Blog Jihlavských listů

Jan Míka
30- Šéfredaktor odborného portálu Personalista.com. Zabývá se tématem lidských zdrojů a vzdělávání dospělých. Narozen v roce 1979 v Havlíčkově Brodě, vzdělání Karlova univerzita Praha, fakulta filozofická.

Herzlich willkommen zurück, Genosse!

Jan Míka | Středa, 24. 12. 2008 v 15:42

Po válce proběhla v západním Německu důsledná a relativně brutální denacifikace. Ti, kdož se zapletli s přisluhovači ďábla, nesměli do veřejných funkcí, museli se kát. Společnost si uvědomila, že roky 1933 až 1945 byly tak nějak chucpe. Němci se za druhou světovou válku doteď stydí. Když je potřeba nasadit Bundesarmádu kdekoliv „venku“, vedou se ostré debaty.

Kdo naopak nedenacifikoval, byli východní Němci a Rakušané. Bylo to jednodušší. Nacikápové se přeunuli do Stasi, praxi měli, subordinaci taky. A ten, kdo se zapletl s hitlerovci byl vydíratelnější než ten, kdo skončil s čistým štítem. V Rakousku to bylo podobné, nacisti zůstali v klidu. Snad jim tam byli líp než v Argentině. Podle toho také vypadá rakouská politická kultura a fungování vůbec.

Když se Česko vydalo v roce 1989 cestou civilizace a slušnosti a opustilo kurs směrem střední Asie, měli jsme na výběr, jak se vyrovnat s našimi přisluhovači ďábla (zda je zlo hnědé, nebo červené je de fakto jedno, socializmus, nebo nacionální socializmus je jako rakovina plic vs rakovina prostaty).

Zvolili jsme si cestu Rakouska i s jeho zatuchlou politikou, malostí a sklepy plnými hrůzy. Teď sklízíme ovoce. Komunisty tolerujeme na místní, okresní i krajské úrovni. Je jen otázkou času, kdy je uvidíme ve vládě, nebo na hradě.

Říkali nám rudej teror//Leninovi derviši//my jim zato postavíme//šibenici nejvyšší. Pamatujete??

PS. Na Personalistovi.com vyšla anketa mapující názor populace na komunzlo. Nedopadla nikterak zle. Posuďte sami.

19 komentářů k článku “Herzlich willkommen zurück, Genosse!”

  1. Svatopluk Beran říká:

    Pane Míka, vidím že jako většina lidí u nás jste podlehl tlaku krajně pravicových struktur a dáváte na rovinu nacionální socialismus a komunismus. Obojí dvojí je sice totalita, ale zcela rozdílná. Jedna si dává za úkol na podkladě jedné rasy a jednoho národa za sociální nerovnosti občanů této země, vládnout neomezeně naší planetě. Druhá si dává za úkol umožnit slušné žití pro každého člověka na této planetě. Podle mne tedy rozdílné cíle, i když cesty byly někdy v brutalitě zcela totožné. Již nikdy se nesmí opakovat cesta k rovnosti lidí na celé planetě, podobná té bývalé socialistické.

    Zároveň bych rád uvedl, že se domnívám a je podle mne správné, aby cesta k rovnosti lidí v žádném případě nepoškozovala individuální schopnosti a svobodu kohokoliv, tak jako individualní schopnosti kohokoliv nesmí poškozovat jakoukoliv skupinu lidí v její svobodě a schopnostech.

    Nynější cesty kapitalismu za svobodu a rovnost jsou však v mnohých případech zcela totožné z cestou nacionálního socialismu a to hlavně v touze po surovinách cizích zemí.

  2. Daňový soumar říká:

    Pane Beran to myslíte vážně to co píšete o komunismu ? Není náhodou potírání rozdílnosti společenských vrstev úplně to samé jako nadřazování jedné rasy nad druhou ? Princip prakticky stejný a cíle také. Jedná se totiž vždy o diktát jedněch nad druhými. To ale bolševik nikdy nepochopí. Pro něj je důležitá jen ta diktatura.

  3. Jiří Simon říká:

    Jan Míka, Vážený pane já s vámi souhlasím! Panu Beranovi je s cela zbytečné cokoli vysvětlovat!! On je postižen výklady novodobé organizace která se jmenuje ne násilí!! Ta organizace po lepším prostudování si našla nepřítele, kterého viní!! Paradox je, jak šikovně se vyhýbá, či pojmenovat viníky v ČSSD!! Dále si absolutně neuvědomuje, jakékoli nové či jiné zřízení budou zase a pouze ovládat lidi, tak že výsledek bude vždy takový, jaké povahy lidí budou u rozhodování!!

