Blog Jihlavských listů

Archív: Březen 2010

Diskriminace většinového obyvatelstva v Jihlavě.

Radek Vovsík | Středa, 31. 3. 2010 v 12:59

Město musí řešit problém ochrany práv a zájmů většiny před diskriminačním chováním agresivních a vulgárních dětských romských skupin.

V sídlišti Na Dolině vzniklo nové sportoviště s dětským hřištěm. Město ho vybudovalo za cca 9 milionů korun, aby zabezpečilo volnočasové vyžití VŠECH obyvatel této lokality. V současné době na město dochází desítky stížností obyvatel majoritní populace, kteří mají oprávněný pocit, že z tohoto hřiště byli vytlačeni a že jim i jejich dětem bylo zamezeno užívání hřiště, které zde bylo vybudováno. Příčinou jsou skupiny romských dětí, které se zde, bez jakéhokoliv dozoru rodičů, chovají velmi vulgárně a agresivně vůči populaci majoritní. Zaznamenal jsem již případy poplivaných dětí, případy sprostého nadávání dospělým, případy kouření na dětském hřišti, ale i případy fyzického napadání. Řada rodičů rezignovala a přestala své děti na hřiště pouštět. Jedná se zde o jednoznačnou diskriminaci většinové populace.

Město nyní musí řešit, jak práva většinových obyvatel ochránit před „nájezdy“ těchto dětí. Za tím účelem jsem svolal schůzku představitelů všech institucí, které mají k dané problematice vztah a mohou být nápomocni při řešení tohoto problému. Na schůzce budou zástupci městské policie, magistrátu, vedení města, zástupci některých škol, občanských sdružení či Charity. Naším úkolem bude najít a přijmout taková opatření, která by pomohla vytlačeným rodičům a jejich dětem opět bez obav užívat sportoviště. O přijatých opatřeních bude veřejnost informována.

Je mi líto, že někteří rodiče romských dětí nejsou schopni korigovat jejich chování a výrazně se tak podílí na vyvolávání protiromských nálad.

Kdybychom se už neviděli…

Tomáš Ďásek | Pondělí, 29. 3. 2010 v 22:24

Dneska se mi vůbec nechtělo nic psát, ale po přečtení zpráv prostě musím. Je totiž možné, že je to můj úplně poslední příspěvek a to si přece nemůžu nechat ujít. Zítra se totiž výkvět světových mozků chystá spustit jakýsi pekelný stroj – obří urychlovač částic, který prý má nasimulovat vznik světa a jak se obávají jeho odpůrci – ve vteřině i přivodit jeho zánik…

Já osobně se považuji za pokrokového člověka – fascinuje mě moderní technika a rád využívám veškeré vymoženosti moderní doby. Nemyslím si, že bych byl nějaký tmář, zpátečník, nebo nevědomý zatvrzelec. Obdivuji všechny ty Křižíky, Edisony, Benze, Faradaye a podobné velikány, kteří zvysoka kašlali na to, co si o nich myslí okolí a šli za svým cílem, díky čemuž přinesli lidstvu veliké věci. Ale zrovna tomuto projektu nějak nemůžu porozumět. K čemu to všechno ? K čemu ten mnohamiliardový třicetikilometrový tunel (myslím tím tunel fyzický, ne ten „český“, finanční) v němž budovali po mnoho let ono podivné zařízení ? Prý nám to poodhalí odpovědi na jednu z věčných otázek – jak vznikl svět…

