Blog Jihlavských listů

Archív: Březen 2009

Co přinese zítřek ?

Tomáš Ďásek | Pátek, 27. 3. 2009 v 3:03

Tak se nám to hergot v té jindy celkem poklidné a oblačné českomoravské zemičce poslední dobou nějak moc hýbe. Tučné roky zřejmě skončily, pracovat u Bosche už není zase tak bůhvíjaká výhra jako dříve, hodnota akcií nám klesá jak teplota po paralenu – a teď ještě ke všemu padla vláda. Taková zvláštní a celkem nečekaná událost, která nakonec kupodivu vůbec nikomu neprospěla. I sám velký čaroděj, kterému se jeho zaklínadly napopáté povedlo vládu poslat k ledu, je tímto faktem zjevně zaskočen. Veřejnost již pravidelné hlasování o důvěře či nedůvěře brala jako určitou součást poslaneckého života a nikdo si nemyslel, že by to mohlo mít nějaký (ať už negativní či snad dokonce pozitivní) efekt. A najednou, co čert nechtěl (nebo snad chtěl) – je to tady.

Pojďme se na chvíli odpoutat od toho, co předcházelo a pokusme se na celou věc podívat zvenčí – zcela nezúčastněným a nestranným pohledem. Pokusme se po vzoru starověkých slepých věštců, nebo po vzoru někdejších zaměstnanců totalitního prognostického ústavu, trochu předpovědět – s jistou nutnou dávkou fabulace – nejbližší budoucnost…

Tragické scénáře, týkající se ekonomiky a našeho zahraničního postavení, jimiž nás část médií a politiků straší, se patrně nenaplní. Naše vnitropolitické dění nikoho zas až tolik nezajímá. Sice se to nezdá, ale svět je na podobné události celkem zvyklý – a nejedná se pouze o bývalé státy východního bloku, kde je politické napětí mezi pravicí a levicí celkem běžné, ale podívejme se třeba na takovou Itálii. Tam se demise vlády považuje za jistý druh národního sportu a nikdo se nad tím už ani nepozastavuje. Pokud naši mocní nepřijdou s nějakým zcela nestandartním vývojem vzniklé situace, bude mít na naše ekonomické ukazatele vliv pouze a jen okolní (a vnitřní) všudypřítomná ekonomická krize. Taková paní Vaněčková, co se chystá v létě k moři, může být celkem klidná – nákup těch sto euro, které si chce ssebou vzít, nemusí nijak uspěchávat, protože nějak výrazně radikální změnu kurzu pád této vlády nepřinese. Pád kterékoliv naší banky by s kurzem zatřepal mnohonásobně více.

Co však bude dál na scéně politické ? Dva největší tábory, které na ní působí, jsou natolik nesmiřitelné, že počítat s nějakou fungující formou široké koalice je naprosto nereálné. Velký třesk, který v úterý nastal, má pouze dva vítěze. KSČM a pana prezidenta. Komunisté bezesporu získali mnoho cenných politických bodů svým „klidným“ přístupem, neboť jejich poslanci hlasovali zcela jednolitě a tudíž se tato strana nemusela uchylovat k žádné hysterii, invektivám atd. Je zcela jasné, že každý konstruktér jakékoliv nové vlády, bude muset když už nic jiného, tak s komunisty přinejmenším alespoň mluvit. Prezident Klaus v těchto dnech slaví svůj triumf. Konečně má možnost oplatit všem horké (a hořké) chvilky, které musel absolvovat při prezidentské volbě a své pozice nejvyšší instance si nyní užívá plnými doušky. Sice moc možností jak postupovat nemá, ale i tak je pánem situace. Vše nasvědčuje tomu, že předčasné volby v co nejkratším termínu jsou zřejmě nevyhnutelné. Sociální demokracii, která celou tuto politickou krizi vyvolala a jak bylo řečeno, je jejím vyvrcholením zcela zaskočena, by se volby nyní moc nehodily. Kdyby byly na podzim, po krajských volbách, tak mohla zcela drtivě zvítězit, ale mezi tím se poměry a volební preference (především díky předsednictví EU) změnily a její vítězství by právě teď nebylo rozhodně jisté. Nezbývá jí nyní, než hrát o čas – pravděpodobně oním již pověstným „paroubkovským“ způsobem, kdy něčemu nabízí podporu, ale za nepřijatelných, nebo dokonce nesplnitelných podmínek. Zřejmě bude dělat další obstrukce a bude blokovat případné pokusy o vytvoření nějakého trvalejšího řešení. Když už si hrajeme na tu křišťálovou kouli, tak si troufnu s přivřeným okem říci, že vidím předčasné volby někdy ke konci tohoto roku. 

