Ahoj
Jsem soukromého věřitele a poskytovat půjčky nabídnout skutečný a legitimní
finanční potíže, jsem pomáhat lidem s mým snadné úvěry
plnit své finanční rozdíly, a také jsem viděl váš přidat
pokud jde o váš požadavek, aby úvěr, takže se chcete vrátit do mě, jestli opravdu potřebujete, aby úvěr.
POZNÁMKA: Můžete si být schváleny pro půjčku výše, která je
nezbytné, pokud jste opravdu vážně, podrobnosti níže musíme začít proces, chcete-li úvěrová me.you mercywhite01@hotmail.com můžete kontaktovat mě a budete mít zdarma z finanční tísně.

Žádost o úvěr.

NAME:
AGE
SEX:
ADRESA
PHONE:
STAV:
ZEMĚ:
Rodinný stav:
Nejbližšího příbuzného:
Částka potřebná jako úvěr:
Doba výpůjčky:
Účelu úvěru:
Měsíční příjem:

Po dokončení formulář žádosti úvěrového převodu vašeho úvěru bude probíhat správně.
Děkuji
Paní Mercy bílá

Toto je plagiát k příběhu o laciné hospodě u Jirků.

ČR potřebuje státní investice pro budoucnost, nikoliv finanční škrty

Martin Myant
Profesor Martin Myant je čelným mezinárodním odborníkem na české hospodářství a autor celé řady prestižních publikací o této problematice.

České hospodářství trpí vážnou slabostí, protože Česká republika není schopna poskytnout svým vlastním inovativním, mezinárodně konkurenceschopným firmám solidní základnu. Prioritou pro Českou republiku by měly být investice do školství a nikoliv platové škrty. Je pozoruhodné, že učitelé cizích jazyků často v ČR naleznou lukrativnější zaměstnání v rutinní práci pro zahraniční firmu, než aby pomáhali vytvářet kvalifikovanější pracovní síly, které země bude potřebovat v budoucnosti.

Různí komentátoři se ptají, zda Česká republika skutečně čelí možnosti, že by se stala obětí takové krize zadluženosti, jaká postihla Řecko. Nejjednodušší indikátor, totiž míra státního dluhu ČR ve vztahu k HDP, naznačuje, že jakékoliv takové nebezpečí je vzdáleno mnoho let. Nicméně obavy z opakování řecké krize v České republice, jak se zdá, silně ovlivnily české veřejné mínění, a tedy i výsledky nedávných všeobecných voleb. Je zapotřebí střízlivého pohledu.

Mým názorem je, že rostoucí státní dluh je nežádoucí, ale že to není hlavním nebezpečím, jemuž čelí Česká republika. Největším nebezpečím je hrozba prohlubující se světové recese, kterou by mohly způsobit vlády, které zpanikaří a začnou se snažit škrty likvidovat státní dluh. Druhým největším nebezpečím především pro Českou republiku je to, že panika ohledně státního dluhu povede k škrtům v důležitých veřejných službách. Škrty poškodí důležité veřejné služby, školství, zdravotnictví, vědu a administrativní kapacitu země. To bude mít vážné následky pro budoucí hospodářský růst.

Zaprvé je nutno mít jasno o podstatně současné světové hospodářské krize a o etapě, do níž se krize nyní dostala. Nynější krize vznikla v soukromých bankách a ve finančním sektoru. Rozšířila se do výroby, která závisela na bankovních úvěrech (zejména automobilová výroba a stavebnictví) , protože banky drasticky snížily míru úvěrů, které poskytovaly. Ústřední banky snížily úrokové míry na velmi nízkou úroveň, ale ono to nemělo skoro žádný vliv. Problém byl, že banky odmítaly poskytovat úvěry i zákazníkům, kteří si chtěli půjčit peníze. Českou republiku finanční krize víceméně úplně minula, avšak pak ji zasáhl klesající vývoz automobilů a rostoucí opatrnost bank.