Víte, já znovu říkám – milým vědcům to přeju. Nebýt vědců a vynálezců, asi bychom seděli v jeskyních a baštili mamutí bifteky. Ať si bádají, ať si zkoumají. Ale pokud je to za cizí (potažmo tedy i moje) peníze, tak ať to sakra k něčemu je. Jestli mohu říci na rovinu, co si o tom jako normální vesnický chasník myslím, tak veřejně prohlašuji : Je mi prdlačku po tom, co bylo když ještě nic nebylo. Je mi prdlačku po tom, co bude, až už vůbec nic nebude, a je mi absolutní prdlačku po tom, jestli je na konci vesmíru plot z dutých cihel, nebo jestli tam trčí do časoprostoru obří péro z babiččina budíku. Myslím si, že nejen já, ale třeba i sedm tisíc českých žen, které letos onemocní karcinomem prsu, by podobně promrhané miliardy určitě raději dalo na výzkum účinných a dostupných léků proti rakovině. Když už hledáme bizarní a nové nápady – proč třeba nevyrobit pro odhadem tak sto tisíc českých řidičů tolik potřebné sérum proti agresivitě ? Nebo proč nevypsat grant na zlomení tisíciletého dogmatu o tom, že peníze nesmrdí ? Panečku – to by bylo ! Přijdete do něčí kanceláře, začicháte a řeknete si – „Á, safra, tady to moc pěkně smrdí. Voni sou mi milej pane referent ale pořádně prokorumpovanej !“. A když už to teda musí být mermomocí ten urychlovač, proč hned obří ? Klidně bych i stovku přidal na úplně malinkatý urychlovač, jen kdyby ho namontovali třeba do čekárny centrální ambulance jihlavské nemocnice.

Prý se může úplně klidně stát, že až soudruzi ze Švýcarska tu dlouhatanánskou pekelnou trubku zapnou, že to prskne a během několika vteřin se vytvoří hladová černá díra a lačně sežere celou zeměkouli. Sice je pravda, že by se tím strašně moc věcí vyřešilo a nemyslím si, že by to zbytku vesmíru nějak zvlášť vadilo – ale jak já, běžný daňový poplatník k tomu přijdu ?  Příkladně – není to ani půl roku, co jsem si u auta nechal vyvařit prahy, které už byly rezavější než CityPark. Deset tisíc mě to stálo ! No uznejte sami – kdybych věděl, že bude konec světa, tak jsem se na to pěkně vykašlal. Vzal bych těch deset hadrů, nakoupil fajnový pití, sehnal nějaká veselá děvčata a pozval pár vědců k sobě na chatu – aby ti kluci zvědaví přišli na trochu jiné myšlenky…

Atentát

Tomáš Ďásek | Sobota, 27. 3. 2010 v 22:46

Milí zlatí, s politikou je to nemlich jako s počasím – i když máte před sebou deset předpovědí a zaručených simulací na základě údajů z geostacionárních družic, matematických modelů a pozorování rosniček, nikdy stejně nevíte, co přinese zítřek. Tento můj příspěvek bude asi dost dlouhý a tak se za něj předem omlouvám. Málokdo ho asi dočte do konce – a vlastně je to i jedno. My „malí“ na naznačených skutečnostech stejně nic nezměníme a tudíž nám nezbývá, než být tradičně jen diváky té velké nekonečné komedie…

Kdo si myslel, že ho před volbami už nic nemůže překvapit, ten se zmýlil. Modrá loď ODS, kdysi hrdá vládkyně českých toků, která v posledních měsících začala povážlivě nabírat vodu, se dočkala další pohromy – uprostřed plavby najednou došlo k výměně kapitána. Znalci námořních pořádků určitě kroutí hlavou stejně jako já – protože je to něco tak nepochopitelného, asi jako když pilot F1 v sedmdesátém kole zajede do doku, protože se mu zdá, že se mu motor nějak přehřívá, nebo jako když pivař v sobotu před půlnocí po desátém půllitru zakřičí „pane vrchní, dvojku bílýho !„…

