Blog Jihlavských listů

Jan Míka
30- Šéfredaktor odborného portálu Personalista.com. Zabývá se tématem lidských zdrojů a vzdělávání dospělých. Narozen v roce 1979 v Havlíčkově Brodě, vzdělání Karlova univerzita Praha, fakulta filozofická.

Rekvalifikační IT vzdělávání v době krize

Jan Míka | Pondělí, 23. 3. 2009 v 15:04

Krize, která se vesele přelila z oblasti hypoték pro nemajetné Američany do celého světa se začíná dotýkat také vzdělávacích firem v Česku. A to razantně.

Je to pochopitelné – vžijme se do kůže manažera výrobního podniku, jehož produkce je závislá na zahraničním odběrateli – a takových firem a jejich manažerů je v Česku, které se stalo lepší montovnou, jejíž konkurenční výhoda tkví zejména v levné koruně a geografické poloze „za dveřmi“ Německa (které produkuje výrobky s vyšší přidanou hodnotou), jedenáct do tuctu.

Kde nic není, ani HR poradce nebere

Ve chvíli, kdy neexistuje poptávka, jakože tato poptávka se nyní razantně snižuje, firma musí šetřit. Také se moderně říká „katovat kosty“ (z anglického „Cost cutting“), neboli snižovat náklady. Kde snížit náklady nejméně bolestně? V oblasti zbytných služeb. Za elektřinu, vodu a energie platit musíme, personální náklady se také nesnižují nikterak jednoduše – ten, kdo v Česku kdy propouštěl zaměstnance o tom ví své – trh práce je jen o něco málo méně rigidní než v sousedním Německu. Na materiálu a surovinách se také nevyplatí šetřit – tam je rozpočet napnutý už teď a použití nekvalitních vstupů by mohlo vést k fatálním následkům.

Oblast, kde ušetřit se nabízí sama – jde o externí „měkké“ služby – firmy škrtnou personální poradenství – headhunteři, personální agentury a různí kouzelníci nabízející služby mající za cíl ještě lepší stmelení týmu, teambuildingy, development centra a podobné legrácky o tom ví své. Další oblast, kde se červená tužka vyřádí dosytosti, je oblast firemního vzdělávání. S krizí zmizely jazykové kurzy, vzdělávání v oblasti IT (ať jde o různá mistrovství v různých wordech, excelech a internetech, případně kurzy skenování a digitalizace pro mírně pokročilé) i další produkty, které firmy nabízely svým lidem de facto jako bonusy nad rámec mzdy.

Kdo to zaplatí?

Problém, jak pro poskytovatele vzdělávání, tak i zaměstnance, tkví v tom, že v Česku se příliš nenosí platit za vzdělání z vlastní kapsy. A to ani v dobách relativního blahobytu, natož pak v dobách krize. Uvidíme, jak a zda vůbec bude fungovat projekt P.I.V.O (Podpora individuálního vzdělávání občanů), o kterém se zatím víceméně nesměle špitá a Google (polovina března 2009) o něm najde celkem 9 záznamů (ve valné většině redundantních). Každopádně, ať již s pivem nebo bez něj, vůle platit za vzdělávací aktivity je v Česku tradičně velmi malá. Pro zajímavost: V minulém roce jsme realizovali IT kurzy pro Univerzitu volného času při Městské knihovně v Praze. Na kurs (zaměřený na kancelářské programy) se přihlásilo a zaplatilo celkem 5 (!!) účastníků.

Když nedá privát, dá erár

V nastalé situaci se vzdělávací firmy snaží, zcela pochopitelně, jít cestou nejmenšího odporu a zrealizovat vzdělávací aktivity tam, kde to v současnosti alespoň trochu jde – tato oblast je nasnadě – jde o, v době blahobytu opomíjený a mnohdy i posmívaný, stát a zakázky placené z veřejných zdrojů. Nabízejí se peníze jak české, tak i evropské– tedy vzdělávací zakázky financované v rámci aktivní politiky zaměstnanosti administrované jednotlivými úřady práce (APZ) a placené z českých peněz, v rámci takzvaných Národních individuálních programů (NIP) placených v poměru 15/85 (Česko vs „Evropa“) – administrují jednotlivé úřady práce a Regionálních individuálních projektů (RIP), které jsou placeny také v poměru 15/85, ty jsou administrovány „krajskými“ úřady práce, na okresní úrovni pak úřady práce. Všechny tři aktivity (APZ, NIP, RIP) jsou zaměřeny primárně na klienty úřadů práce – jednak lidi bez práce, jednak ty, kterým hrozí ztráta zaměstnání.

Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací a „vzdělávací“ aktivity zaměřené na tmelení týmu, obchodní dovednosti a vůbec rozvoj zaměstnance nejsou prioritou těchto programů. Jmenované aktivity jsou jednak drahé, jednak obtížně meřitelné (jejich výstupy nejsou kvantifikovatelné, přínos je diskutabilní – zkuste si například poctivě odpovědět na otázku „Co mi dal, kromě slušného daňově uznatelného výdaje, půlrok systemického koučování?“) Co naopak prioritou je, je nasnadě – programy APZ podporují vzdělávací aktivity, které se zaměřují na rekvalifikační vzdělávání – a to jednak profesní (svářečské kurzy, kurzy práce s motorovou pilou, kurzy práce s CNC obráběcími stroji, získání nebo rozšíření řidičského oprávnění – jde zejména o „céčko“ a jeho nadstavby, práce v polygrafii, sociálních službách a další), jednak neprofesní – zde jde zejména o IT kurzy.

Společným jmenovatelem těchto vzdělávacích aktivit je jejich nižší časová dotace (50 – 250 hodin), relativně nízká cena a okamžitá využitelnost pro cílovou skupinu. Co se RIPů a NIPů týče, jsou priority nastaveny podobně. Rozdíl tkví snad jen v tom, že s „klientem“ nepracuje vzdělavatel jednorázově – learn and go, ale dlouhodoběji. Klient, kromě profesního či neprofesního vzdělávacího produktu, dostane i balíček poradenství, případně různé formy podpory (na dojíždění, stravování, hlídání dětí).

Musíme tam všichni

Zatímco na Titaniku zní tango, vrhají se vzdělavatelé houfně do vod rekvalifikačního vzdělávání. A vzhledem k tomu, že učit CNC obrábění, nebo svařování elektrickým obloukem není žádná legrace, vrhají se vzdělavatelé na kurzy IT. V Česku totiž vládne názor, že co Čech, to specialista na fotbal, MS Word a MS Excel. A kdo je specialista, ten předává bojové umění dál. Obrovská výhoda vzdělávání v IT tkví také v tom, že z prostředků alokovaných do rekvalifikací v APZ, RIPech a NIPech plyne cca polovina (nebo o maličko víc) do vzdělávání v oblasti základních IT dovedností. A že jde o trh jehož obrat se počítá v desítkách milionů korun je nasnadě.

Trh s rekvalifikačním vzděláváním se tedy pomaličku zahušťuje (nebo ředí, záleží na úhlu pohledu). Každopádně se deformuje. To je vidět jednak na extenzivním – horizontálním – růstu nabídky. Tedy všichni nabízejí podobný produkt za podobnou cenu. Rozdíl je jen v kvalitě zpracování.

Lidl je levný, Aldi je ale levnější

Na totálně nepřehledném, přehřátém a předimenzovaném trhu se tak cena stává logicky hlavním hodnotícím indikátorem. Měřit kvalitu totiž není jak. Systém ISO není, ač „isaři“ budou tvrdit pravý opak a na důkaz své pravdy budou chodit třeba po žhavém uhlí (troufnu si podotknout, že vzdělávání není řízení výroby ani stavba elektrárny), Q FOR je na tom podobě (měření zákaznické spokojenosti – o tom, jak je produkt kvalitní, svědčí i jiné veličiny než spokojenost klienta, ale to je námět na jiný článek). Jediná „meta“, která zbývá, je udělení nebo neudělení akreditace Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Úřady práce, jako „majitelé“ životně důležitého balíku peněz se tedy dostávají do schizofrenní situace. Kvalitu mají „garantovanou“ externě, tedy platnou akreditací MŠMT. Řídí se, jak řečeno výše, pouze cenou nabízeného produktu. A ceny, protože je krize, pochopitelně padají. V branži není výjimkou, že takový pád činí až 70%. Rekvalifikační vzdělávání je na tom podobně jako autodoprava. Kamióny jezdit musí a pokud není na naftu, tak se do nich nalije vegetol (ten vyjde na 15 korun za litr, zeptejte se taxikářů). Pojede to pomaleji, časem se zničí turbo, ale do cíle to snad dojede. Ostatně Bursík na to jezdí taky.

