Blog Jihlavských listů

Archív: Leden 2011

Zprávy ze Senátu: Že by ten Senát k něčemu byl?

Miloš Vystrčil | Pátek, 28. 1. 2011 v 18:50

Bylo to zhruba v polovině minulého týdne (úterý 18. 1. 2011), kdy mě oslovil jeden zástupce firmy s problémem, který se týkal vládou předloženého návrhu změny zákonu o dani z přidané hodnoty (DPH). Situace byla taková, že v návrhu zákona, který byl již schválen Poslaneckou sněmovnou, zůstala chyba – nelogičnost. Nyní nechť mi zejména znalci daní a příslušné terminologie odpustí, ale pro srozumitelnost vysvětlím dopady této chyby pro firmy zjednodušeně a snad i pochopitelně.Většina z nás asi ví, že plátci DPH při koupi zboží nejdříve v jeho ceně zaplatí i DPH a následně jim je tato část (procento) ceny zboží státem na základě žádosti vrácena. Problém navrhované změny spočíval v tom, že navrhovatel zákona v jednom z paragrafů nelogicky změnil způsob určení data, které je rozhodné pro možnost uplatnění žádosti plátce o navrácení DPH.Nový návrh zákona způsoboval vlivem zmíněné nelogičnosti podnikatelům – plátcům DPH dva problémy:

  1. Zákon posouval možnost podnikatele – plátce DPH podat žádost o navrácení DPH o měsíc případně i čtvrtletí (podle toho, zda je plátce DPH jeho měsíčním nebo čtvrtletním plátcem). Podnikatel se tak stával vůči státu na měsíc či čtvrtletí nedobrovolným věřitelem a stát dlužníkem. Jak říkají daňoví znalci, docházelo k porušení daňové neutrality.
  2. Zákon způsoboval potřebu provést od dubna tohoto roku úpravy nebo si zakoupit nový počítačový program, neboť ten současný se podle nově navrhovaných pravidel neuměl chovat. Účetní u všech firem, které jsou plátci DPH, by museli vše vysčítávat pěkně ručně s kalkulačkou.

Ve spolupráci se senátorem Petrem Pakostou, který je daňovým poradcem, se nám podařilo přesvědčit většinu ostatních senátorů a nakonec i předkladatele, že je třeba tuto nelogičnost v zákoně opravit.Senát tedy vrátil daný zákon s potřebnou navrženou úpravou do Poslanecké sněmovny a bude nyní na Poslanecké sněmovně, jak se zachová. Vzhledem ke smířlivému postoji předkladatele (ministr financí Miroslav Kalousek) věřím, že vše dobře dopadne a Poslanecká sněmovna schválí návrh s navrženým pozměňovacím návrhem.Vím, že jeden takový příklad nedokazuje nutnost existence Senátu, ale minimálně dokazuje, že není k ničemu. Ano, můžeme se zeptat: „A nemělo by to být tak, že vláda nebo Poslanecká sněmovna nebudou dělat takovéto chyby?“ Asi mělo. Ale všichni přece víme, že bez chyb není vůbec nikdo. A rozhodně nepíši tuto větu jako omluvu. Určitě je třeba pracovat pečlivěji a čím méně chyb v zákonech Senát nalezne, tím lépe pro nás všechny.

Kríza úcty k autorite v súčasnom školstve

Ján Lauko | Čtvrtek, 27. 1. 2011 v 11:12

   Po rokoch komunistického režimu k nám zavítala sloboda. Veľké problémy v rôznych oblastiach spoločenského života však spôsobuje pokrivené chápanie tohto pojmu, ktorý si mnohí zamenili za svojvoľnosť. Za možnosť robiť si čo chcem.

   No a žiaľ, takéto nezrelé a nesprávne uchopenie pojmu sloboda sa veľmi negatívnym spôsobom premietlo i do celkovej atmosféry na našich školách a prejavilo sa  úbytkom úcty a rešpektu k autorite učiteľa, vychovávateľa, ale i rodiča.

   Pojem slobody, osobnou nezrelosťou prekrútený v svojvoľnosť a nezdravý demokratizmus má u mládeže všetkých vekových kategórií za následok vzrast neúctivosti, ba niekedy až arogancie k dospelým, ktorí by pre nich mali byť vždy určitou prirodzenou autoritou.

   S dospievajúcou mládežou bývali samozrejme problémy stále, v každom spoločenskom systéme, avšak dnes, z hľadiska vyššie uvedených, negatívnych faktorov sa situácia stáva takmer neúnosnou. Prejavuje sa to tak, že vyučovanie vo vyšších ročníkoch základných škôl sa pre mnohých učiteľov stáva doslova utrpením. Rušitelia poriadku a disciplíny sú si totiž veľmi dobre vedomí svojej beztrestnosti a nepostihnuteľnosti a títo jedinci strhnú svojim zlým príkladom mnohokrát i slušných žiakov, ktorí nakoniec robia veci, aké by sami od seba nikdy nerobili. Na školách rastie agresivita, arogancia, neúctivosť a neprístojné chovanie žiakov, ktorí niekedy doslova terorizujú učiteľov. Ide o jav, ktorý pred takými dvadsiatimi, alebo tridsiatimi rokmi vôbec neexistoval. V tých časoch to bolo niečo nemysliteľné.

