Blog Jihlavských listů

Archív: Duben 2009

Město a jihlavská zoo

Radek Vovsík | Pondělí, 27. 4. 2009 v 15:07

V některých médiích jsem zaznamenal kritiku města od pana zastupitele Jirouška za pomalý rozvoj zoologické zahrady v posledních letech. Rád bych proto uvedl několik konkrétních čísel.

Město Jihlava poskytuje zoologické zahradě provozní příspěvek. Tento se v posledních 5ti letech vyvíjel následovně:

rok 2004 – 5 880 tis. Kč

rok 2005 – 5 361 tis. Kč

rok 2006 – 9 000 tis. Kč

rok 2007 – 10 200 tis. Kč

rok 2008 – 10 160 tis. Kč

Z uvedeného přehledu jasně vyplývá, že podpora města provozu zoologické zahrady se za posledních 5 let prakticky zdvojnásobila. Krom provozního příspěvku město zoologické zahradě poskytuje i investiční dotace. Porovnám-li si celkový čistý výdaj z rozpočtu města na rozvoj zoo (provozní příspěvek + investiční dotace – odvod z odpisů) vyvíjel se v následujících třech letech takto:

rok 2006 – 15 879 tis. Kč

rok 2007 – 17 512 tis. Kč

rok 2008 – 27 719 tis. Kč

Myslím si, že čísla celkem jasně dokreslují podporu města naší jihlavské zoologické zahradě. A že se nejedná jenom o čísla mohou ocenit zejména návštěvníci, když prochází kolem nově dokončených projektů v zoo: medvědinec, shetlandské ostrovy, expozice jeřábů, nové dětské hřiště, …A další rozvoj zoologické zahrady bude následovat. Připravuje se expozice žiraf ale i další nové projekty.

Hloupé vize v době krize

Tomáš Ďásek | Úterý, 21. 4. 2009 v 12:52

Kdysi jsem kdesi četl výrok kohosi slavného, jenž pravil – dětství končí v okamžiku, kdy se člověk přestává věcem divit a začíná je chápat. Pokud je tomu skutečně tak, zůstanu nejspíše dítětem nadosmrti. Myslel jsem si, že už mě jen tak něco nepřekvapí – nicméně naši vyvolení dokáží vždy přijít s něčím novým a já si mohu hlavu ukroutit. Nejnověji mě uvádí v úžas zázračné léky na epidemii ekonomické krize, které nám chtějí naši vizionářští politikové blahosklonně naordinovat s tím, že se nám sice mraveneček trochu polámal, ale díky jejich šrotovným, električným, obuvným a já nevím čemu všemu ještě, bude  nejdéle do týdne opět chlapík jako rys…

