úplne „prázdnymi vreckami“ a teda naozaj ako najposlednejší chudáci a žobráci. Tam sa zrazu z tých prvých stanú poslední!

   A zase naopak, z tých posledných a bláznov, ktorí v tomto sebeckom a materialistickom svete nepochopiteľným spôsobom uprednostňovali hodnoty dobra a úcty k ľuďom, z týchto sa tam stanú prví. Lebo tam platia iné hodnoty a iná „mena“!

    Ak teda budeme v našom živote nezištne prejavovať úctu, dobro, milosrdenstvo a láskavosť voči druhým pamätajme, že v skutočnosti je všetko inak. V skutočnosti bude napokon táto úcta, dobro, milosrdenstvo a láskavosť prejavená  nám samotným.

   A ak budeme mať niekedy pocit, že obdarovávame iných  a pomáhame im, v skutočnosti sme tým obdarovávaní iba my samotní a je tým pomáhané práve nám. Všetko je totiž úplne inak, ako sa zdá nášmu, hmotou obmedzenému vnímaniu tu na zemi.

   http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s J.L.




© 2008 Parola s.r.o.