Jak budou takové volby probíhat ? Budou víc než kdy jindy spíše duelem a ne nějakou vícestranou bitvou. Půjde o historické derby ODS versus ČSSD – na život a na smrt. Předsedové obou stran mají své pozice celkem jisté a pevné (pokud snad panu Topolánkovi, který během několika málo let v politice velmi znatelně zešedivěl, nedojde trpělivost a neustoupí novému podhoubí, které se z pražského magistrátu potichu a neviditelně dere na povrch). Poslanci Tlustý, Schwippel, Pohanka, Melčák, Wolf a Snítilý si svým jednáním podepsali politický ortel, protože mateřské strany je exkomunikovaly a zapudily – tudíž na jejich kandidátkách už pro ně nikdy v budoucnu místo nebude. Přejít na druhou stranu by byl obrat o sto osmdesát stupňů, což ani otrlá česká společnost nevídá ráda. Navíc druhá strana o ně teď už ani v nejmenším nestojí – za jedno jsou zprofanovaní a za druhé by nikdo soudný neriskoval, že by mu mohli v budoucnu provést něco podobného. O těchto lidech tedy už zřejmě nikdy nic neuslyšíme. Snad jen o panu Wolfovi, který bude zcela jistě vyšetřován kvůli prapodivným a nepříliš etickým nakládáním se státními penězi a který nebude mít nikoho, kdo by se za něj postavil. Dále snad ještě o Vlastimilovi Tlustém, jehož jediná šance je pokusit se díky tomu, že je veřejně známý a svůj okruh příznivců přece jen má, uspět v senátních či evropských volbách, což však bude velice náročné a znamenalo by to vedení kampaně zcela ve vlastní režii. Poslankyně Zubová a Jakubková se objeví zcela určitě i v předčasných volbách. Obě patrně budou na čelných místech kandidátky nově vzniklé demokratické strany zelených a jejich preference jistě nebudou malé, protože velkou částí veřejnosti jsou vnímány spíše pozitivně. Jenže nově vzniklá strana nebude mít čas se nějak výrazněji prosadit a tudíž potřebné minimum pro vstup do parlamentu zřejmě nezíská. Navíc tato strana odvede velkou část voličů stávající strany zelených a tudíž je celkem pravděpodobné, že Martin Bursík nakonec velmi krutě po zásluze doplatí na to, že s rebely tak rázně zatočil v nejmíň vhodnou chvíli a že se do parlamentu nedostane ani on. Ovšem bát by se pomalu měli začít i lidovci. Ti sice mají poměrně stabilní voličskou základnu, především na venkově, ovšem část z nich také pomalu ztrácí trpělivost. Pokud se sebou KDU-ČSL něco rychle neudělá, může mít ve volbách velmi, ale opravdu velmi vážné problémy. Předvolební kampaň v čele se stávajícím předsedou si dost dobře nedokážu představit. Pokud je trochu soudný a chce straně prospět, bude muset předat rychle lidovecké otěže někomu jinému. Má totiž pořád ještě ušpiněné ruce z tzv. „Čunkovy aféry“. I kdyby byl stokrát očištěn a stokrát dokázal svoji nevinu, stínu podezření se už nikdy nezbaví a je nasnadě, že ostatní strany by mu to v předvolební kampani (už jenom nejrůznějšími narážkami a veselými billboardy) daly jaksepatří náležitě sežrat.

Žádná nová přijatelná strana, která by měla šance na vstup do parlamentu, není na obzoru a do předčasných voleb taková ani nevznikne. Komunisté mohou počítat minimálně s takovým zastoupením jako mají teď a nejspíše získají křesel ještě více, neboť část veřejnosti, frustrované a znechucené stávající situací, jim svůj hlas nyní odevzdá – ač by to dříve nikdy neudělala. Hraní na antikomunistickou notu už je vyčpělé a pomalu přestává fungovat – i díky generační výměně, neboť k volbám nyní jdou i mladí lidé, narození až po listopadu 89, kteří o komunismu slyšeli jen v hodinách občanské nauky, či jak se dneska tomu poměrně zbytečnému školnímu předmětu říká.