Chápu, že je to velmi vítaný a lákavý prostředek v politickém a předvolebním boji a že je to populistická struna, na jejíž tón velká část našich spoluobčanů slyší – a ochotně si i zatancuje. Ovšem zároveň je to něco tak trestuhodného, kontraproduktivního a nestydím se to říci – zhovadilého, že to podle mne hraničí až s trestným činem. Tak za prvé – ono spásné šrotovné. Komu v našich podmínkách pomůže ? Našemu automobilovému průmyslu ? Aha… boleslavská Škodovka, zaměřená na nižší a nejnižší segment trhu, jede na plné obrátky a nestačí uspokojovat lačné trhy okolních států, které již šrotovné zavedeno mají. Tudíž Škodovku nyní tímto podporovat netřeba. Šrotovné by totiž stejně pro ni bylo pouze dočasným a velmi krátkodobým řešením. Řekněme, že tedy jednou přece jen nebude mít pro koho vyrábět a bude muset propouštět zaměstnance. Dobrá – naši lidumilové tedy bryskně zavedou šrotovné. Část strejců konečně pošle svoje stodvacítky a favority k ledu a poběží do fronty na třicet tisíc. Zvedne se poptávka po nejlevnějších Fabiích. Škodovka bude zavalena objednávkami. Nabere tedy honem zpátky lidi a vychrlí sto tisíc krásných, nových strojů. Strejci si je koupí, hrneček na šrotovné se postupně vyprázdní, bublina splaskne, další peníze nebudou a milí dělníci po třech měsících opět poputují na dlažbu. Navíc – podmínkou vyplacení šrotovného bude likvidace starého auta. S naší vyhlášenou českou vyčůraností a „šikovností“ to zcela zákonitě povede pouze k tomu (a zkušenosti ze Slovenska tomu napovídají), že se vyrojí stovky podvodníčků a vykuků, kteří vám třeba za pět tisíc opatří doklad o likvidaci, nebo vám zařídí, aby vaše auto bylo sešrotováno přednostně (abyste stihli frontu na ministerstvu včas), kteří vám obstarají starý vrak, abyste dostali šrotovné, i když jste předtím žádné staré auto neměli. Budou se uplácet úředníci, budou se uplácet vrakaři – prostě však to přece známe… Prodejci aut – a o tom nepochybujte – zároveň šmahem zapomenou na veškeré akční slevy, které vehementně nabízejí nyní a cena jejich aut (na které se najednou přes noc budou stát fronty) tak reálně vzroste zhruba o výši šrotovného – takže nakonec POTOM zaplatíte úplně stejně, jako kdybyste si ho koupili TEĎ. A je tu ještě další věc – pramenící opět z typické české povahy – o které se příliš nemluví. Méně inteligenčně vybavený jedinec uslyší, že mu nědo dá neopakovatelnou báječnou slevu 30 TISÍC na nákup nového auta za 200 tisíc. On má na sporožiru v potu tváře uškudlených 70 tisíc. Safra, safra – mámo, koukej na to - vždyť to už nám stačí jenom někde honem sehnat debilních sto tisíc a máme zbrusu nový hogo-fogo fáro. Takže v lepším případě osloví milující babičku, která Venouškovi ráda vytáhne ze strožoku veškeré úspory, nebo v horším zavolá na některý z těch desítek telefonů, co (třeba i v Jihlavských Listech) slibují báječné půjčky bez ručitele. Ovšem krize půjde dál a bude se prozatím spíše prohlubovat. A při ztrátě zaměstnání jednoho z živitelů rodiny se najednou může ukázat splácení sto tisíc jako poměrně závažný problém. A nevím jak vy, ale já si poměrně dobře dokážu představit, jak časem může někdo díky zaslepené touze po novém červeném, novotou vonícím a lesklém vozítku přijít ve finále dokonce i o střechu nad hlavou. Já osobně zkrátka tvrdím, že šrotovné u nás nepomůže vůbec nikomu.

Ovšem dobrá – když si z toho chce socdem udělat další polínko do předvolebního ohýnku po boku regulačních poplatků ve zdravotnictví (z nichž se stala tak nechutná fraška, že se to podle mě nakonec ještě obrátí proti samotným oranžovým), ať si za to pro mě za mě bojují – sice to nikomu nepomůže, ale ani snad až tak moc neuškodí. Ovšem co je vrchol „škoďáctví“ je nejnovější iniciativa ctihodného pana Čunka, který se po vzoru Prométhea rozhodl, že daruje lidem světlo. Tedy, že jim alespoň zlevní elektřinu. To je panečku chytrý tah – na to devadesát procent národa uslyší a budou panu Čunkovi blahořečit (mimochodem – celkem mne rozesmála jeho poznámka o „nemravných“ odměnách managerů ČEZu – kdo sledoval okolnosti jeho aféry, jistě si vzpomene, jak se to kolem něj „nemravnými“ odměnami a cestovními náhradami jenom hemžilo). Proboha – jak s tímhle může někdo, komu jde alespoň trochu o blaho národa a zeměkoule vůbec přijít ? Sakra, copak není krize právě ta pravá příležitost, abychom se začali chovat trochu méně rozežraně a snažili se ušetřit tam, kde to bolí úplně nejméně ? Přece když při svém měsíčním účtování zjistím, že jsou pro mě poplatky za elektřinu neúnosné, tak nepoběžím do ulic s transparentem „ZLEVNĚTE PROUD“, ale spíš po sobě začnu zhasínat na záchodě, budu poctivě na noc vypínat televizi vypínačem a ne jenom dálkovým ovládáním, to samé udělám s tou blikající tajemnou černou skříňkou, co mě připojuje na internet a docela slušně hřeje ve dne v noci, aniž bych ji zrovna potřeboval. Zamyslím se, jestli by nebylo levnější a šetrnější vyměnit pár žárovek za úsporné zářivky a jestli opravdu musím mít ve vedlejším pokoji jako zvukovou kulisu puštěnou metrovou plazmovou televizi s příkonem jako malý radiátor… Pomohu tím nejen svojí kapse, ale taky přírodě. Potřebuju elektřinu k životu ? Potřebuju nové auto k životu ? Ne. Divím se, že se stejnou logikou vedení KDU-ČSL nepřijde s tím, že by měl stát zlevnit benzín, abychom si i letos mohli jet válet šunky do chorvatska, nebo že by mělo zlevnit pivo – přece pitný režim je třeba dodržovat i v době krize, ne ? Chceme-li už mermomocí rozdávat nějaké peníze, rozdávejme je alespoň účelně a hlavně tam, kde je to opravdu potřeba. Třeba jako přesně cílenou podporu těm, kterých se krize opravdu dotkla a kteří nemohou momentálně splácet svoje úvěry (ač je před tím třeba pět let zcela bez  problémů a bez jakýchkoliv prodlení spláceli) , nebo nemají na zaplacení nájmu, atd.

