Blog Jihlavských listů

Archív: Leden 2009

Dobrá rada

Radek Vovsík | Středa, 28. 1. 2009 v 10:24

Tak i na Vysočině již začne kraj vracet poplatky ve svých zdravotnických zařízeních. I u nás začne fungovat experiment nerovného přístupu. Někdo bude muset poplatky platit (např. díky tomu, kde bydlí či jakého má doktora), jiný ne. Sociální demokracie si tak začíná „nakupovat“ své voliče. Bohužel ne za vlastní peníze. Odsypává jim z pytlíčku peněz, do něhož přispíváme my všichni (i ti, co budou platit nadále). Na první pohled je zjevné, že tento systém není fér.

Měl bych takový nápad. Co kdyby kraj Vysočina zřídil i nějaké restaurace a hospůdky. A protože jídlo a pití je k životu nezbytně potřebné (minimálně tak, jako zdravotní péče), mohl by pan hejtman Běhounek proplácet hostům útratu. Jsem přesvědčen, že tento nápad by podpořili i jeho bývalí spolustraníci – komunističtí koaliční partneři. Myslím si, že pak by měli socialisté další volební vítězství jisté.

Prej to vezmou z kraje…

Tomáš Ďásek | Sobota, 24. 1. 2009 v 23:06

„Je to normální zlodějina ! Člověk maká čtyřicet let jak bulhar, nikdá nezastoná a když je starej a nemocnej, tak aby rval doktorům těžký prachy, sotva u nich šáhne na kliku. A pak znova v lékárně ! A když už ho zavřou tadydle v tej nemocnici, tak vyplázne šedesát korun za den a dostane na večeři leda dva tvrdý rohlíky a jakejsi žluklej jogurt. Málo platný chlapi – jak vám povidám, zlodějina je to !“ – pravil rozhořčeně pan Vaněček, odhodil nedopalek do černého stojanového popelníku, který pamatuje ještě rohlíky za třicet haléřů, sáhl do kapsy svého unifikovaného modrého nemocničního pláště a znovu vytáhl krabičku červených Marlboro, aby si tu kraťoučkou vycházku z oddělení alespoň trochu užil…

Kam ten svět jenom spěje… Černý muž již nežije pod bičem otrokáře, ale naopak jeho pravnukům dělá prezidenta a u nás to šlo ještě dál – politici se rozhodli, že budou plnit předvolební sliby. Bohužel to vzali (jak jinak) z té nejhorší možné strany. Pochopitelně mluvím o „zrušení“ poplatků v krajských nemocnicích. Co se týče poplatků samých, tak abych se přiznal – mě osobně jsou celkem jedno. Spíše je vnímám pozitivně, neboť jejich výše v kontrastu s četností mých návštěv u doktorů je v podstatě zanedbatelná, ale zase chápu, že pro některé nízkopříjmové občany, závislé na lékařské „obsluze“ mohou znamenat poměrně velkou položku v jejich měsíčním rozpočtu. Tudíž můj názor není jednoznačný a opravdu nevím, zda-li být pro, nebo proti. Čísla hovoří jasně – i za krátkou dobu jejich fungování velmi výrazně pokleslo „zneužívání“ lékařských návštěv. Nevím – školy nemám, ale podle mě lékaři samotní jsou celkem v klidu – z ekonomického hlediska jim sice pár korun z poplatků přibude, ale tím, že se sníží počet „návštěvníků“, tak jim zase poklesnou proplácené výkony. To samé v lékárnách. Taky vidíte, že z řad zdravotníků samotných (kterých by se to mělo týkat nejvíce), žádný velký křik nezaznamenáváme. Ono – upřímně – už si taky zvykli. Těch „revolucí“ a „reforem“ ve zdravotnictví totiž bylo tolik, že by to vydalo na jeden celý regál v knihovničce…