K světové depresi nedošlo, protože vlády provedly přímé státní intervence, jejichž cílem bylo zabránit kolapsu bank, a v důsledku pokračujících státních výdajů. Úroveň HDP v různých zemích se stabilizovala, protože státy dál utrácely státní peníze, jak na základní služby, tak na další nouzová opatření, jako například na šrotovné. To bylo pro českou ekonomiku životně důležité. Česká ekonomika dokonce začátkem roku 2010 v důsledku pokračujících výdajů na automobilová vozidla v zemích Evropské unie projevila známky růstu. Ostré finanční škrty v Německu i jinde by toto oživení ochromily.

Zadluženost státu vzrostla ve všech zemích. To bylo nevyhnutelné, protože státní výdaje pokračovaly, zatímco v důsledku klesajících příjmů poklesl příjem z vybraných daní. Rostoucí státní dluh může být nebezpečím, avšak je nutno na něj pohlížet v kontextu. Státní dluh není totéž, jako když se zadluží jednotlivec či podnik. Státní dluh stát dluží většinou právě tomu obyvatelstvu, které ho bude muset splatit. Státní dluh na sebe přijímají banky, penzijní fondy, pojišťovny a další podniky v rámci dané země. Je to jeden z hlavních, a z nejjistějších způsobů, jímž se používají úspory obyvatelstva. Nicméně státní dluh s sebou nese platbu úroků. Tyto úroky se sice stávají příjmem, který plyne do úspor obyvatelstva, avšak také zvětšují státní výdaje. Úroková míra státního dluhu obyčejně nebývá (české ministerstvo financí poskytuje informace o dosavadních vydaných dluhových obligacích a komu byly prodány a úroky jsou normálně nižší, než byla míra růstu HDP v letech do roku 2008. Rychlý hospodářský růst vedl v ČR v letech 2003-2008 k mírnému poklesu v poměru dluh/HDP , a to přesto, že si vlády dál vypůjčovaly peníze. Mezinárodní ratingové agentury nejsou vůči České republice vůbec vstřícné. Ohodnotily ji jako rizikovější zemi než některé zadluženější západoevropské země. To sice znamená o trochu vyšší míru úroků, splácených ze státních půjček, ale ta úroveň je stále ještě lehce zvládnutelná.

(HDP%) Celkový dluh

Italy Itálie……………………115.8
Greece Řecko……………….115.1
Belgium Belgie………………..96.7
France Francie………………..77.6
Portugal Portugalsko………..76.8
Germany Německo………….73.2
Malta Malta…………………….69.1
UK Spojené království………68.1
Austria Rakousko…………….66.5
Ireland Irsko………………….64,0
Netherlands Nizozemsko……60.9
Cyprus Kypr…………………..56.2
Spain Španělsko……………..53.2
Finland Finsko…………………44.0
Slovenia Slovinsko…………..35.9
Slovakia Slovensko………….35.7
Luxembourg Lucembursko…14.5

Zdroj: Eurostat. Všechny údaje pro rok 2009

Zdroj www.bbc.co.uk/news/10150007

Největším nebezpečím je, že by se vláda mohla stát závislá na vypůjčování peněz, ale přišla by o důvěru věřitelů. V takové situaci by si už dál nemohla půjčovat, anebo by musela platit nepřiměřeně vysoké úroky. To se stalo od začátku světové hospodářské krize v celé řadě zemí. Nejjednodušším ukazatelem nebezpečí je míra dluhu ve vztahu k HDP. Z této míry vyplývá, že Česká republika je v neuvěřitelně bezpečném postavení. Její poměr zadluženosti vůči HDP je přibližně 37 procent. U Řecka je to 115 procent. To ale neposkytuje plný obraz. Je možné, že by pořád ještě mohlo zavládnout vážné nebezpečí, kdyby bylo náhle nutno splatit velké množství dluhů v důsledku doběhnutí dlužních smluv. České ministerstvo financí poskytuje informace o tom, které dlužní smlouvy v blízké budoucnosti vyprší a i z tohoto hlediska je Česká republika v bezpečném postavení.