Let´s go party

Podobně uvažují vzdělavatelé. A to jednak „staří“, co na trhu nějakou dobu působí, tak i ti „noví“, které do vod rekvalifikací přivedl pach krve ekonomické velryby vlečené na pokusy do japonské restaurace. Ekvivalentem řepkového oleje do nádrže dieselu se stávají podkvalifkovaní lektoři. A tak se stává, že dospělé učí prodavačky, servírky a automechanici narychlo rekvalifikovaní na IT profesionály. To není legrace, ale smutná realita, o které by se dalo žertovat, kdyby se to dělo v Uzbekistánu a ne u nás. Jak řečeno, nejde o ojedinělý případ, ani bolístku garážových vzdělavatelů, kteří se na snížení cen podílejí snad měrou nejvyšší. Do svědomí si musí sáhnou i „renomované“ a „velké“ firmy, které se rády honosí pozicemi lídrů trhu. Je to jako s toxickými aktivy vzešlými z rizikových hypoték – má je vpodstatě každý.

A jak to bude dál?

Co z toho plyne pro trh? Mainstreemové vzdělávání jako takové přestává být výnosnou činností. Do budoucna se bude jednat o zajímavý doplňkový byznys, rozhodně se za něj nevybaví mrakodrap, ani nekoupí Lexus. Bude se také muset změnit přístup ke vzdělavatelům. V Česku je vzdělávání volnou živností. Na trhu panuje podobná atmosféra jako na trhu služeb o oblasti lidských zdrojů. V polovině davadesátých let si mohl založit personální agenturu každý, kdo měl dvě nohy, alespoň jednu ruku a uměl říct s výrazným ruským přízvukem slovo „ejčár“. V současnosti reguluje udělování licencí na služby personálních agentur ministerstvo práce a trh se zvolna čistí. Z garáží vycházejí mátožné postavy „taky HR odborníků“ a vracení se do nich auta. Podobným procesem očisty bude muset projít i vzdělávací trh. Vzdělávací firmy tvořené čtyřmi ambiciózními středoškoláky (garantujícími kvalitu vzdělávání) by se měly odebrat na východ nebo do věčných lovišť. Případně do věčných lovišť na východ. Podobně jako v „kamenném“ školství by vzdělávání – a to jak rekvalifikační, tak kvalifikační – mělo být doménou odborníků. Andragogů. Na volném trhu si nedovedeme příliš představit páku, která by vrátila ježka do klece. Na trhu regulovaném a placeném státem – ideálně rekvalifikačním, si naopak takový nástroj dovedeme představit zcela plasticky. Doufejmě, že auta se vrátí i do garáží, ve kterých se nyní nacházejí učebny mnoha rekvalifikačních zařízení.

Jeden komentář k článku “Rekvalifikační IT vzdělávání v době krize”

  1. Martina Landergott říká:

    Dobrý den,
    pan Vovsík na svém necenzurovaném diskuzním fóru neuveřejnil demokraticky můj příspěvek,proto uveřejňuji svou reakci zde.
    Věřím stále ve svobodu slova :)
    Paradoxem je pane Vovsík,že jako náměstek primátora neznáte zákon “o právu petičním”,dle kterého k provozování petičního stolku na veřejném místě není zábor veřejného prostranství požadován,vlastně v tomto zákoně není vůbec zmíněn.Myslím,že by v politice měli být lidé vzdělaní,znalí alespoň základů práva.Fakt,že člověk ve vaší funkci nezná tak jednoduchý zákon o dvou A4 jako je “zákon o právu petičním” je ostuda nemyslíte? Jediné,co může omluvit vaši neznalost je skutečnost,že jste studoval za minulého režimu,v tom případě by mohla pomoci rekvalifikace.
    Váš životopis je povrchní a nic neříkající,zapomněl jste zde zmínit čím jste se živil od počátku vaší pracovní kariéry,co jste studoval a jak jste se dostal k tak významné funkci jako je ředitel DD za minulého politického režimu,jak vy krásně říkáte “po uvolnění”.
    Tedy přeji vám pěkné uvolnění a těším se na odpovědi bez cenzury mého textu
    Martina Landergott

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.