  4. Svatopluk Beran říká:

    1/vzbuzovat dojem, že jsou tu pro lidi
    2/vzbuzovat obavy (ze Státu a Moci, ale také z Těch druhých – nacizmus: Židi, Američani, případně židobolševici, židozednáři, Rusové … vs komunističní Židi, Američani, židozednáři (!!!), imperialisti, krvavý pes Tito, Čína…
    3/lidi neomezeně ovládat a vykořisťovat (taky se mluví o státním kapitalizmu).

    Pane Míka mohl byste mi napsat kde jste převzal tyto tři poučky.

    Již ta první je velice hloupě postavená. Dá se totiž použít na kterýkoliv systém. Chcete snad říci, že kapitalismus nevzbuzuje dojem, že je tu pro lidi? Pro koho tedy? Budu nyní malinko ironizovat. Je snad tedy pouze pro chytré, silné občany této planety a rostlinstvo či zvířenu? Uvědomujete si naivnost odpovědi vašeho prvního bodu?

    Druhé dvě jsou též velice jednoduše postavené a na těch samých předpokladech, které vy zviditelňujete, vám mohu ukázat, že zcela stejně se chovají i konkrétní skupiny lidí či samotné vlády v nynějším demokratickém světě z důvodu obchodů a získávání komodit jiných států.

    Přikládám násleující článek k zamyšlení a k porovnání s vašimi, podle mne zjednodušeně postavenými odkazy.

    Proč komunismus a nacismus nejsou totéž

    Martin Škabraha

    V poslední době jsem se při různých příležitostech znovu setkal s hodnocením komunismu jako režimu, jehož podstata je stejná jako podstata nacismu. Vytrvalost, s jakou se tato myšlenka v našem veřejném prostoru udržuje, svědčí o jejím významném místě v ideologii současné moci, institucionálně podepřené např. nedávno zřízeným Ústavem pro studium totalitních režimů, jehož politicko-badatelské zadání je na ztotožnění nacismu a komunismu postaveno. Smyslem celé diskurzivní konstrukce je zřejmě delegitimizace radikální levice, jestliže tímto výrazem míníme takovou teorii demokracie, která tvrdí neudržitelnost aliance mezi demokracií a kapitalismem a napadá princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků; právě tímto bodem vedou limity dnešní relativní svobody a právě na tento cíl (tedy na nějakou formu zespolečenštění výrobních prostředků) se zaměřuje i dotyčný antikomunistický diskurz: vyvolává dojem, že vyvlastnění soukromého kapitálu je zločinem proti lidskosti, srovnatelným s fyzickou likvidací „méněcenných“ osob.

    V tomto textu chci poukázat na dva možné pohledy na komunismus, resp. na dvě roviny, na nichž lze provést jeho porovnání s nacismem. Na obou rovinách jde o otázku, jaký je přesně význam slova komunismus, tj. na jaký myšlenkový obsah odkazuje člověk, který ten termín použije. Po této přípravné komparaci se v příštím textu chci podívat na samotný komunismus a pokusit se o diferencovaný pohled na tento fenomén v kontextu jeho vztahu k modernitě.

    To, co je, a to, co má být
    První úhel mého srovnávacího pohledu pojímá komunismus jako myšlenku či vizi, vyjádřenou v podobě politické filosofie nebo politické ideologie (mluvit budu hlavně na rovině politické filosofie, protože má obecnější rozměr, zatímco konkrétní ideologie už filosofický ideál specifikuje s ohledem na existující politické okolnosti a tím také tento ideál potenciálně nabývá spoustu lokálních podob, které se vzájemně liší – což má co do činění s druhým úhlem pohledu). Tuto první rovinu nazvu rovinou normativní, neboť komunismus je zde především označením nějakého stavu, který „by měl být“. Je to svého druhu pohled metafyzický, protože se snaží o postižení podstaty komunismu, tj. toho, co tvoří jeho identitu přesahující konkrétní empirické projevy.

    Druhý úhel pohledu, který nazývám historický, se naopak soustředí na komunismus jako dějinný fenomén, který „skutečně existoval“ a jehož podstata není jednoznačně vymezitelná, neboť se – jako každý historický fenomén (k zuřivosti všech dogmatiků) – neustále proměňuje a jaksi „za pochodu“ sám sebe předefinovává, svou identitu potvrzuje i posouvá v závislosti na tom, jakou prodělává historickou zkušenost, s čím zápolí, vítězí a prohrává; jde tedy o empiričtější rovinu spletité reality konkrétních politických režimů, jejich vládců i disidentů.