Předvolební kampaň se ponese v tradičním duchu – ODS bude poukazovat především na svoje (ať už reálné, nebo imaginární) úspěchy na poli evropské unie a na poli ekonomických reforem. Pokud se jí povede ve svých řadách najít nějakého „nového Tlustého“, jistě se můžeme těšit i na další daňová kolečka a bachraté peněženky. Sociální demokracie se zase pokusí ještě trochu vyždímat téma zdravotnických poplatků, postupující ekonomická krize jí bude také hrát do noty, takže se o munici proti svému rivalovi nemusí bát. 

Bohužel, ať koukám jak koukám – vidím to opět na plichtu. Zase to bude téměř nerozhodně a rozhodně z voleb nevyjde jednoznačný vítěz. K sestavení funkční vlády bude zase nutná nějaká koalice. Jenomže z našeho teoretického scénáře, který jsem naznačil, vyplývá i možnost, že budoucí vítěz jaksi nebude mít až tak moc z čeho vybírat. Rozhodně to bude ještě velmi zajímavé a teprve vývoj nejbližších několika týdnů ukáže, nakolik jsou moje předpoklady a fabulace reálné. Odložme teď tedy zase věštecké karty a přejme si, ať to všechno dopadne nějak alespoň trochu rozumně. Ať se nám ten pantatík tam v hrobě pod Řípem nemusí chudák obracet…

Názoroví přeběhlíci v české politice

Jan Tesař | Středa, 25. 3. 2009 v 17:46

V úterý podvečer padla vláda. Jeden z „přeběhlíků“, kteří jí vyslovili nedůvěru, byl Vlastimil Tlustý. Člověk, který vždy vystupoval jako čestný pravicově založený politik, jehož jediným životním omylem bylo členství v komunistické straně. Nebyl to omyl. Byl to projev jeho charakteru. Dnes pomohl komunistům a socialistům svrhnout pravicovou vládu. Vyslovil tak souhlas s tím, co roky odsuzoval. Se zvyšováním daní a s „léčením“ ekonomiky státu dalším zadlužováním. Sám sobě plivl do tváře.

Vlastimil Tlustý není bohužel první ani poslední politik, který provedl tento názorový kotrmelec. Jsou zde další, kteří se nás občany snaží přesvědčit o svém názorovém „prozření“. Podívejme se například na pana Ratha, Kotta, či z Jihlavy pana Výborného. Také byli členy ODS a nakonec se názorově „našli“ v ČSSD. Opravdu jim takto zásadní změny osobního postoje chceme věřit?

Podle mě jde o účelové názorové úkroky podle momentální situace a podle toho, zda se jim ten či onen názor právě vyplatí. S takovými lidmi by se měla každá strana vypořádat, neboť tito lidé škodí především jí samé.

A poučení pro ODS? Bývalý komunista neexistuje, stejně jako neexistuje bývalý zločinec.

Tak nám padla vláda

Radek Vovsík | v 10:24

Asi to nebyla dokonalá vláda. Těžko se v povolební patové situaci rodila, těžko se poté držela při životě a není divu, že tedy skončila dřív, než skončit mohla. Dlouhou dobu odolávala nejen tlakům z vně, ale zejména záškodníkům z vlastních řad. Na ně nyní doplatila. Nepřísluší mi, jako členovi ODS, kritizovat kdysi zelené dámy či svéhlavého ale nakonec umoudřeného lidovce. Mohu se však pozastavit nad počiny uražených ješitů z ODS. Tyto nejsou z ranku názorové plurality, ale z ranku pomstychtivosti, zášti a nezodpovědnosti. Chce se mi věřit, že s takovými lidmi se ODS dokáže vyrovnat, chce se mi věřit, že již nadále nebudou této straně škodit.

Asi to nebyla dokonalá vláda. Ale díky za ty tři roky s ní. Při pohledu do sněmovny je totiž zjevné, že žádná lepší být ani nemohla.

Rekvalifikační IT vzdělávání v době krize

Jan Míka | Pondělí, 23. 3. 2009 v 15:04

Krize, která se vesele přelila z oblasti hypoték pro nemajetné Američany do celého světa se začíná dotýkat také vzdělávacích firem v Česku. A to razantně.