A ten kdo nad tím hlavou nekroutí, začne přemýšlet nad skutečnými důvody, příčinami – a bohužel i důsledky této události. Loď totiž přece mění kapitána obvykle jedině po skončení plavby, nebo před jejím začátkem – pěkně v klidu, bezpečně ukotvená v přístavu. V námořní historii se jistě objevují případy „přepřahání před cílem“, ale k těmto rošádám u kormidla došlo většinou jediným způsobem – spiknutím, či vzpourou. Nejinak tomu bude i v tomto případě. Už jen samotné okolnosti důvodu Topolánkova pádu jsou poněkud prazvláštní – jako už v tolika kauzách české politiky zde opět zasahuje neviditelný „Deux ex machina“. Nikdo neví kdo, nikdo neví jak, najednou se do médií dostalo něco, co se tam dostati nemělo. Je to jako ona už běžná součást našeho politického koloritu – takzvaný únik policejního odposlechu. Jak proboha může NEPOZOROVANĚ uniknout policejní odposlech ? Vždyť přece někdo ho pořídil, někdo ho někomu předal, někdo s ním operoval – všechno je to přesně ohraničený soubor identifikovatelných lidí – ale nikdo nic neví, nikdo nikoho neviděl, nikdo nikomu nic nedal. Pachatel neznámý, vyšetřování zastaveno.

Kdo si dá tu práci a poslechne si celý záznam inkriminovaného „závadového“ interview, nenajde na něm nic, co by se nějak vymykalo dosavadnímu chování a způsobům pana Topolánka, jehož vztyčené prostředníčky a kopance do novinářských aut byly brány jako normální projevy zemité valašské povahy. Proč tedy najednou vadí jeho sice hloupé, ale jinak celkem nevinné projevy ? Protože se to někomu zatraceně hodí. Je hloupost myslet si, že snad jde o obrodný proces a strategický tah před volbami. Ať byl Topolánek jaký byl, nedá se mu upřít charisma a bojovná povaha. Neslaný a nemastný Nečas není osoba do nečasu, který se nad ODS stahuje a tato semifinálová výměna podle mě nemůže přinést nemocné straně žádné body u voličů navíc – spíše obráceně. Mnozí lidé sympatizovali s ODS právě kvůli jejímu lídrovi, jehož sice poněkud slonoporcelánové, ale přímočaré a stabilní jednání je oslovovalo. Volili Topolánka a ne ODS. Teď se spíše budou poohlížet po jiném akčním hrdinovi. ODS zřejmě čeká volební debakl a levá část poslanecké sněmovny má horké ruce od toho, jak si je nestačí mnout. Ovšem kdo by se domníval, že tento atentát na předsedu vznikl v podpalubí Lidového domu, šeredně by se mýlil. Ač to zní jak chce bizarně a neuvěřitelně, bodnutí do ledvin přišlo zřejmě z vlastních řad. Je to jen výsledek zákulisního boje o moc v ODS, který už delší dobu doutnal v jejích řadách a nyní s plnou silou vyrazil na povrch. V této bouřlivé době, kdy se toho děje na politické scéně více, než stačí člověk strávit (například – starý rockový bard nabízí demisi, když se provalí jeho románek s jižní kráskou a následně o 14 dnů později zas křeslo opustit nechce „aby nedestabilizoval politickou situaci“, a podobně) většina pozorovatelů ani nezpozorovala, co se chystalo před týdnem. Plánoval se totiž velký útok na Pavla Béma, známého horolezce a pražského primátora. Byla na spadnutí arcischůze, navrhující jeho sesazení z kandidátky.  Klidně rozdělme ODS na „bémáky“ a „topolánky“. Bémaci už Topolánkům hodně dlouho leželi v žaludku. Bémovy neprůhledné aktivity (OpenCard je pouze vrcholem ledovce), bratříčkování a přítelíčkování, kamarádšofty a malé domů už začaly být přece jenom i pro věrné pražské pravicové voliče poměrně neúnosné. Všemocný starosta Prahy 5 pan Jančík, který by snad v každé normální společnosti už musel dávno lepit pytlíky na Praze 6 (pro mimopražské – Ruzyně) a další řádka vyvolených, jen dokreslují celkový obraz marasmu a klientelismu, který ovládl českou komunální politiku. To je totiž ten zásadní omyl – ne na vrcholných pozicích v parlamentu a ve vládě, ale na magistrátech a na úřadech sedí všechny ty ropuchy na prameni. Tam, mezi všemi těmi náměstky a přednosty a vedoucími odborů. Tam se dělají kšeftíky a kšefty, neprůhledná výběrová řízení i milionové zakázky bez nich. Tam bují ta pravá korupce. Pěkně za bukem a pod svícnem. Ať se na mě nikdo nezlobí, nebo ať si mě třeba žaluje – ale tohle je přesně to, co bémovci představují. Topolánci se rozhodli s tím něco dělat. Jenomže to dělat neměli – zjevně totiž podcenili sílu protivníka. Dokud jsi se držel zpátky a sice nás rád neměl, ale přímo zaútočit ses neodvážil, nechali jsme tě pěkně celou tu naši krásnou jachtu kočírovat. Ale tohle jsi trochu přehnal - dovolil sis přímo ohrozit naše pozice a to znamená, že je s tebou konec, nic ve zlým, brácho…