    Komunismus jako morální dilema
    Základem srovnání na normativní rovině musí být uznání, že úsilí o společnost, v níž občanská rovnost není fakticky znehodnocena (ba znemožněna) třídní, ekonomicky založenou nerovností, je morálně diametrálně odlišné od úsilí o společnost rasově čistou, a to přesto, že tento rozdíl není rozdílem mezi dobrem a zlem. Zatímco nacistický „ideál“ lze podle mého názoru (mých hodnot, mé víry a životních zkušeností) na škále dobro – zlo jednoznačně postavit k posledně jmenovanému pólu, komunismus takto jednoznačně postavit nelze. Cíl, který proklamuje, je zjevně spojený s morálně pozitivními charakteristikami (pozitivními v tradici moderního humanismu, jež stále ještě určuje i naši současnou kulturu), opatření, která však již na rovině ideálu komunismus předpokládá ve vztahu ke společnosti, jsou však potenciálně ničivá (aniž bychom potřebovali znát realitu konkrétních komunistických režimů ve 20. století).

    Ambivalentnost komunismu se pokusím dále rozvést, už nyní chci ale zdůraznit, že diametrálnost rozdílu mezi komunismem a nacismem je třeba držet ne navzdory, ale právě díky nejednoznačnosti komunistického světonázoru: komunismus sám sebe nastoluje jako morální problém, který teprve musí být vyřešen (sám o sobě tímto řešením není, je právě nastolením problému); stát se a být komunistou znamená postavit se před dilema – jak být komunistou? Jak velké oběti mohu požadovat pro velký historický cíl? Co všechno je mi dovoleno jako komunistovi? Odpověď na takové otázky není předem dána, a jakkoliv historicky potlačovaná mohla tato dimenze být, komunismus ve své podstatě počítá s člověkem jako morální bytostí, která se nemůže vyhnout volbě; proto komunismus představuje autentickou verzi moderního humanismu. Nacismus (jako ideál) naproti tomu srovnatelně svobodnou volbu nepředpokládá, nacista může jen naslouchat hlasu krve a vůdce, naplňovat národní poslání apod.; neexistují žádné morálně relevantní rozdíly mezi různými způsoby, jak být nacistou.

    Dotyčný rozdíl je dobře patrný v okamžiku, kdy se zamyslíme nad „archetypálními“ nepřáteli obou ideologií; těmi jsou žid a buržoa. Rozdíl mezi nimi je významný: zatímco žid (resp. tento typ nepřítele) je definován svým biologickým původem („krví“), jehož se prostě nemůže zbavit, i kdyby četl Rosenbergovy a Hitlerovy spisy pořád dokola, buržoa je definován svým vztahem k vlastnickým poměrům, tj. historicky relativní mocenské struktuře společnosti (z níž vyplývají např. i nějaké kulturní návyky, což má ale odvozený význam).

    Pokud bereme nacistická východiska opravdu vážně, sotva můžeme dojít k jinému závěru než k tomu, že židy a další „méněcenné rasy“ (pomiňme antropologický detail, že židé nejsou samostatnou rasou) je nutné nějak fyzicky eliminovat. Buď je necháme postupně vymřít tím, že je přísně separujeme od zbytku společnosti a znemožníme jim rozmnožování, nebo proces nějak urychlíme; každopádně jakákoliv investice do jejich existence je kontraproduktivní, ba morálně zavrženíhodná, neboť ubírá z omezené zásoby zdrojů potřebných k posilování vlastního národa, jehož dítky přece nemohou scházet na úbytě.

    Pokud jsme komunisty, je náš postoj k buržoovi jen zdánlivě takto jasný. Konzervativci i liberály vysmívaný komunistický předsudek, že jednotlivec je vždy určován společenskými a dobovými poměry, má totiž humanistický základ, který říká: intelektuální a kulturní bída dělnické třídy není důsledkem nižší inteligence nebo lenosti jejích příslušníků, protože všichni lidé bez ohledu na svůj původ, barvu pleti atd. jsou si „od přírody“ rovni; duchovní bída je důsledkem bídy materiální, jež způsobuje nedostatek volného času, prostředků nutných ke vzdělání atd. Ani buržoa pak ale není tím, čím je, z nějakých vrozených dispozic, nýbrž v důsledku sociálních poměrů, tj. v důsledku svého vztahu ke kapitálu, který jej vposledku zotročuje jiným, ale stejně fatálním způsobem, jako zotročuje proletáře. Buržou tedy není na místě likvidovat (on přece není příčinou zla), je jen třeba ho převychovat (což se ale týká i dělníka, který nevidí podstatu vlastní bídy a nevolí si ty správné vůdce). I buržoa, pokud by takříkajíc prozřel, bude platným členem společnosti, navíc i on je přece člověkem a rovnost všech lidí je nejzákladnějším východiskem celé kritiky kapitalismu.

    Zmiňovaná ambivalentnost a morální výzva komunismu jako politické filosofie pochopitelně spočívá hlavně v této myšlence převýchovy, jež souvisí s obecnější osvícenskou touhou po racionálním řízení společnosti ve prospěch rovnosti a svobody všech lidí. Je podmínkou úspěšné převýchovy násilný převrat a změna vlastnických poměrů? A jaké formy může převýchova mít, k jakým prostředkům až můžeme sáhnout? Jsou přijatelné exemplární tresty pro obzvlášť zatvrzelé jedince a skupiny, jestliže to ostatní přivede k pravé cestě?