Kdysi jsem kdesi četl výrok kohosi slavného, jenž pravil - mládí končí v okamžiku, kdy člověk přestává věci chápat a začíná je pouze brát na vědomí. Jak tak koukám, tak jsem mládí nějak přeskočil a asi se dostal z dětství rovnýma nohama do důchodu. Protože tohle – tohle mi teda hlava opravdu nebere…

Několik poznámek k rozhovoru s M.Vystrčilem

Jiří Pykal | Pondělí, 20. 4. 2009 v 23:10

27.3. vyšel v Jihlavských listech rozhovor s titulkem „Exhejtman Vystrčil: S ´atomovou´ školou mám čisté svědomí a opoziční roli nadále plním.“ Pana exhejtmana si vážím pro jeho pracovitost a jsem rád, že utvrzuje, že bude v krajském zastupitelstvu nadále plnit opoziční roli. Chtěl bych se však dále vyjádřit k několika bodům.

S odkazem na Danu Drábovou, vedoucí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vyvrací, že vytěžitelné zásoby uranu v ČR vystačí jen na 30 let a uvádí let 80. Pokud se udává, že české jaderné elektrárny potřebují ročně 700 tun uranu a bilanční vyhledané i prozkoumané zásoby přírodního uranu činí cca 21 tisíc tun, tak čistě počtářsky 30 let je správně. (Další komplikace: otevřít nový důl trvá nejméně 10, možná i 20 let. Takže pro okamžitou bilanci je možné kalkulovat jen se zásobami v dolech otevřených, a těch je 1200 tun.) Vede se sice debata o uranu v severních Čechách, ale to jsou zásoby nebilanční! Něco jako uran v mořské vodě – je tam, ale sáhnout si na něj nemůžeme. Navíc prostá úvaha, že když máme uran, tak máme palivo je zavádějící. Domácí uran je možná zajímavá komodita na prodej, ale cesta od něj k palivu je ještě velmi dlouhá a nevede po našem území. ČR byla, je a bude vždy stoprocentně závislá na dovozu i v jaderném palivu. Mimochodem, dnešní těžba uranu by nebyla schopna pokrýt potřebu domácích JE, i kdyby ČR byla schopna vyrobit palivo.

Dále Miloš Vystrčil neodpoví na otázku, jak to je v takovém případě s naší závislostí na Rusku. To je fatální opomenutí. Nejde totiž o to, kdy budeme závislí na Rusku, ale již dnes na něm v jaderné energetice stoprocentně závislí jsme. Nikdo jiný totiž nyní neumí vyrobit spolehlivé palivo pro české jaderné elektrárny. Nevím, zda by bylo rozumné naši závislost ještě zvyšovat budoucí větší spotřebou. Vzpomeňme, jak celou Evropu Rusko v zimě „cvičilo na značkách“ kvůli plynu.

Jestliže pan exhejtman uvádí, že existují reaktory, které umí využít odpad, je zde třeba upřesnit, že vyhořelé palivo je možné pouze náročným procesem přepracovávat. Výsledné produkty (uran a plutonium) se pak vloží do procesu výroby nového paliva („přimíchají se“ k čerstvému uranu). Takové palivo má však jiné vlastnosti než palivo z čerstvého uranu a ne ve všech reaktorech je povoleno jej používat. Přepracování je mnohem dražší, než vyrobit palivo z čerstvého uranu!