Je to pochopitelné – vžijme se do kůže manažera výrobního podniku, jehož produkce je závislá na zahraničním odběrateli – a takových firem a jejich manažerů je v Česku, které se stalo lepší montovnou, jejíž konkurenční výhoda tkví zejména v levné koruně a geografické poloze „za dveřmi“ Německa (které produkuje výrobky s vyšší přidanou hodnotou), jedenáct do tuctu.

Kde nic není, ani HR poradce nebere

Ve chvíli, kdy neexistuje poptávka, jakože tato poptávka se nyní razantně snižuje, firma musí šetřit. Také se moderně říká „katovat kosty“ (z anglického „Cost cutting“), neboli snižovat náklady. Kde snížit náklady nejméně bolestně? V oblasti zbytných služeb. Za elektřinu, vodu a energie platit musíme, personální náklady se také nesnižují nikterak jednoduše – ten, kdo v Česku kdy propouštěl zaměstnance o tom ví své – trh práce je jen o něco málo méně rigidní než v sousedním Německu. Na materiálu a surovinách se také nevyplatí šetřit – tam je rozpočet napnutý už teď a použití nekvalitních vstupů by mohlo vést k fatálním následkům.

Oblast, kde ušetřit se nabízí sama – jde o externí „měkké“ služby – firmy škrtnou personální poradenství – headhunteři, personální agentury a různí kouzelníci nabízející služby mající za cíl ještě lepší stmelení týmu, teambuildingy, development centra a podobné legrácky o tom ví své. Další oblast, kde se červená tužka vyřádí dosytosti, je oblast firemního vzdělávání. S krizí zmizely jazykové kurzy, vzdělávání v oblasti IT (ať jde o různá mistrovství v různých wordech, excelech a internetech, případně kurzy skenování a digitalizace pro mírně pokročilé) i další produkty, které firmy nabízely svým lidem de facto jako bonusy nad rámec mzdy.

Kdo to zaplatí?

Problém, jak pro poskytovatele vzdělávání, tak i zaměstnance, tkví v tom, že v Česku se příliš nenosí platit za vzdělání z vlastní kapsy. A to ani v dobách relativního blahobytu, natož pak v dobách krize. Uvidíme, jak a zda vůbec bude fungovat projekt P.I.V.O (Podpora individuálního vzdělávání občanů), o kterém se zatím víceméně nesměle špitá a Google (polovina března 2009) o něm najde celkem 9 záznamů (ve valné většině redundantních). Každopádně, ať již s pivem nebo bez něj, vůle platit za vzdělávací aktivity je v Česku tradičně velmi malá. Pro zajímavost: V minulém roce jsme realizovali IT kurzy pro Univerzitu volného času při Městské knihovně v Praze. Na kurs (zaměřený na kancelářské programy) se přihlásilo a zaplatilo celkem 5 (!!) účastníků.

Když nedá privát, dá erár

V nastalé situaci se vzdělávací firmy snaží, zcela pochopitelně, jít cestou nejmenšího odporu a zrealizovat vzdělávací aktivity tam, kde to v současnosti alespoň trochu jde – tato oblast je nasnadě – jde o, v době blahobytu opomíjený a mnohdy i posmívaný, stát a zakázky placené z veřejných zdrojů. Nabízejí se peníze jak české, tak i evropské– tedy vzdělávací zakázky financované v rámci aktivní politiky zaměstnanosti administrované jednotlivými úřady práce (APZ) a placené z českých peněz, v rámci takzvaných Národních individuálních programů (NIP) placených v poměru 15/85 (Česko vs „Evropa“) – administrují jednotlivé úřady práce a Regionálních individuálních projektů (RIP), které jsou placeny také v poměru 15/85, ty jsou administrovány „krajskými“ úřady práce, na okresní úrovni pak úřady práce. Všechny tři aktivity (APZ, NIP, RIP) jsou zaměřeny primárně na klienty úřadů práce – jednak lidi bez práce, jednak ty, kterým hrozí ztráta zaměstnání.

Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací a „vzdělávací“ aktivity zaměřené na tmelení týmu, obchodní dovednosti a vůbec rozvoj zaměstnance nejsou prioritou těchto programů. Jmenované aktivity jsou jednak drahé, jednak obtížně meřitelné (jejich výstupy nejsou kvantifikovatelné, přínos je diskutabilní – zkuste si například poctivě odpovědět na otázku „Co mi dal, kromě slušného daňově uznatelného výdaje, půlrok systemického koučování?“) Co naopak prioritou je, je nasnadě – programy APZ podporují vzdělávací aktivity, které se zaměřují na rekvalifikační vzdělávání – a to jednak profesní (svářečské kurzy, kurzy práce s motorovou pilou, kurzy práce s CNC obráběcími stroji, získání nebo rozšíření řidičského oprávnění – jde zejména o „céčko“ a jeho nadstavby, práce v polygrafii, sociálních službách a další), jednak neprofesní – zde jde zejména o IT kurzy.