    Tyto otázky, připomínající např. některé motivy z dějin křesťanství, jsou nakonec vymezeny jedním základním napětím: na jedné straně je z hlediska komunistického ideálu nezbytné, aby proběhla totální změna patologických poměrů, která bude – na druhé straně – pravděpodobně představovat drastický zásah do struktury společnosti, protože „reakční síly“ zpravidla ovládají represivní aparát i společenský konsensus a vlastně použijí zbytek společnosti jako rukojmí k obraně svých partikulárních zájmů; proti různě (byť i omylem) motivovaným odpůrcům je třeba ve jménu celku zasáhnout, současně je ale jasné, že i ti nejhorší z nich jsou lidé a teze o rovnosti všech a o důstojnosti lidského života představuje oporu, bez níž se komunistická vize zhroutí sama do sebe, protože popře základy vlastní spravedlnosti.

    Na jedné straně tedy nutnost nápravy kapitalismem pokřivených poměrů, z níž nelze ustoupit; na druhé straně humanistické zábrany, z nichž ale také nelze ustoupit (alespoň ne dlouhodobě). Takové rozhodování mezi dvěma stejně silnými hodnotami je právě definicí morálního dilematu, jež je v jádru komunismu jako politické filosofie a představuje jeho největší přednost, jakkoliv na ni samotní komunisté budou zapomínat (nebo jakkoliv bude toto břemeno přeneseno na stranické aparáty, které ostatní budou jen poslouchat); v nacismu nic podobného neexistuje a existovat nemůže, rozhodnutí, která vůdce nebo strana činí, nejsou volbou mezi morálně rovnocennými hodnotami.

    Oč jde v socializaci výrobních prostředků
    Častou námitkou proti samotnému ideálu rovnosti, z nějž vychází komunistická představa radikální (tj. nejen formální, ale i materiální) spravedlnosti, je tvrzení, že lidé jsou od přírody různí a že všichni nemohou mít stejně. Tato námitka vychází spíše z karikatury dotyčného ideálu. Komunistický požadavek obecného vlastnictví výrobních prostředků neznamená, že všichni mají mít stejný majetek; znamená, že nikdo nemá být znevýhodněn při získávání majetku jako odměny za práci, kterou skutečně vykoná (připusťme, že je problém definovat už to, co je spravedlivá odměna za práci, jak srovnávat různé druhy pracovní činnosti atd., ale to už se dostáváme na jinou rovinu).

    Stejně tak nelze zobecnění či zespolečenštění výrobních prostředků (nejpravděpodobněji cestou zestátnění) označit prostě za krádež, jak se leckdy stává. Krádež je definována tak, že subjekt A připraví subjekt B o něco, co tento subjekt vlastnil a co v důsledku krádeže zcela ztrácí, zatímco subjekt A to naopak získává; taková interakce může vlastně proběhnout jen mezi dvěma soukromými subjekty. V případě zespolečenštění výrobních prostředků se jedná o něco jiného. „Okradený“ subjekt totiž nepozbývá vlastnická práva zcela, je totiž zároveň občanem, v jehož prospěch se socializace provádí a alespoň teoreticky tak na „ukradeném“ majetku stále participuje. Právo na vyvlastnění ve veřejném zájmu ostatně předpokládá i „normální“ demokratický stát západního typu, komunismus toto právo jen radikalizuje.

    Požadavek socializace výrobních prostředků má přitom hlubší zdůvodnění, než je povrchní majetková spravedlnost. Je jím napětí mezi moderním individualismem, spočívajícím v objevu subjektivní sféry vlastního Já, jeho nitra a jeho životních projektů, na straně jedné, a čím dál komplikovanější sociální strukturou, která onen individualismus umožňuje, na straně druhé; moderní individualismus oslavuje osobnost a nezávislost, zároveň ale „visí“ v síti sociálních vztahů, které jsou čím dál rozsáhlejší (uvažme, na kolika dalších lidech nepřímo, ale fatálně závisí činnost jednoho podnikate), a současně čím dál neosobnější.