   Žiaľ, honba rodičov i celej spoločnosti iba za peniazmi a hmotným prospechom, rôzne nevhodné modely spoločenského správania s týmto fenoménom súvisiace, ktoré deti vidia a vnímajú v každodennom živote, nevhodné vzory a celkový, prázdny, povrchný a konzumný spôsob života, ktorý je im podsúvaný vo filmoch, na internete a podobne, toto všetko spolu urobilo svoje a veľmi negatívnym spôsobom sa odrazilo na chovaní mladej generácie.

   Chýbajú pozitívne vzory, chýba výchova k zodpovednosti – deťom sa až príliš hovorí o ich právach, ale už menej o ich povinnostiach, chýba výchova k prirodzenej úcte k autorite dospelého, ktorú spochybnila nezdravá demokratizácia, chýbajú vysoké hodnoty a ušľachtilé ciele, ku ktorým majú byť deti vedené, jednostranne  sa kladie dôraz iba na rozvoj vzdelanosti, pričom sa zabúda na zodpovedajúci rozvoj citovo emocionálneho rozmeru osobnosti dieťaťa a tak ďalej a tak  ďalej.

   Aké kroky treba urobiť zlepšeniu tejto situácie? Ako na deti správnym spôsobom výchovne pôsobiť tak, aby sa stali opäť deťmi, spontánne a prirodzene cítiacim a prejavujúcimi úctu k autorite dospelého – k autorite rodiča, učiteľa a vychovávateľa?

   Deti musia byť vedené a vychovávané v duchu pravej lásky! No a najväčšou časťou pravej lásky je prísnosť.

   Pravá láska nedbá na to, čo sa druhému páči, čo je mu príjemné a čo mu spôsobuje radosť, ale bude sa riadiť len podľa toho, čo mu prosieva. Nezáleží, či to druhému spraví radosť, alebo nie. To je pravá láska a služba.

   A ak niekto nemôže dôjsť inak k rozpoznaniu správneho od nesprávneho, treba ho aj pokarhať! Tým mu preukážeme službu. Len pri tom musí vládnuť spravodlivosť a nie svojvoľnosť, lebo pravú lásku nemožno oddeliť od spravodlivosti.

   Nemiestna ústupčivosť by totiž znamenala pestovanie chýb a ďalšie klesanie po šikmej ploche. Bolo by takéto niečo naozaj láskou?

   Uplatňovanie spravodlivého princípu pravej lásky, ktorá je aj prísna a aj karhá ak je to nevyhnutné, tak práve tento princíp by sa mal stať základným kameňom na ceste k zdravému a správnemu formovaniu osobností detí a to nie len na našich školách, ale samozrejme v prvom rade a predovšetkým v rodinách.

   Jednoduchý vzorec pre správnu výchovu detí a mládeže teda znie: Pravá láska + pravé hodnoty = pravý človek.

   Z tohto vzorca však vyplýva, že ak rodičia, učitelia a vychovávatelia s deťmi nejednajú v pravej láske a sami nevedia, aké sú pravé hodnoty, tieto hodnoty nerešpektujú a deti k nim nevedú, potom je výsledok práve taký žalostný a biedny, aký nám ukazuje chovanie dnešnej mladej generácie.

   Áno, je to tak, práve v chovaní deti a mládeže môžeme ako v zrkadle uvidieť svoju vlastnú tvár. Tvár nás rodičov, učiteľov a vychovávateľov, tvár celej našej spoločnosti, ktorá nežije v skutočnej, spravodlivej láske ľudí k ľuďom, nevie čo sú pravé hodnoty, ani o ne neusiluje. Ak sa to však nezmení, bude naša mládež čoraz horšia a nezvládnuteľnejšia, pretože ona je iba obrazom a zrkadlom nás samotných. 