Chápu (tedy upřímně to vlastně vůbec nechápu), že se z poplatků stal vítaný artikl předvolebního boje – vždyť na co jiného volič slyší nejlépe, než na možnou úsporu své peněžence ? Sociální demokracie tedy z hlediska herní strategie chytře a prozíravě vsadila na tuto ekonomickou kartu a vyplatilo se jí to. Modrý tým v krajských a župních přeborech porazila způsobem, který se ve sportovní hantýrce označuje zpravidla výrazem „deklasovat“. Nyní, po drtivém vítězství si uvědomila, že obecenstvo v ochozech se ihned nerozešlo, ale pokukuje, jak se favorit zachová a tak se rozhodla, že svůj předvolební slib splní. Dobře, já jako nestranný pozorovatel a komentátor to beru a uznávám, že když se platící dav vyjádřil pro zrušení poplatků, tak by se zřejmě slušelo, aby zrušeny byly. Ale když zrušit, tak snad zrušit úplně, ne ? Co je tohle za nechutné šidítko ? Pojďte – musíme lidem něco předhodit. A když už nemůžeme všude, tak zrušíme poplatky alespoň v krajských zařízeních ! No… my je teda vlastně jakože ani nezrušíme, my je jenom zaplatíme z „JINÝCH“ peněz – a to ještě jenom někomu. Proboha ! Jak může s něčím takovým přijít strana, která má přímo ve svém programu jako hlavní kritérium sociální smír ? Jak k tomu přijde chudák bábinka Nováková, co Vám dala hlas a která bude dál u paní doktorky Svobodové u nich na vsi platit třicet korun, protože do města to má daleko a autobus by jí vyšel ještě dráž ? Jak dlouho se asi v budoucnu bude čekat na ambulancích v jihlavské nemocnici – když i nyní je to občas otázka celého dopoledne – až se tam nahrnou úsporychtiví venkované, kteří svou tradiční páteční návštěvu Kauflandu spojí s „bezplatným“ lékařským vyšetřením ? Co budou za pár let říkat třeba loučtí občané, až bude místní lékárna zavřená – neboť poté, co si všichni budou vyzvedávat léky v Jihlavě zadarmo, tak jednoduše zkrachuje ? Jak vysvětlíte lidem, že rozpracovaná rekonstrukce nějaké krajské silnice bude hotová až napřesrok, protože chybělo pár milionů na asfalt, které musely být přesunuty na proplácení poplatků nemocnici ?

Já osobně věřím, že je to všechno jenom nějaký hloupý sen a že tento kočkopes nebude mít dlouhého trvání. Vždyť snad každý soudný člověk musí vidět, že problém je ve skutečnosti úplně někde jinde… Dlouhodobý a neřešitelný (nebo spíše neřešený) problém českého zdravotnictví není ve třiceti, ani v šedesáti korunách – je v soudnosti a odpovědnosti každého z nás. Přece by stačilo tak strašně málo – třeba jenom naplno a bez servítků říct onomu výše zmíněnému milému panu Vaněčkovi, který leží na interně s ischemickou srdeční chorobou : „Když máš ty debile denně na krabičku cigaret – nebýt nichž bys tady mimochodem vůbec neležel – tak by ti snad nemuselo být líto ani těch šedesáti korun za to, že se někdo pokouší prodloužit ti život aspoň o to, co nejvíc to půjde“…

Politika je umění možného.

Antonín Holub | Úterý, 20. 1. 2009 v 11:37

A někdy také nemožného. ODS je pro radar a ČSSD zase pro Lisabonskou smlouvu. Neprojde ani jeden návrh, i když obě uskupení o sobě prohlašují, že jsou státotvorné strany.Radar i Lisabonská smlouva jsou spojené nádoby a je schizofrenní jednu smlouvu podporovat a druhou zatracovat.

Lisabonská smlouva zavádí pravidla pro soužití států a národů ve společné Evropě a radar v Česku podporuje obranu spojené Evropy a USA.

Jsme nejen Evropané, ale také občané světa a mělo by nás zajímat, co se děje na vedlejším “dvorku”. A politici, kteří jsou námi zvolení, by měli umět překročit svůj vlastní stín a hledat cestu pro blaho svých občanů.

Demokracie, prosperita a bezpečnost k těmto atributům patří. Tyto vlastnosti můžou někomu vadit až tak, že je ochoten nelitovat peněz a času aby zvrátil nastavený kurz.