    Skvěle to vystihl sociolog Georg Simmel ve slavné eseji Peníze v moderní kultuře: „Středověký cech v sobě zahrnoval celého člověka; cech soukeníků nebyl jen sdružením jednotlivců, kteří měli na očích pouze zájmy soukenictví, nýbrž zároveň i životním společenstvím v odborném, společenském, náboženském, politickém a mnoha dalších ohledech. (…) V protikladu k této jednotné formě umožnilo nyní peněžní hospodářství existenci nespočetných sdružení, která buď jen vyžadují od svých členů určité peněžité příspěvky, nebo se zaměřují na čistě peněžní zájmy. Tím je na jedné straně umožněna ryzí věcnost záměrů sdružení, jejich ryze technický charakter, jejich oproštění od jakéhokoliv osobního zabarvení, zatímco subjekt je na druhé straně osvobozen od omezujících vazeb, protože už není s celkem spojen jako celistvá osoba, nýbrž v rozhodující míře jen vydáváním a přijímáním peněz.“ (Peníze v moderní kultuře, druhé vydání, SLON, Praha 2006, s. 9) Simmel pronikavě popisuje problém moderního člověka vyplývající z toho, že peníze sice umožňují propojení s nebývalým počtem dalších lidí (a bez toho by nemohl fungovat kapitalismus), ale současně mezi jedince a svět vsouvají závoj své neosobnosti, což vede k odcizení, k nezakotvenosti, k pocitu téměř neomezených prostředků (snad vše si lze koupit), jež ale postrádají účel…

    Zatímco Simmel doufá, že moderní kultura se zde projeví jako „onen mytický oštěp, který rány, jež zasadí, dokáže sám i vyléčit“, komunisté vychází z přesvědčení, že popsané napětí představuje neudržitelný rozpor: kapitalismus si díky své peněžní formě zavírá cestu k pochopení společenských předpokladů individuálního zisku, sociální vazby ničí a tím spěje ke katastrofě (Marx se tomuto přesvědčení pokusil dát podobu bezmála přírodovědných zákonů, jež představuje jeho ekonomická teorie). Komunismus vlastně stojí na tezi, že společenskou podstatu moderního podnikání je třeba z její latentní podoby převést do podoby manifestní (právě toho je proklamací Komunistický manifest) a vystavit ji racionálnímu politickému řízení. V této základní intenci se komunistická ideologie možná mýlí, protože nedoceňuje právě tu komplexnost společenského organismu, která je jinak jejím základním argumentem. Nic to ale nemění na tom, že komunismus je snahou racionálně odpovědět na jeden ze základních rozporů moderního života a moderního pojetí člověka, zatímco nacismus tento rozpor vůbec neuchopuje, resp. utíká od něj k pseudomýtickému iracionálnímu vyprávění o věčné válce ras.

    Byl Gerstein nacistou?
    Na normativní rovině tedy podle mého názoru nelze klást rovnítko mezi nacismus a komunismus z toho důvodu, že na rozdíl od prvního, který je přímo založen na popření relevantní morální volby, v sobě posledně jmenovaný nese morální dilema, které nikdy nelze zcela potlačit. Na druhé rovině, u níž se chci zastavit nyní, tedy na rovině historické, je nemožnost ztotožnění komunismu a nacismu obdobná: zatímco dějiny nacismu jsou dějinami téměř čistého zla, dějiny komunismu nejsou zdaleka jednoznačné a jsou mj. dějinami morálních zápasů.

    Samozřejmě, že i v dějinách nacismu najdeme osobnosti, které v rámci daném totalitárním režimem pomáhaly druhým k útěku, chránily je před nejtěžšími tresty, ukrývaly je apod., a přitom třeba samy byly členy NSDAP. Snad nejproslulejší postavou tohoto typu je poručík SS Kurt Gerstein, jehož postava se stala i námětem slavné hry Rolfa Hochhutha, zfilmované Costou Gavrasem (snímek Amen). Gerstein byl „insiderem“ těch nejexkluzivnějších nacistických kruhů a jako zkušený hygienik a chemik se technicky podílel na „konečném řešení židovské otázky“. Současně bylo však plynování v koncentračních táborech natolik v rozporu s jeho (křesťanským) přesvědčením, že se snažil o všem informovat západní spojence a Vatikán a přimět je k nějakému zásahu. Po válce sepsal pro spojence zprávu, jež (poněkud přehnaným způsobem) popisovala holocaust, bylo s ním nicméně jednáno jako s válečným zločincem a ve vazbě pravděpodobně spáchal sebevraždu.

    Proč přesto nelze případ Gerstein srovnávat např. s osudy lidí jako Čestmír Císař nebo Jaroslav Šabata, tedy s našimi reformními komunisty, kteří se z kdysi věrných straníků stali kritiky režimu a následně jeho disidenty? Protože v okamžiku, kdy Gerstein odmítl holocaust a začal tajně jednat proti zájmům vlastního režimu, přestal být nacistou ve smyslu osobního přesvědčení a ideologické věrnosti, jakkoliv zůstal členem strany. Naši reformní komunisté naproti tomu mohli vystoupit s kritikou režimu a přitom zůstat komunisty, ba dokonce jejich kritika mohla být inspirována stejnými ideály, kterými si v padesátých letech ospravedlňovali svůj podíl na represích (období teroru je ospravedlnitelné jako přechodné a právě jen jako přechodné); ačkoliv pak byli často vyhazováni ze strany, stále se hlásili ke komunistickým nebo socialistickým ideálům.