Společným jmenovatelem těchto vzdělávacích aktivit je jejich nižší časová dotace (50 – 250 hodin), relativně nízká cena a okamžitá využitelnost pro cílovou skupinu. Co se RIPů a NIPů týče, jsou priority nastaveny podobně. Rozdíl tkví snad jen v tom, že s „klientem“ nepracuje vzdělavatel jednorázově – learn and go, ale dlouhodoběji. Klient, kromě profesního či neprofesního vzdělávacího produktu, dostane i balíček poradenství, případně různé formy podpory (na dojíždění, stravování, hlídání dětí).

Musíme tam všichni

Zatímco na Titaniku zní tango, vrhají se vzdělavatelé houfně do vod rekvalifikačního vzdělávání. A vzhledem k tomu, že učit CNC obrábění, nebo svařování elektrickým obloukem není žádná legrace, vrhají se vzdělavatelé na kurzy IT. V Česku totiž vládne názor, že co Čech, to specialista na fotbal, MS Word a MS Excel. A kdo je specialista, ten předává bojové umění dál. Obrovská výhoda vzdělávání v IT tkví také v tom, že z prostředků alokovaných do rekvalifikací v APZ, RIPech a NIPech plyne cca polovina (nebo o maličko víc) do vzdělávání v oblasti základních IT dovedností. A že jde o trh jehož obrat se počítá v desítkách milionů korun je nasnadě.

Trh s rekvalifikačním vzděláváním se tedy pomaličku zahušťuje (nebo ředí, záleží na úhlu pohledu). Každopádně se deformuje. To je vidět jednak na extenzivním – horizontálním – růstu nabídky. Tedy všichni nabízejí podobný produkt za podobnou cenu. Rozdíl je jen v kvalitě zpracování.

Lidl je levný, Aldi je ale levnější

Na totálně nepřehledném, přehřátém a předimenzovaném trhu se tak cena stává logicky hlavním hodnotícím indikátorem. Měřit kvalitu totiž není jak. Systém ISO není, ač „isaři“ budou tvrdit pravý opak a na důkaz své pravdy budou chodit třeba po žhavém uhlí (troufnu si podotknout, že vzdělávání není řízení výroby ani stavba elektrárny), Q FOR je na tom podobě (měření zákaznické spokojenosti – o tom, jak je produkt kvalitní, svědčí i jiné veličiny než spokojenost klienta, ale to je námět na jiný článek). Jediná „meta“, která zbývá, je udělení nebo neudělení akreditace Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Úřady práce, jako „majitelé“ životně důležitého balíku peněz se tedy dostávají do schizofrenní situace. Kvalitu mají „garantovanou“ externě, tedy platnou akreditací MŠMT. Řídí se, jak řečeno výše, pouze cenou nabízeného produktu. A ceny, protože je krize, pochopitelně padají. V branži není výjimkou, že takový pád činí až 70%. Rekvalifikační vzdělávání je na tom podobně jako autodoprava. Kamióny jezdit musí a pokud není na naftu, tak se do nich nalije vegetol (ten vyjde na 15 korun za litr, zeptejte se taxikářů). Pojede to pomaleji, časem se zničí turbo, ale do cíle to snad dojede. Ostatně Bursík na to jezdí taky.

Let´s go party

Podobně uvažují vzdělavatelé. A to jednak „staří“, co na trhu nějakou dobu působí, tak i ti „noví“, které do vod rekvalifikací přivedl pach krve ekonomické velryby vlečené na pokusy do japonské restaurace. Ekvivalentem řepkového oleje do nádrže dieselu se stávají podkvalifkovaní lektoři. A tak se stává, že dospělé učí prodavačky, servírky a automechanici narychlo rekvalifikovaní na IT profesionály. To není legrace, ale smutná realita, o které by se dalo žertovat, kdyby se to dělo v Uzbekistánu a ne u nás. Jak řečeno, nejde o ojedinělý případ, ani bolístku garážových vzdělavatelů, kteří se na snížení cen podílejí snad měrou nejvyšší. Do svědomí si musí sáhnou i „renomované“ a „velké“ firmy, které se rády honosí pozicemi lídrů trhu. Je to jako s toxickými aktivy vzešlými z rizikových hypoték – má je vpodstatě každý.