Nastal velký třesk – předseda je mrtev, ať žije předseda. Bémovci mají nového „zastřešovatele“ – bílého koně Nečase, který je tak slabý, že než se mu podaří (pokud vůbec) vyrůst natolik, že by mohl představovat pro kmotrovské podhoubí nějakou závažnější hrozbu, bude to trvat rozhodně několik let. Po tomto politickém harakiri už si ani ti nejodvážnější kritici bémovců nedovolí nanést na pořad dne otázku „Co s Bémem“ – to už by přece jen znamenalo totální katarzi a rozpad této strany. Co ale bude dál ? Nastane období jakési normalizace. ODS bude hledat další tlusté peněženky a baťohy, které by mohla nabídnout voličům a bude se snažit získat každou desetinu procenta. Ve sněmovně se samozřejmě udrží – přece jen její potenciál není zas až tak malý, aby se musela bát (jako třeba zelení) o svou základní parlamentní existenci, ale bude jí hodně dlouho trvat, než se trochu zmátoří a vylíže si v opozici své krvavé rány.

Letošní volby tak budou ve znamení těch, kteří se doposud nijak zvlášť nezprofanovali (KSČM), nestačili zprofanovat (Věci veřejné), kteří se zprofanovali jinde (TOP09), nebo těch, kteří se úspěšně zprofanovali v minulosti, ale už se na to zapomělo (Zemanovci).

No, jak říkávají američané – „God bless Bohemia“…

Jaro

Antonín Holub | Pondělí, 22. 3. 2010 v 14:30

Jaro nebo také vesna je roční období, které probouzí přírodu a zahání depresivní náladu.

Křesťané si připomínají největší svátek v roce – Velikonoce, kdy Boží syn Ježíš Kristus zemřel na kříži za celé lidstvo a po třech dnech vstal k novému životu, tak jako my jednou vstaneme.

Lidské plahočení má ale své instrumenty a nás čekají v květnu volby a předvolební munice již “ohrožuje” všechny voliče. Politici se navzájem urážejí, dusí a kbelíky pomejí kazí jarní vzduch. Toto ovzduší nikomu neprospívá a kazí lidské vztahy.

Jaro vždy přináší novou naději na nový život. Jaký ten život bude, to záleží na nás. Přeji nám všem jaro v duši.

 P.S.: Jestlipak víte, že Staroměstský orloj v Praze odměřuje čas již 600 let ?

Technický pokrok nie je pokrokom civilizácie!

Ján Lauko | Neděle, 21. 3. 2010 v 16:30


   Vývoj ľudstva sa pohybuje v dvoch rovinách. V rovine duchovnej, zahŕňajúcej rozvoj morálky, dobra a kvality medziľudských vzťahov a v rovine rozumovej, zahŕňajúcej vedu, techniku a racionálne poznávanie sveta okolo nás.

   Medzi týmito dvomi rovinami vývoja našej civilizácie však jestvuje obrovská priepasť, pretože kým rozumové poznanie kráčalo veľmi rýchlo dopredu, v rozvoji morálky, všeobecného dobra a kvality medziľudských vzťahov došlo k stagnácii. V tejto oblasti totiž ľudstvo takmer vôbec nepokročilo a je rovnaké, ako pred stovkami rokov.