    Čistě teoreticky je samozřejmě možné, že kdyby nacismus dostal více času, znormalizoval by se do podoby, která by byla obdobou humanizujících trendů v komunistických režimech. Myslím si, že je to nesmysl, neboť nacismus se nemůže vzdát rasové teorie a přesvědčení o fyzické eliminaci „podlidí“, kteří objektivně ubírají životní prostor a další zdroje árijcům, takže konečný cíl si přímo vynucuje takové prostředky, jež povedou k rychlé a masové likvidaci méněcenných. Ale i kdybychom hypoteticky připustili absurdní možnost humanizace nacismu, jedná se o irelevantní argument, protože soudíme-li komunismus a nacismus jako historické fenomény, soudíme je právě v té podobě, v jaké se v reálných dějinách vyskytovaly; a dějiny komunismu prostě nejsou morálně jednoznačné, patří k nim gulagy i jejich odsouzení – a to odsouzení ze strany komunistů jakožto komunistů. Ke komu se hlásíme, když se hlásíme k protagonistům historických komunistických režimů? Je více komunistou Stalin nebo Šabata? Ke zkoumanému fenoménu patří oba, přesto je morálně jistě nelze stavět na jednu rovinu.

    Na druhou stranu je nesporné, že pokud hodnotíme nacismus ne jako ideál, nýbrž jako konkrétní historický fenomén, musíme i u něj připustit vnitřní složitost a diferencovanost. Mnoho členů NSDAP určitě režim podporovalo z pohnutek, jako jsou vyhrocené národní cítění, strach z komunismu nebo ultrakonzervativní smýšlení o moderním světě, z nichž rozhodně ještě nevyplývá podpora holocaustu; nacismus jako politický režim zkrátka využil mnoha ideologických prvků, které existovaly již před ním a jejichž přítomnost relativizuje „absolutnost“ hitlerovského zla (tradiční křesťanský antisemitismus např. rozhodně nebyl genocidní a měl své morální meze). Abychom ale fenomén nacismu nerozpustili v jiných fenoménech, musíme ho alespoň přibližně vymezit – a v tomto vymezení je podle mého názoru klíčem „vědecké“ zdůvodnění holocaustu, tedy určitá verze rasové teorie; kdo ji nesdílel a měl problém akceptovat deportace a masovou likvidaci, ten prostě nebyl skutečným nacistou (zřejmě z toho vyplývá, že opravdových nacistů nebylo mnoho, málokdo ostatně viděl holocaustu až do chřtánu).

    Naproti tomu odsouzení gulagů nebo justičních vražd ještě není odklonem od komunistické ideologie. Komunista nemohl zpochybnit socializaci výrobních prostředků (a tedy vyvlastnění) a pravděpodobně ani vedoucí úlohu strany (tedy zrušení liberální politické soutěže), mohl mít ale dobře zdůvodněné výhrady proti způsobu, jakým se zacházelo s lidmi, kteří režimu odporovali. I kdybychom přijali pojem totalitarismu jako označení fenoménu, jehož jsou hitlerismus a stalinismus jen dvěma odrůdami, stále zůstává faktem, že jestliže pod nacismem si historicky sotva lze představit něco jiného než právě hitlerismus, dějiny komunismu jsou jak dějinami stalinismu, tak dějinami zápasu s ním. Opět se zde tedy vynořuje perspektiva morálního dilematu, která v nacismu prostě není možná.

    Komunista nacistu morálně převyšuje prostě proto, že zlo, které koná, si musel zvolit, a proto zůstává člověkem, byť i vrahem – vždy se může rozhodnout jinak; nacista, chce-li zůstat nacistou, na vybranou nemá – čistá rasa buď zvítězí, nebo zanikne, v té válce jde o všechno a proto je také vše dovoleno.

  5. Svatopluk Beran říká:

    Pane Simone vědomě lžete, pokud o mně tvrdíte, že je pro mne problém pojmenovat viníky v ČSSD. Již několikrát jsem zde poukázal, že ČSSD není bez podobných problémů jako jiné strany a hlavně ODS. Situace je však taková, že je nyní potřeba odstavit od vlády nynější ODS, jenž se dostala k moci policejním podvodem a diktaturně prosazuje své zákony nakoupením opozičních poslanců, bez naprostého nepřihlédnutí ke kontinuitě těchto jejich direktivně protlačovaných zákonů, jenž zcela ignorují většinový názor občanů.

  6. Daňový soumar říká:

    Jak taktně pomlčujete pane Beran, tak ODS se dostala k moci hlavně za pomoci přeběhlíků. A nyní na stejném principu (pomocí přeběhlíků) chce ČSSD tuto vládu svrhnout. Jeden za 18 druhý bez dvou za dvacet. Koukněte na aféru s Tlustým před krajskými volbami. Myslíte si že to bylo křišťálově čisté :)). Kdy pochopíte, že jakékoli státní zřízení je na vyliž kapsu a nejlepší je takové, které do života občanů zasahuje co nejméně a taky je co nejméně stojí ? Děsí mě když vidím jak státní aparát bují a narůstá do obludných rozměrů. A co teprv bruselská byrokracie. Proč jsou lidé tak hloupí,pohodlní a neustále si myslí že za ně někdo něco zařídí ku jejich blahobytu ?