jl, priaznivec časopisu „Pre Slovensko“ http://www.pre-slovensko.sk/

Lékařský exodus

Regina Havránková – Wuršerová | Středa, 26. 1. 2011 v 9:36

Je zkouškové období. Jako obvykle se na začátku ledna schází naše obvyklá squadra: divadelník, germanista, právník, medik. Ve stejném pořadí, ale naopak, se postupně rozcházíme. Student medicíny už po hodině, neboť by narušil svůj časový harmonogram, a tím by se samozřejmě rozpadla celá jeho koncepce studijního plánu. Přátelsky se loučíme a já si v hlavě musím neustále přemítám jeho slova: „ Má to vůbec cenu, když vidíš co se tady děje? Proto jsem si teď vzal němčinu, je lepší být připraven.“ Tím končí můj prolog a přecházím k těm čerstvějším zážitkům…..            Přestože jsem determinovaná prostředím, ze kterého pocházím, snažím se býti nestranným arbitrem. Měla jsem tu čest státi se pacientem jihlavské nemocnice na celé tři dny. Kdybych se na celé tři dny dívala v rámci divadelního kontextu, nebude mít snad žádná příprava, premiéra a následná repríza inscenace tak hladký průběh, jaká je příprava na výkon v jihlavském nemocnici.Tvrdě jsem musela držet mandibulu a maxillu u sebe při kritickém hodnocení dvou rozčílených důchodkyň, stěžujících si na placení „směšných“ 60 korun za den v nemocnici. Musím se tedy sama sebe ptát, proč náš rádoby „světový“ národ bojující za vymoženosti a prezentaci sama sebe v nadacích, organizacích pomáhající snad všem, neudělá pořádek v nejfundamentálnějších otázkách. Proč má za potřebí pouštět se do tak nesmyslné rozepře se strážci našeho zdraví. Proč lidé nepochopí, že právě lékařské řemeslo je nezaplatitelné svojí zodpovědností, náročností, profesionalitou a ochotou lékařů. Dokonce existují stránky typu znamylekar.cz, kde si zhrzení pacienti, jež museli čekat v čekárně, nedostali neschopenku na bradavici na nose, lečí svá zjihlá srdce. Mám chuť se stát lékařským extremistou, vzít si obrovskou injekci s morfiem ( raději rajským plynem,  byly by alespoň příjemně „sjetí“ ) a propíchat jím tento lid. Lid žijící v ultramoderních bytech, s LCD televizí, kouřící cigarety za 80 Kč, jezdící dvakrát ročně na dovolenou s marxisitcko-leninským smýšlením, že služby, alespoň ve zdravotnictví, musí být zadarmo.Doufejme, že má generace, tedy generace roku 1989 a výš, dojde pochopení a především vychování, že bohužel už vše nemůže být zadarmo. A že typické klišé: zdraví je to nejcennější co máme, stále platí a je nutno za něj platit. Ocenit lékaře, problémy řešit na úrovni a neházet slovy rukojmí je ten a ten.Já děkuji a odcházím. Jdu se věnovat alžbětinskému divadlu. Doufám, že se taky nestaneme obětí establishmentu, i když věřím panu ministrovi kultury, je to přece lékař J. Á propos, myslíte, že ve správném resortu?

Český nemocniční lékař a jeho pacient v roce 2011

Ivo Strejček | Pondělí, 24. 1. 2011 v 10:00

Jak daleko až jsou ochotni dojít lékaři, kteří se připojili k výzvě LOK „Děkujeme, odcházíme“? Čeho mohou reálně dosáhnout a co si (nechtěně) způsobili? A co pacient?

Pár čísel

Stojí za to se na chvíli probrat pár čísly svědčícími o tom, že český systém zdravotní péče snese porovnání s okolním světem. Současně tyto statistiky vypovídají, že se do systému pumpuje stále více prostředků, což je třeba reformami modernizovat.

Vláda ČR vydávala v roce 2009 do zdravotnictví 7,89 % HDP. Je to podíl, který odpovídá ekonomické síle země. Výdaje do zdravotního systému ČR vrostly mezi lety 2000-2009 o 95 %. Zdravotnický sektor ČR se v těchto letech rozrostl o 30 %. Kdyby tedy dnes skutečně odešlo všech 3.500 lékařů, poklesl by jejich celkový počet na úroveň roku 2000. Výpovědi podalo „pouze“ 18,6 % všech lékařů.

Počet lůžek akutní péče je v ČR vysoko nad průměrem EU. Zatímco u nás je to 505,7 lůžek na 100 tis. obyvatel, průměr v EU je 397,5 a ve Švýcarsku dokonce pouhých 330 (zdroj: Eurostat).

Průměrný plat lékaře v privátní nemocnici byl v roce 2009 47 266,- Kč, ve státních nemocnicích 48 723,- Kč (zdroj: MZ ČR). Proč odcházejí lékaři ze státních nemocnic a vlna výpovědí se vůbec nedotkla privátních zařízení, ač tam mají nižší průměrné platy?

Kraje? Já nic, já muzikant!

Kraje zřizují a provozují 34,6 % všech zdravotnických zařízení v ČR. To je důležité připomenout proto, že zdrcující počet podaných výpovědí byl realizován v kraji provozovanými nemocnicemi.