   Zákon silnejšieho, ktorý je v podstate zákonom džungle, by mal byť pri zdravom, harmonickom vývoji našej civilizácie už dávnou minulosťou. Žiaľ, opak je pravdou a tento zákon  zostáva aj naďalej neblahou realitou i takzvanej „modernej“ súčasnosti. Jediné, čo sa zmenilo je jeho forma! To znamená, že otvorené vojenské a násilné uplatňovania zákona silnejšieho bolo pretransformované do podoby hospodárskeho a ekonomického podmaňovania, ovládania a profitovania zo slabších. A keď príde na to, nakoniec sa predsa len nepohrdne ani vojnou a násilím.

   Zjednodušene a nezaobalene povedané, morálne sme zostali stáť v dobe kamennej a to, čo nazývame rozvojom civilizácie, bol v skutočnosti iba rozvoj rozumových schopností.

   Čo pozitívneho však môžu priniesť výdobytky vedy a techniky človeku s úrovňou etiky, dobra a kvality medziľudských vzťahov z doby kamennej? Podľa zákona silnejšieho, ktorým sa neustále riadi, ich iba zneužije k tomu, aby ich prostredníctvom násilím presadil svoje mocenské záujmy tak, ako to robil po celé stáročia.

   Rukolapným svedectvom nesmiernej priepasti medzi duchovnou úrovňou ľudstva a vedecko – technickým pokrokom je minulé, 20. storočie, ktoré čo sa týka vyvražďovania, zverstiev a neľudskosti, nemá v dejinách civilizácie obdoby. Je svedectvom toho, kam až môže dôjsť chladný rozum bez ducha, čiže bez elementárnej etiky, dobra a citu.

   Vedecké poznanie bez zodpovedajúceho morálno – duchovného protipólu nie je teda žiadnym úspechom civilizácie, ale naopak, jej kliatbou.

   To, čo v tejto chvíli potrebujeme ako soľ, je práve prednostné pozdvihnutie, po celé stáročia zaostávajúcej, duchovno – etickej úrovne a to vo všetkých oblastiach života spoločnosti. Ak tak neurobíme a nepreklenieme vyššie spomínanú priepasť, stanú sa nám aj tie najúžasnejšie vedecké objavy viac prekliatím, ako požehnaním.

   Do tejto kategórie patria napríklad i na verejnosti tak vyzdvihované pokusy v urýchľovači častíc LHC, pri ktorých sa iba na rozumové poznanie orientovaní vedci, neschopní vnímať hlbšie, duchovné súvislosti bytia, ako je to žiaľ v dnešnej dobe bežné, idú ľahkomyseľne a dobrodružne zahrávať so silami, ktoré môžu mať nepredvídateľné a doslova katastrofálne spätné účinky na celé ľudstvo.

   Cesta skutočného, harmonického a zdravého vedeckého  pokroku je však úplne iná! Je neodlučiteľne spojená so všeobecným rozvojom morálky, dobra a kvality medziľudských vzťahov. Ruka v ruke s takto rastúcim etickým rozvojom sa bude potom zodpovedajúcim spôsobom prehlbovať aj miera prieniku do poznania omnoho zásadnejších tajomstiev stvorenia, než akého sú schopní čisto materialistickí vedci s ich hlbokým deficitom citového a etického prístupu k životu. Deficitom, ktorý sa nepriaznivo odzrkadľuje v ich osobnom živote, ako aj v ich vedeckom bádaní.

   Skutočné a prevratné objavy sú preto ešte len pred nami! Ich prijatie a využitie však bude umožnené iba skutočným a pravým ľuďom, harmonicky stojacim vo stvorení. Harmonicky, čiže v rovnováhe citovo – morálnych a rozumových schopností. Takými sa musíme stať, ak chceme po týchto objavoch siahnuť a mať z nich úžitok. Súčasní, citovo vyprahnutí a vierou v rozum doslova obmedzení, takzvaní vedci, nemajú v tomto smere absolútne žiadnu šancu. Samozrejme, česť tým pár nemnohým výnimkám.

jl, priaznivec časopisu „Pre Slovensko“ http://www.pre-slovensko.sk/




© 2008 Parola s.r.o.