A jak to bude dál?

Co z toho plyne pro trh? Mainstreemové vzdělávání jako takové přestává být výnosnou činností. Do budoucna se bude jednat o zajímavý doplňkový byznys, rozhodně se za něj nevybaví mrakodrap, ani nekoupí Lexus. Bude se také muset změnit přístup ke vzdělavatelům. V Česku je vzdělávání volnou živností. Na trhu panuje podobná atmosféra jako na trhu služeb o oblasti lidských zdrojů. V polovině davadesátých let si mohl založit personální agenturu každý, kdo měl dvě nohy, alespoň jednu ruku a uměl říct s výrazným ruským přízvukem slovo „ejčár“. V současnosti reguluje udělování licencí na služby personálních agentur ministerstvo práce a trh se zvolna čistí. Z garáží vycházejí mátožné postavy „taky HR odborníků“ a vracení se do nich auta. Podobným procesem očisty bude muset projít i vzdělávací trh. Vzdělávací firmy tvořené čtyřmi ambiciózními středoškoláky (garantujícími kvalitu vzdělávání) by se měly odebrat na východ nebo do věčných lovišť. Případně do věčných lovišť na východ. Podobně jako v „kamenném“ školství by vzdělávání – a to jak rekvalifikační, tak kvalifikační – mělo být doménou odborníků. Andragogů. Na volném trhu si nedovedeme příliš představit páku, která by vrátila ježka do klece. Na trhu regulovaném a placeném státem – ideálně rekvalifikačním, si naopak takový nástroj dovedeme představit zcela plasticky. Doufejmě, že auta se vrátí i do garáží, ve kterých se nyní nacházejí učebny mnoha rekvalifikačních zařízení.

O lodích a lidech

Tomáš Ďásek | Čtvrtek, 19. 3. 2009 v 3:10

V českých i amerických luzích a hájích se traduje, že když šel kdysi starý dobrý Titanic důstojně a nezadržitelně ke dnu, tak lodní kapela do poslední chvíle nepřestala hrát. Možná to byl jejich smysl pro povinnost, možná jenom výraz zoufalství a beznaděje – na to už se dneska dirigenta bohužel nezeptáme. Leda tak jeho ducha a ten by nás nejspíš s podobnými dotazy poslal někam, kam se v nebi zcela běžně neposílá…

Náš povltavský Titanic je ale přece jen trochu jiný a rozhodně ne tak hollywoodsky nudný a romanticky rozplizlý. Trochu se nám kolíbe, voda se pomalu hrne do podpalubí, ale zatím ještě nevíme, kolik jí bude a kolik námořníků bude muset padnout za oběť velkému Poseidonovi. On taky ani není čas to zjišťovat – lodní personál má na starosti mnohem důležitější a zábavnější věci. Zhrzený šéfkuchař s uměleckými ambicemi doposud nezapoměl svému úhlavnímu nepříteli, že mu jen tak tak vyfoukl místo šéfdirigenta a nepřestává si hryzat prsty při urputném přemýšlení, jak mu sebrat taktovku. Jenomže on orchestr kupodivu poslední dobou šlape celkem skvěle a zejména pokladník zjevně ví, co a jak je třeba, takže to vypadá, že hrát by se ještě nějaký čas dalo, i když se pravděpodobně bude muset ušetřit na třetích houslích a kostýmech pro harfenistku – jenže kdo by stál o nějaký úspěch ? Tomu ten debil říká hudba ? Já ! Já bych to rozjel ! Tango, čardáš, Lambádu – ne tyhle jeho unylé kavárenské lapalómy ! A tak milý šéfkuchař hází šlehačkovými dorty a gulášovými kydanci a čeká na každou příležitost, aby dirigenta aspoň trochu upatlal. Ten mu to zdatně oplácí ranami taktovkou a rozmáchlými gesty, které dirigenti v euforii často při práci používají a laická veřejnost v nich neprávem vidí obscénosti.