ČSSD založila v roce 2008 svůj volební triumf na boji proti regulačním poplatkům. Volby drtivě vyhrála a svůj slib plnila – poplatky platila za pacienty ve svých zařízeních (často spornými formami a protiústavními postupy) tak masivně, až za to krajští hejtmani utratili 500 milionů korun.
Kdyby byly ony finanční prostředky věnovány na zvýšení mezd lékařů a ostatního personálu v krajských nemocnicích, třeba by dnes právě v těchto zařízeních nebyly takové problémy.

Za špatný vtip proto považuji stanovisko Asociace krajů ČR, která se chce (ústy Michala Haška) stát „prostředníkem ve vyjednávání mezi vládou a lékaři“. Zloděj křičí – chyťte zloděje!

Do zahraničí nebo do Prahy?

Masivní odchod lékařů do zahraničí se asi konat nebude. Znamená to nejen kvalitní jazykovou průpravu (což u lékařů nevylučuji), ale znamená to zejména stěhování. Co s rodinou? S sebou, nebo nechat tady? Jak to bude fungovat? Budou děti chodit do tamních škol a jak se se změnou prostředí vyrovnají? Co na to partner?
Pravděpodobnější tedy je, že více než do zahraničí lékaři z okresních nemocnic pošilhávají po výpověďmi uvolněných místech v metropolích. I to by vysvětlovalo tak drtivou vlnu výpovědí například na Vysočině.

Lékaři poškozují sami sebe

Škoda, že protestem části nemocničních lékařů poškozují lékaři sami sebe.
Tím, že podali výpovědi, zvyšují míru vlastní nejistoty. Ano, mohou být oprávněně nespokojeni se svou současnou mzdou, ale riskují daleko víc.
Kde mají jistotu, že je ředitelé nemocnic (pokud své výpovědi stáhnou) přijmou zpět? Nevyužijí právě ředitelé ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví unikátní příležitost, kterou si navodili lékaři sami, a neprovedou redukci přemrštěně rozsáhlé sítě zdravotní péče?

Dokonce i středočeský hejtman a bijec vlády za každou cenu Rath oznámil, že ne všichni lékaři budou přijati zpět.
Lékaři si, prostřednictvím zbytečně bojovného postupu pár odborářů, navíc nechali sejmout aureolu výjimečné a nedotknutelné společenské skupiny. Troufám si tvrdit, že sami sobě způsobili situaci, kdy se s nimi mnozí pacienti (a zejména jejich rodiny) nebudou po tom všem moc párat.

A co pacient?

Kam v tom všem zmizel pacient? Proč má být poctivý plátce zdravotního pojištění a daní současným průběhem nejvíce ohrožen?
I přesto, že řadu argumentů lékařů lze pochopit a diskutovat o způsobech řešení, zvolený způsob, ve kterém se nemocný stává rukojmím nemístného nátlaku, považuji za zbabělý a slabošský.

Soudci v KSČ a Budínka

Petr Klukan | Pondělí, 17. 1. 2011 v 8:43

Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo jména soudců a státních zástupců, kteří byli před rokem 1989 v KSČ. Je to dobře, ale nic víc od toho nečekejme.
KSČ byla zločineckou organizací, tedy je správné vědět, kdo v ní byl. Na druhou stranu je vše nutné posuzovat okem doby. Zveřejněný výčet jmen – i těch několika z Vysočiny – nic neříká o tom, kdo byl „aktivním“ komunistou nebo kdo k nim šel, že „musel“. Otázkou zůstává, zda by v takové funkci vůbec mohl být nekomunista. A dokud se generačně neobmění celá společnost, budeme dřívější komunisty potkávat všude.

Tehdejší příslušnost ke straně o charakteru člověka něco vypovídá, ale ne mnoho, neboť neznáme okolnosti, které dotyčného vedly k přihlášce. Posouzení z pohledu nynější demokracie o dvacet let později není tím dobrým příkladem. Je sice správné vědět, který ze soudců či tehdejších prokurátorů byli komunisty, že by ale obžalovaný kapsář recidivista mohl kvůli tomu u „komunistického“ soudce doufat v mírnější trest, by bylo velmi chybnou úvahou.
Zveřejnění přichází jako vždy hodně pozdě, přesto je dalším krůčkem k vyrovnání se s minulostí.

Lze to přirovnat i k tolik diskutované Budínce u Dobronína, objeveného masového poválečného hrobu. Rozumným lidem přece nejde o plivnutí do tváře Čechům, kteří trpěli pod krutovládou Němců a po válce se údajně měli mstít „nevinným“ zde žijícím Němcům, avšak jde jim o zdokumentování a popis nějakého činu.
Výklad historických souvislostí nalezeného masového hrobu stejně jako komunistickou minulost soudců učiní především historikové; v neposlední řadě si jej ale každý utváří sám v sobě, podle svých znalostí a prožitých zkušeností.




© 2008 Parola s.r.o.