Je pravda, že osoby, které pracují v mezinárodních finančních firmách, mohou být pozoruhodně tupé. Mohou si splést země a mohou například předpokládat, že se Česká republika nijak neliší od Maďarska. To zosobňuje určité nebezpečí, ale hlavně pro spekulanty s devizami, kteří činí spěšná rozhodnutí na základě minima informací. Co se týče otázky zadluženosti, České republice by žádné nebezpečí hrozit nemělo. Stačí jen pár minut na to, aby se člověk informoval o pravé velikosti českého státního dluhu.

Existují ještě dva další důležité rysy, které pomáhají snížit riziko. Prvním je skutečnost, že Česká republika má obchodní přebytek a velmi podstatný vývozní potenciál, na rozdíl, například, od Řecka, které má už delší dobu velký deficit běžného účtu. Splátky zahraničním věřitelům jsou proto bezpečně kryty příjmem z českého vývozu. Český vývoz do zahraničí může být ohrožen, pokud se v ostatních zemích EU prohloubí deprese, ale české hospodářství má jednu podstatnou výhodu. Většina světa je velmi znepokojena nebezpečím globálního oteplování a to znamenalo, že se začínají stále více prodávat menší automobilová vozidla, což je trend, který zřejmě bude dál pokračovat. A výrobci menších automobilů jsou přesně ty multinacionální firmy, které se rozhodly tyto automobily vyrábět v České republice. To se stalo důležitým faktorem v možném hospodářském oživení v ČR začátkem roku 2010.

Druhou charakteristikou, která snižuje riziko, je nízká míra devizových dluhů. Většinu peněz dluží český stát podnikům v samotné České republice. Jen 31 procent státního dluhu ČR je deponováno v zahraničí ZDE. Drtivou většinou závisí státní dluh ČR na zdravé depozitní základně v českých bankách a jiných finančních institucích. Vzhledem k tomu, že české banky nyní půjčují své peníze daleko méně českým podnikům než dříve, je nejasné, co jiného by dělaly se svými zdroji.

Bylo by možná lepší, kdyby si vlády nikdy nemusely půjčovat peníze, ale zdá se podivné nechat se tak rychle zpanikařit poměry v zemích, jejichž situace je naprosto odlišná. České republice by ta panika mohla přijít draho. České hospodářství trpí vážnou slabostí, protože Česká republika není schopna poskytnout svým vlastním inovativním, mezinárodně konkurenceschopným firmám solidní základnu. Prioritou pro Českou republiku by měly být investice do školství a nikoliv platové škrty. Je pozoruhodné, že učitelé cizích jazyků často v ČR naleznou lukrativnější zaměstnání v rutinní práci pro zahraniční firmu, než aby pomáhali vytvářet kvalifikovanější pracovní síly, které země bude potřebovat v budoucnosti.

Nejpodivnější věcí na nynější údajné panice ohledně českého rozpočtového deficitu je to, že tuto paniku neberou vážně ani ti, kteří si na ten deficit stěžují nejvíc. Česká republika si vytvořila neuvěřitelně velkomyslný daňový systém. Ten poskytuje bohatým nižší míru osobního zdanění než všechny bohatší země EU. Dokonce nyní vzniká tlak, aby byly daně z podnikání v ČR ještě více sníženy. Nedá se očekávat, že to povede k vyššímu objemu výroby či k vyšší zaměstnanosti. Výroba a zaměstnanost poklesly v důsledku klesající poptávky a zvýší se zase, až se zvýší i poptávka. Avšak, vzhledem k tomu, že výdělečné podniky v ČR jsou často v zahraničním vlastnictví a odvážejí si z ČR většinu svých zisků, hlavním dopadem poklesu daní z podnikání bude zvýšení proudu peněz ven z České republiky. To povede k zhoršení bilance na českém státním běžném účtu.