  7. Svatopluk Beran říká:

    Daňový Soumare tato vláda je neplatná, tudíž je potřeba jí odstranit a to legitimním způsobem. Pokud skončí sama a občané budou moci rozhodnout sami, koho si představují aby vedl tento stát, v dimenzích potřebných pro většinu voličů v rámci kontinuity politiky tohoto státu, nebudou se muset přeběhlíci vracet. Doufám, že nepovažujete za přeběhlíky dvě poslankyně zelených a pana Hovorku. Nevěřím tomu, že tito tři poslanci nějakým zbůsobem profitují – mají nějaké finanční výhody – na svých stanoviscích. Nemyslím si, že se snažím zatajovat, že vláda ODS existuje na podpoře přeběhlíků z ČSSD. Pokud to tak vypadá prohlašuji, že podle mého názoru. Vláda ODS vznikla na policejním podvodu, zaštítěným, již za tento přestupek odsouzeným, nynějším ministrem Ivanem Langerem a předsedou poslaneckého klubu lidovců, panem Severou, dále též nakoupením, v té které době potřebným počtem poslanců ze strany ČSSD.

  8. XXXXX říká:

    Soumar: No hurá, takže souhlasíš s tím, že je buřt, kdo to řídí, že si hoši dělají dobře na bříšku a ještě lépe pro svoje kámoše? Že dělají jedni i druzí všechno pro to, aby dokonale cvičili masami a že z toho tady dělají policejní stát, srovnatelný se šmírákama a estébákama za socíku a že je jim v podstatě buřt, kam to v zemi spěje.

  9. Jiří Simon říká:

    Za svých padesát let života jsem nepoznal větší PITOMCE!! Jako je Beran a XXXXX!! Už jsem viděl i slyšel i zažil i poznal spoustu lidí, zkušeností, poznání!!! Tyto exempláři co žijí mimo realitu, vnucují ostatním to co snad chtějí vidět či slyšet, nebo se jím ve snu zdá? Prostě samolibí pitomci k pohledání!! Pánové v klidu otravujte dál.

  10. Svatopluk Beran říká:

    Už jsem viděl i slyšel i zažil i poznal spoustu lidí, zkušeností, poznání!!!

    V kterých částech Jihlavy jste pane Simon viděl, slyšel, zažil a poznal spoustu lidí za ten celý svůj život? Třista metrů od středu CPJ? Na radnici města Jihlavy, na krajském úřadě kraje Vysočina, na policejní stanici města Jihlavy? Byl jste i v jiných městech ČR? Byl jste mimo hranice naší republiky, třeba někde v Evropě? Byl jste někdy v Africe, v Asii, v Americe, na Středním Východě či v jiných zemích této planety a mohl jste díky svým jazykovým schopnostem navázat s tamním domorodým obyvatelstvem nezávazný rozhovor či určitou, ať už kratší nebo delší životní pouť?
    Domnívám se že ne.

  11. Jiří Simon říká:

    Pane Berane, vzájemné přetahování!! Je lehko dokazatelné v posilovně!! Obá se pleteme možná si myslíme!! Že jsme VŠEVĚDOUCÍ!! Pane Berane!! Dejme možnost i ostatním co se zde chtěli vyjádřit svůj . JL!! Tím Vás nechci, PONÍŽIT.

  12. Svatopluk Beran říká:

    Nikdy jsem nikomu nebránil a nezakazaoval, aby se vyjádřil. Pokud však například, panu Vovsíkovi dochází argumenty, jelikož si uvědomil jak přihlouple se prezentoval bez hlubší znalosti dané problematiky a historické posloupnosti, je to jeho rozumná soudnost, již více se takto jednoduše neprezentovat. Jistě si snaží držet svoje ego na úrovni a tak když včas pozná že je trapnej, raději, aniž to sice přizná, skončí.

  13. Jiří Simon říká:

    Já bych Vám rád věřil? Dokažte to!! Pane Berane.

  14. XXXXX říká:

    Simone budeš se divit, ale já poznal jednoho, a to byl ještě tupější kretén než ty. Mimochodem množné číslo slova Exemplář jsou Exempláře.
    Nevím, proč bych někomu něco vnucoval. Ať si tu každej napíše co chce.
    Jedinej kdo tu někomu něco vnucuje jsi ty. Mám dojem, že patříš mezi ty kretény, co si na dálnici vlezou se svou favoritkou do levýho pruhu a všem jasně ukážou, jak se jezdí podle pravidel.
    Soumar celkem trefně popsal situaci, a já s tím vcelku souhlasím. Jenže ty seš evidentně za padesát let svýho života tak pitomej, že už ani neumíš číst.
    Z jinýho soudku:
    I kdyby ti tu kdokoli, v tomto případě Beran položil ty tvoje „důkazy“, bylo by to stejně k hovnu, ty to číst nebudeš a rovnou se do něj navezeš, protože ty seš prostě zaslepenej kokot.