Myslím si, že by nebylo dobré spoléhat na to, že za nás vše zařídí technologický pokrok v budoucnosti a chovejme se již dnes jako moudří hospodáři. Rozhodně není vhodné žít na dluh a okrádat tak naše děti – a to nejen ve sféře zdrojů finančních, ale i ve vyčerpatelných zdrojích energetických a surovinových, či životním prostředí. 

Co se týče „atomové“ školy v Třebíči, o její potřebě nemůže být pochyb, ať jsme zelení, modří, oranžoví nebo třeba strakatí. Je-li průměrný věk pracovníků v Dukovanské elektrárně 48 let a bude po prodloužení životnosti v provozu ještě minimálně 25 let – je to problém. Vysoké standardy bezpečnosti totiž zaručí jen vysoce kvalifikovaný a postupně omlazovaný personál.

Jsem rád, že se Miloš Vystrčil zmiňuje, že výuka zahrne i elektrárny větrné, solární a vodní. Obávám se však, jak bude objektivní, jestliže si vzápětí protiřečí. Říká, že není odpůrcem výroby elektřiny z větru, slunce apod., a že naopak rozvoj těchto technologií podporuje. A vzápětí je proti tomu, aby jeden doplácel na druhého, když to nepřináší téměř žádný efekt a navíc prý není zohledněn vliv na krajinný ráz. S trochou nadsázky je použité slovní spojení „téměř žádný efekt“ téměř žalovatelné. Ale hlavně, chceme-li podpořit rozvoj nějaké nové technologie, aby byla ještě efektivnější, musíme do ní logicky více investovat. Stejně tak byl a je podporován rozvoj energetiky jaderné. Jestliže vadí „vysoké“ zaručené výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů, tak mně zase vadí, že do oficiální ceny výroby elektřiny z jádra nejsou zahrnovány veškeré související náklady (ekologické zátěže po chemické težbě uranu, náklady na vybudování trvalého úložiště vyhořelého paliva, bezpečnostní opatření, či pojištění odpovědnosti provozovatele jaderného zařízení za případnou škodu v plném rozsahu), na které také doplácíme všichni. A může to být v konečném důsledku ještě více, pokud projde zákon o kompenzaci újmy obcím z blízkosti jaderných elektráren a podobných zařízení v rámci rozpočtového určení daní. Kompenzace ano, ale měl by je platit provozovatel.

Závěrem není pravda, že není zohledněn krajinný ráz. V loňském roce právě kraj Vysočina využil své pravomoci a vyhlásil prakticky dvouletou stavební uzávěru na veškeré větrné a solární elektrárny. Poté bude výstavba důsledně regulována metodikou Strategie ochrany krajinného rázu kraje Vysočina.

Honza málem králem…

Tomáš Ďásek | Pondělí, 6. 4. 2009 v 23:59

Tak vám to člověk před spaním poslouchá a neví, jestli se má smát, nebo brečet. Pohádka kolem pádu staré a vzniku nové vlády vstupuje do dalšího dějství a zdá se, že jen tak neskončí. Stav vládní nouze nabral směr bezbřehého honu za politickými body a velmi rychle se metamorfoval v předčasný předvolební boj. Král je mrtev – ať žije král ! Jenomže krále nikdo prozatím nezná. Králem by chtěl být jistě každý – avšak málokdo by jím chtěl být po vzoru Fridricha Falckého pouze na jednu zimu. Tak jak to ksakru udělat ? Chtělo by to nějakou osvědčenou pohádkovou postavu. Žádný Děd Vševěd tentokrát nepřipadá v úvahu – protože by se mohlo ještě nedejbože ukázat, že ten vychytralý stařík rozumí věcem více, než celá armáda politiků a tupý dav tam venku před palácem by se mohl začít ptát, proč by vlastně neměl vládnout napořád ? Ono stejně – omlouvám se za odbočení, ale když se nad tím člověk zamyslí do důsledku – ten dneska donekonečna omílaný pojem „vláda odborníků“ je vlastně poněkud úsměvný. Nevím – školy nemám, ale podle mě by snad každá vláda měla být vládou odborníků, ne ? Znamená to, že doposud jsme měli samé vlády plné nekompetentních a odborně nezpůsobilých individuí ? Bohužel to vypadá, že asi ano…