Vláda, která by se opravdu starala o fiskální odpovědnost a o dlouhodobou budoucnost své země, by udržovala, anebo zvýšila, investiční výdaje do této budoucnosti. Vydávala by peníze v oblastech, jejichž rozvoj je životně důležitý pro budoucnost a tyto výdaje by financovala přijetím určitého zvýšení státního dluhu, anebo přechodem k daňovému systému, jaký mají rozvinutější země. Je možno připustit, aby v době deprese míra státního dluhu vzrostla, dluh zase poklesne, jakmile hospodářský růst přinese vyšší daňové příjmy. Pokud vláda bude škrtat v oblastech, jejichž rozvoj je životně důležitý pro hospodářskou budoucnost země, návrat hospodářské konjunktury tím jen odsune do daleka.

Možná znáte ten příběh o hostinském, který vyvěsil na dveře plakát: „Naléváme zdarma, veškerou úhradu zaplatí vaši potomci, až vyrostou!“ Chlapi ze vsi se nejdřív ostýchají, pak je ale lákadlo přemůže a hodují hojně a vesele až do půlnoci. Ve veselé náladě chtějí odejít bez placení, ale číšník jim zavírá cestu a ukazuje hustě popsaný účet. „Vždyť se řeklo, že je to pro nás zdarma!“ namítají. „Pro vás ano, ale vaši otcové tu nechali slušnou sekeru,“ reaguje číšník.
.
.
Toto je plagiát.

Jeden sen skončil a nikdo neví, jak to napravit.

„Mám velké obavy ohledně budoucnosti Ameriky,“ říká nositel Nobelovy ceny, ekonom Michael Spence. „Když lidé přijdou o pocit optimismu, začne být situace velmi nestabilní. Nejvíce se bojím, že se Spojené státy stanou Latinskou Amerikou: vznikne drasticky nerovná společnost, která propadne divokým skokům od populismu k ideologii, takže nebude moci existovat rozumná vláda.“

Ve Spojených státech zavládla Velká stagnace. Dochází postupně k dlouhodobému nezadržitelnému úpadku životní úrovně většiny Američanů. Nikdo nemá řešení, napsal vedoucí americké kanceláře britského hospodářského deníku FinancialTimes Edward Luce.

Dvaapadesátiletý Mark Freeman by se měl považovat za člověka s velkým štěstím. Žije se svou rodinou ve vlastním domě v listnaté aleji v nejbohatší zemi světa. Když má hlad, nají se. Když je mu horko, zapne klimatizaci. Když něco potřebuje, podívá se na internet.

Jenže situace tak pozitivní není. Loni se banka pokusila zkonfiskovat Freemanův dům, přestože už měli téměř uhrazenou celou hypotéku (za dům za 50 000 dolarů zaplatili během desítek let celkem hypotéku 163 000 dolarů a banka se jim ho pokusila sebrat, když už měli doplatit jen tři měsíční splátky, na něž náhle neměli). Jejich autistického syna Andyho škrtla náhle zdravotní pojišťovna z pojistky jeho matky a podařilo se ho do pojistky pracně vrátit až po zaplacení velkého poplatku.

Nejvíce znepokojující ale je, jak typičtí jsou Freemanovi. Oba jsou zaměstnaní v místní nemocnici a celkem vydělávají 70 000 dolarů ročně, příjem jejich domácnosti je asi o třetinu vyšší, než je americký průměr.