  15. Svatopluk Beran říká:

    Např. článek pana Vovsíka o demokracii na Kubě a přitom zcela absolutní ignorace toho, proč je tento krásný ostrov v karibiku na tom tak, jak právě je.

    Podle toho co zde pan Vovsík napsal se nebojím se tvrdit, že v momentě kdy uveřejnil svůj článek, znal historii ostrova Kuby pouze od konce druhé světové války. A jednal v reakci na slova pana Zadražila, zcela pudově a v rovině stranického politruka, bez hlubší znalosti dané problematiky. Jinak by musel též uvést příčinu a historické skutečnosti, kdo a jakým způsobem vojensky a ekonomicky dotlačil a stále ještě tlačí tuto zem do sféry svého hospodářského područí.

  16. Capisto říká:

    XXXXX: docela máš i pravdu

  17. Jiří Simon říká:

    Nestačím se divit jaká je zde sledovanost?? Nejspíš zde Chybím!! Pro ty méně pozorný, toto je můj druhý příspěvek ZDE!!! Je patrné že mě již někdo umí dokonale napodobit, jo, jo nejenom že jste nepochopili co jsem Vám touto cestou chtěl sdělit?? Ani nepoznáte, kdyto jsem já, a kdy něčí napodobenina!! Vzhledem tomu, že s tím co za mě někdo píše, občas i souhlasím, tak nato obvykle nereaguji, pouze se směji.

  18. Jirka von Königsberg říká:

    Moc pěkný článek, je vidět, že konečně se dostáváme z vlivů válečných filmů ke zdravému rozumu. Paralea mezi komunismem a nacismem je zde určitě. Co se týče počtu obětí také. Dneska byť třetí generace Němců, se pořád za to stydí a ve světě je to deprimuje. Viníci nacismu byli označeni a odsouzeni. A co ti komunističtí ???

  19. Svatopluk Beran říká:

    Jiříku, kde jsi přišel na to, že občany NSR ještě stále tiskne k zemi nacismus a čím se to prím tě projevuje? Občané NSR jsou ve své převážné většině již dávno vnitřně vyrovnaní z nacismem a působí jako suveréní, ničím nezatížení občané Evropy, kteří se velice významně a pozitivně podílejí na budování moderní Evropy. To že nebyli význační představitelé bývalé komunistické vlády stíháni a minimálně jim odebrán majetek je ostudné. To že se pomalu vrací do politiky, kde nemají možnost vládnout, nýbrž působí na nejnižších kontrolních orgánech je normální, tak jako je normální že existují ve všech západních demokraciích celé Evropy. Mám dojem dojem, že na Maltě jsou i vládní stranou. Pokud máš nějaké konkrétní dokumenty na konkrétní občany naší republiky, které mohou být námětem k trestnému stíhání, podej je na patřičných státních úřadech, ať tyto konají. Nyní kdy je u vlády ODS, je zcela jistě nejlepší možnost jak ještě u některých, bude možnost sjednání spravedlnosti. Pokud ovšem srovnáváš cíle nacismu a komunismu, jsi obyčejný demagog, kterému jde jen o nekonečné rozdmýchávání nenávisti mezi občany tohoto státu a to i po dvaceti letech od politické změny. Pokud srovnáváš lidské oběti nacismu a komunismu, v jejich počtu nebude zřejmě veliký rozdíl. Zcela jsi však zapoměl přidat k této dvojici bývalých diktatur působících v nynějším společenském období kapitalismu, též lidské oběti samotného kapitalismu, který hlavně v touze po neomezené svobodě zisku, součet obou předešlích výrazně převyšuje. Pokud sáhneš po knize Černá kniha globalizace, od Moisés Naíma, šefredaktora časopisu Foreign Policy, který bůsobil též jako výkonný řiditel Světové Banky a jehož kniha byla odceněna listem Washington Post, jako jedna z nejlepších odborných knih roku 2005, dozvíš se nejen o počtu konkrétních lidských obětí, které tento systém nese v poslední desetiletí, ale hlavně o moderním otrokářství prováděné především na milionech dětí a žen po celé naší planetě. A to bude řeč jen posledních 20 letech. Pouhá touha po prospritě a zisku, bez současné výrazné výchovy k hodnotám morálním, nijak neřeší počet lidských obětí a mrzačení lidského ducha na této planetě, spíše ještě více roztáčí spirálu hrůz a nenávisti.

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.