Ale zpět k naší pohádce. Takže tedy žádný Děd Vševěd a žádný Chytrá Horákyně. Je těžko vybírat – v úvahu by připadal třebas Obr Koloděj. Toho sice má celkem rád princ Drsoň, ovšem bohužel pro prince Jasoně je to nejhorší bytost pod sluncem (tedy pochopitelně kromě Ivánka, který mu už od Kubikulovy aféry leží pořádně v žaludku). Oba sice chovají skrytý obdiv k Bystrozrakému (Dlouhý má politický škraloup z minula a s Tlustým – tedy promiňte, se Širokým - teď už nekamarádí asi vůbec nikdo), ale ten by zase neprošel tam nahoře na hradčanských nebesích, která vše blahosklonně sledují. Opravdu skoro neřešitelná situace. Naštěstí je tady ale v záloze dobrý duch všech pohádek – Hloupý Honza. Človíček v jádru velmi dobrotivý, který by mouše neublížil a který řečeno slovy zoologa „nemá přirozeného nepřítele“. Ať se ten chlapík s drakem popere. Slíbíme mu princeznu a on už to za nás toho půl roku přetrpí. My aspoň zatím budeme mít čas nabrat síly pro rozhodující bitvu. Jenže to taky nebude jenom tak – těch princezen totiž najednou na skladě nějak moc není. Jejich tatínkové najednou řekli, že prý svoje milované holky Honzovi nedají. Zubatá princezna Zeleninka (v některých krajích známá i pod jménem Modřinka, která umí vášnivě horlit pro čistou planetu a přitom ani neví, kterak se zpracovává biomasa – jak chudák nedávno odhalila před celým národem díky nelítostnému upíru Janu Krausovi a jeho televizní talk show) tak nepřipadá v úvahu. A i ta hodná a rozšafná – byť přece jenom již poněkud více než dospělá – Xena, která umí nejen točit mečem nad hlavou, ale i procítěně a nyvně zpívat o milovaném radaru, začala najednou dělat ofuky. A že vlastně slečny raději počkají až jak to dopadne – jestli se Honzovi podaří draka dostat na lopatky, nebo ne. Zatím že se pokusí aspoň co nejvíce ztloustnout, aby byly eroticky zajímavější pro případné další budoucí ženichy.

Honza je opravdu tak trošičku hloupý. Ale nemůže za to – není žádný prognostik, je jenom obyčejný statistik. Statistici totiž pracují s čísly, která „už byla“ – kdežto prognostici s těmi, co „teprve budou“. Kdyby byl milý Honza prognostik, spočítá si kolik je jedna a jedna, vezme nohy na ramena a běží až za devatero hor a devatero lesů (třeba do bezpečí Vysočiny, kam se prognostikové rádi uchylují) - hlavně někam hodně daleko z tohohle vypečeného království.

Safra, už mě asi znáte – takže se jistě nedivíte, že zase plácám páté přes deváté a že se nám to zase všechno krapet zamotalo. Nějak moc příběhů a nějak moc nadpřirozených bytostí dohromady. Ovšem k dobrým mravům všech pohádek na dobrou noc (snad jen s výjimkou těch Andersenových) patří to, že dobro nakonec vždy zvítězí. Takže doufejme, že neusneme všichni dřív, než se to těm našim pohádkovým potvůrkám podaří k nějakému alespoň trochu dobrému konci rozmotat…

Sjezdy.

Antonín Holub | Čtvrtek, 2. 4. 2009 v 17:32

Kdysi se hovořilo : “ Ještě dva sjezdy a jdeme ke zdi “ . Dnes se tato slova neříkají, ale největší zájem médií je hlavně o jména, která se na sjezdu prosadí a tím obsadí klíčová místa v jednotlivých stranách. Spekuluje se, kdo bude předsedou, místopředsedou. Dokonce si můžete oficiálně vsadit jako na koně, kdo na který post usedne.

Vypadá to jako hra, ale hra to není. Stranický vítěz obsadí třeba křeslo premiéra, ministra nebo prezidenta. Tito lidé můžou občanům také pěkně „zavařit“.

Stranické hrátky nejsou věcí jenom několika fandů v jednotlivých uskupeních, ale mohou zásadně změnit náš život.

Všichni máme spoluzodpovědnost za běh věcí a proto bedlivě sledujme, jak se která strana na svém sjezdu chová, zda „nepracuje“ za zavřenými dveřmi, koho si pozve mezi hosty, kolik za sjezd zaplatí a jak mnoho chce své delegáty „pobavit“.

Také tato skutečnost může nás občany poučit, až budeme při „velkých“ volbách rozhodovat o své budoucnosti.




© 2008 Parola s.r.o.