Mark Freeman v noci nemůže spát. „Kdybychom přišli o zaměstnání, máme úspory asi tak na tři týdny, než to začne jít do kosti,“ děsí se Mark. „Pracujeme ve dne v noci, abychom si uspořili na důchod. Jenže nikdy se nejsme dál od bezdomovectví než jen jeden dva platy.“

Postupné hospodářské zaškrcování milionů středostavovských Američanů, jako jsou Freemanovi, začalo dlouho před nynější hospodářskou krizí. Ta jej jen prohloubila. Průměrný plat 90 procent amerických rodin se v podstatě nezvýšil od r. 1973 – tedy v reálných číslech se za posledních 37 let zvýšil jen asi o 10 procent. Za stejné období se platy nejbohatšího 1 procenta Američanů ztrojnásobily. V roce 1976 dostávali generální ředitelé firem v průměru 26x větší než americký průměrný plat. Dnes dostávají více než třistakrát více.

Většina ekonomů považuje Velkou stagnaci za strukturní problém – který tedy nezpůsobuje ekonomický cyklus. Během posledního období hospodářského růstu v letech 2002-2007 průměrný americký příjem poklesl o 2000 dolarů. A také došlo k něčemu hluboce neamerickému: klesá příjmová mobilita. Když se dnes v Americe narodíte jako chuďas, je daleko pravděpodobnější, že jím zůstanete po celý život, než kdekoliv v Evropě. Třetím trendem je rychle se prohlubující ekonomická nerovnost.

Tatínek Connie Freemanové měl po druhé světové válce jako horník příjem 15 dolarů na hodinu – v dnešních cenách více než 40 dolarů na hodinu.Tatínek horník uživil rodinu a udržel dvě děti na studiích. Connie, která má daleko větší vzdělání, než měl kdysi její otec, vydělává dnes 17 dolarů na hodinu. Dnešní Freemanovi hradí účty za provoz své domácnosti jen s potížemi.

Ekonomové se shodují v diagnóze hospodářské situace většiny dnešních Američanů, neshody vládnou při určování příčin. Určitou roli hraje globalizace a konkurence zemí v třetím světě, jako je Čína. Jiným důvodem je exploze technologie, která zlikvidovala většinu mechanických zaměstnání. Ekonomové jako Paul Krugman viní také konzervativní „revoluci“, která zrušila odbory a nejprogresivnější rysy amerického daňového systému.

Méně než 10 procent amerických zaměstnanců je dnes členem nějakého odborového svazu. Zaměstnanci v Evropě jsou také vystaveni tlaku globalizace a technologie, ale jsou daleko ve velkých počtech členy odborů a jejich zdravotnictví financuje stát. Více než polovinu bankrotů amerických domácností způsobuje vážná nemoc anebo nehoda.

Zatímco příjmy v Americe stagnují, dramaticky rostou náklady na vzdělání. Od roku 1990 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří ještě deset let po absolutoriu vysoké školy splácejí dluh za školné větší než 20 000 dolarů. Stále větší počty mladých Američanů odrazuje od vysokého školství hrozba obrovských dluhů.

Velká stagnace je pro Ameriku obrovskou krizí totožnosti. Po dlouhá léta byl tento problém částečně skryt tím, že byly k dispozici levné půjčky. Ty však nyní zmizely – z levných půjček vznikly těžké dluhy. Lidé odkládají odchod do důchodu. Absolventi vysokých škol se stěhují zpět do domu rodičů.

Příčiny jsou ekonomické. Ale hněv je lidský a je stále více politický. „Mám velké obavy ohledně budoucnosti Ameriky,“ říká nositel Nobelovy ceny, ekonom Michael Spence. „Když lidé přijdou o pocit optimismu, začne být situace velmi nestabilní. Nejvíce se bojím, že se Spojené státy stanou Latinskou Amerikou: vznikne drasticky nerovná společnost, která propadne divokým skokům od populismu k ideologii, takže nebude moci existovat rozumná vláda.“

Spence ovšem přiznává, že si Amerika pořád ještě zachovala své vynikající schopnosti technologických inovací. Většina ekonomů se na situaci nedívá tak černě jako Spence, ale je to mezi obyčejnými lidmi, kde má jeho pesimismus největší ohlas. „Většina lidí chápe svou situaci daleko lépe než jakýkoliv ekonom,“ dodává Spence.