Ale samozřejmě v tom nejsou sami ! Však to známe z fotbalu – oběma týmům se fandit nedá. Váš může být jen jeden a ten druhý, to je jen klubko jedovatých hadů bez sebemenšího povědomí o fair-play, které je nutno urychleně zašlapat, rozjezdit buldozerem – sprovodit z povrchu zemského. Tudíž za šéfkuchařem pevně stojí kohorta šikovných kuchtíků, kteří sní o tom, že až se šéfkuchař dostane za pultík, tak si třeba zrovna jednoho z nich vybere za nástupce. Také řezník je s ním – a že řezník se hodí vždycky ! Šéfkuchař sice nemá tak úplně jasno, co by hrál on – nemá ani seřazené noty a jenom než by nový orchestr naladil, tak už by taky mohl být konstrabas plný vody, ovšem to mu nezabraňuje v tom, aby se o „vnitrolodní orchestrální puč“ mezi první a druhou sérií písniček alespoň nepokusil. Šéfdirigent ovšem není zdaleka bezbranný – je obklopen svými věrnými umělci (bubínek, trouba, vozembouch, kastaněta…) kteří se v případě potřeby dokáží pěkně ohánět šmytcem či notovým partem a rozpustilým kuchtíkům nic nedarují.

Takže je ve vzduchu cítit, že se nám milé staré lodní krysy do sebe co nejdřív pustí krev na krev. Bude to náramná podívaná, lidi přestanou mít černé myšlenky, v nastálém chaosu se mnohému topiči z podpalubí podaří nenápadně ukořistit trochu krevetek a uzené krůtí stehýnko, hudba (tedy ti, co budou mít ještě čím) bude hrát o sto šest. A nikomu nebude nic chybět.

Tedy…bude. Vlastně chybí už teď. Někdo, kdo by měl být na každé lodi, která se má bezpečně dostat do přístavu. Říká se tomu kapitán.

Na našem Titanicu zkrátka chybí pořádný, urostlý a zarostlý, mořem ošlehaný kapitán, který by si vzal šéfkuchaře a šéfdirigenta stranou, nasázel jim preventivně devítiocasou kočkou dvacítku jelit na hřbety a na podhřbetí a poslal by je zofort do podpalubí s kýblema, protože dokud se nepřestanou hádat jak malí kluci, tak těch s prominutím sraček bude dole celkem zvesela rychle přibývat (mnohým lodníkům už dosáhly pomalu k lýtkům), který by tu a tam flákl přes pazouru uřvaného plavčíka, jenž si myslí, že sežral veškeré navigační předpisy a vede loď přímo na útesy, vyházel by z pozorovacích košů poloslepé a němé kreatury, omezil nebo zvýšil příděly rumu (dle momentální potřeby) a celou dobu by jasně věděl CO JE POTŘEBA UDĚLAT.

Já nevím – školy nemám a do hlav mocných nevidím. Podle mého – byť mdlého - vesnického rozumu, když hoří stodola, tak se hasiči na chvilku přestanou hecovat, které vesnické družstvo že je ta jediná pravá protipožární jistota v okruhu sto kilometrů a svorně běží hasit, každý jak nejlíp může a umí. Holt u nás na vsi jsme krapet do tupa, a tak nám hlava moc nebere, že když začíná tam kdesi ve velkoměstě doutnat zatraceně velkej barák, tak se hasiči v parádních uniformách raději naparují venku před diváky a starostové jednotlivých hasičských jednot se přou o to, kdo si právě teď půjde vyzkoušet do prvního patra křesílko v ředitelské kanceláři, kde je zrovinka náramné teplo…

Ale zpět k tomu našemu Titanicu – k nepsaným dobrým mravům takovýchto obřích lodních legend patří i to, že počet míst v záchranných člunech jaksi úplně nekoresponduje s počtem pasažérů a posádky.

Ono chvilku sledovat ten zábavný bratrovražedný boj je celkem zábavné, ale opravdu jen chvilku. Obvykle to diváky nakonec tak otráví, že když už je nejvyšší čas k nástupu do člunů, tak se náhle zjistí, že tam herdek-filek nějak najednou bůhvíproč pro onoho milého šéfkuchaře a jeho nejvěrnější, ani pro tvrdé jádro orchestru jaksi není místo.  Tak jim ostatní alespoň zamávají, pomodlí se – a nechť je jim moře milostivo.

No vidíte – chtěl jsem napsat něco o naší současné politické situaci a zatím tady hloupě plácám nějaké pokleslé námořnické historky co nemají hlavu ani patu. Tak třeba příště…




© 2008 Parola s.r.o.