Stojí před námi ještě dlouhá cesta, ale vyplatí se vytrvat.

Podél českých luhů – jenom v rychlém pruhu !

Tomáš Ďásek | Pondělí, 19. 1. 2009 v 21:57

Tak Vám ti novináři zase objevili Ameriku… Představte si, že před týdnem jsem při nákupu v supermarketu na titulní straně jakéhosi deníku zahlédl nápis velkými titulky : „U VELKÉHO BERANOVA OVLÁDLY DÁLNICI PRASATA“. Teda, paní Vaněčková, to je novinka, co ? Teď na to pražáci přišli – přitom já to sleduju už pěkných pár let. Jenom to konečně někdo napsal naplno. Však to znáte sama. Vyrazíte si do Prahy na nákupy , nebo za kulturou, popřípadě na návštěvu za sestřenicí tchánovy domovnice – prostě mezi lidi. Jedete si to ve své sice obstarožní, ale velice zachovalé Felicii v pravém pruhu stodesítkou, v rádiu hrají hity šedesátých let, autíčko si vesele pobrumlává, pěkně topí a vy se kocháte bíle pocukrovanou zelenou nádherou naší drahé Vysočiny. Před vámi se líně plouží dvacetimetrový kamion a vy se k němu nekompromisně blížíte. Co naplat ? Povzdychnete si tedy, dáte levý blinkr, zlehka podřadíte a začnete jej v klidu a míru předjíždět. Avšak jakmile se ocitnete vedle něj, náhle kde se vzal – tu se vzal, na dosud liduprázdné ranní dálnici se za vámi objeví černý přízrak se čtyřmi překrývajícími se kroužky na čumáku a pověsí se dva metry za vás. V zrcátku vidíte dohola ostříhaného úspěšného mladého muže s kravatou a bílou košilí, po jehož pravici sedí poněkud znuděná o ospalá blondýnka. Omluvně pokrčíte rameny a o trochu víc sešlápnete pedál zvaný plynový. Ovšem na onoho výtečníka působíte podobně jako rudé tričko na pět let nepřipuštěného černého býka – deset let starou škodovku bránící PLYNULÉMU PROVOZU je třeba okamžitě ztrestat, zničit, zkrátka pokud možno vymazat z povrchu zemského ! Černý dravec na vás výhružně zabliká modrými oslňujícími světly a po pěti sekundách popustí uzdu i svému klaksonu. Vy jste v koncích – ruce se vám potí, prsty zarýváte do věnce volantu, onen zpropadený plynový pedál zašlapáváte pět centimetrů pod úroveň podlahy a v duchu voláte jako dostihový sázkař : „JEĎ ! JEĎ ! JEĎ !“ Váš plechový miláček se posunuje tempem, které vám připadá naprosto nemožné a které by se dalo vyjádřit snad jen v jednotkách mm/t (milimetr za týden). Ten pacholek a holota kamioňák, místo aby solidárně zpomalil, si jede potměšile dál svojí rychlostí a z výšky dvou metrů nezúčastněně kouká, jak trpíte. Bojíte se pohlédnout do zpětného zrcátka, ale stejně vám to nedá – a ač jste nikdy nestudovali znakovou řeč, ani neumíte odezírat, najednou naprosto přesně víte, co onen stíhač právě své ospalé lejdy povídá (cituji : „Co je to za …. ? No vidělas to někdy ? Co se … na dálnici, když na to nemá ? Jak můžou takovejm … dát řidičák ?“). Nakonec, po dlouhých deseti vteřinách - které vám ovšem připadaly jako dvě hodiny – se vám podaří kamion předjet a opět se úspěšně zařadit do nejkrajnějšího pruhu. Černý pardál kolem vás profrčí a řidič na vás udělá „Topolánkovo“ gesto. Utřete si pot z čela a asi deset kilometrů trvá, než se váš tep vrátí do hodnot, které zaručují další zdárné pokračování normálních životních funkcí…

Panečku, ono se to šlape na plyn – sedíte si v krabici, která má cenu třípokojového bytu,  pěkně v béžové kůžičce – slyšíte jen velice tiché a neznatelné vrnění něčeho přeplňovaného třílitrového vepředu, ručička na budíku před vámi jemně lechtá číslo 180, slečinka vedle vás je sice ospalá a že by byla nějak oslnivě inteligentní, to by snad ani nejzaslepenější člověk netvrdil – nicméně jako módní doplněk do vaší káry je celkem ucházející. Jedete si jako šohaj, v pravé ruce ruce držíte telefon, živě komunikujete se šéfem a volnou levou rukou nekompromisně problikáváte vidláky a geronty v orezlých favoritech a feliciích, kterým nějakým záhadným nedopatřením jejich známá na poště prodala dálniční známku…

Jste král silnic a nikdo na vás nemá. Co na tom, že za Měřínem doposud krásně šedivá a suchá dálnice najednou podivně zbělala a doposud průhledný čistý vzduch změnil svoji konzistenci na poněkud mléčnou – to přece není důvod k zpomalení. Až se padesát metrů před vámi najednou rozbliká červenooranžová barevná hudba – už je pozdě i na veškerá vaše ABS, EPR a podobná megachytrá udělátka. Prostě to do toho kamionu před vámi napálíte, i kdyby vám blondýnka utrhla ruční brzdu… Dokud je obětí havárie jen řádka těch opravdových – čtyřnohých čuníků, tak je to v podstatě jenom veselá příhoda do novin. Pokud ovšem dojde ke karambolu díky zbytečnému hazardu vepře dvounohého a zubatá paní uzenářka se začne lačně rozhlížet mezi svodidly po materiálu do své tlačenky, je už pozdě na cokoliv…

Vloni na podzim jsem byl na pár dní ve Švédsku – a měl jsem to štěstí, že jsem tam mohl jezdit s vypůjčeným autem. Najel jsem po jejich dálnicích asi 500 km. Celou dobu jsem jel maximálně rychlostí 110 km/h. Za onoho půl tisíce kilometrů mě předjela pouze dvě auta – z čehož jedno mělo navíc německou SPZ. Dlouho jsem nemohl pochopit, jak je to možné – jestli se mi to jenom nezdá. Herdek filek – silnice jako kráva, člověk by to mohl smažit bezmála dvoustovkou, samé Volvo a Saab s motorem jak bombardér a oni se ti švédští knedlíci vlečou předepsanou maximálkou – a ještě se na vás usmívají…

Teď už to chápu. Ve Švédsku je totiž celkem dost sobů, orlů a ryb, ale prasat – prasat je tam opravdu pomálu…

Profesionální upozorňovatel

Petr Klukan | Pátek, 9. 1. 2009 v 15:52

Víska Šimanov na Jihlavsku má skvělého občana. Vyzná se v paragrafech, zajímá se o dění v obci, upozorňuje na nešvary. A to vždy písemně a snad i doporučeně, aby se žádný z důležitých dopisů neztratil. Je slušný a milý a nechce nic víc, než co mu umožňují zákony. Hlídá se lhůty k vyřízení svých žádostí a v případě jejich nedodržení píše stížnosti další.Ve vesnici prý ochromil chod obecního úřadu. Nelze se divit. Když se budeme všichni chovat přísně a do důsledků dle litery zákona, může nám uniknout podstata nebo chcete-li duch každého zákona, protože reálný život nezkroutíte do paragrafů. V malé obci to znamená totální kolaps.

Občan je nazýván nekonstruktivním kritikem, stěžovatelem, potížistou a jinými mnohem jadrnějšími výrazy. Pracuje jako úředník na krajském úřadě, vyzná se v zákonech, vyhláškách a všemožných předpisech. Třeba jen testuje znalost zvolených orgánů v obci, možná je svými doporučenými připomínkami, reakcemi a dotazy chce podnítit k lepší a zodpovědnější práci. Těžko říci, protože na všechny dotazy odpovídá mlčením.

Kdyby však takový kritik energii věnovanou psaní a dotazování, soustředil spíše ku pomoci obci, měli by se všichni lépe. Jenže pak by mohli ukázat na něj, že něco zanedbal, nebo že nějaký termín prošvihl. A to si žádný profesionální upozorňovatel nemůže nechat líbit.




© 2008 Parola s.r.o.