Blog Jihlavských listů

Archív: Říjen 2008

Cena za hochy z Třebíče

Petr Klukan | Pátek, 31. 10. 2008 v 11:44

Dokumentární film Ostří hoši z Třebíče obdržel na jihlavském festivalu dokumentárních filmů cenu časopisu Respekt. Autorům se sluší poblahopřát. A to i přesto, že k natočenému příspěvku, který „proslavil“ Třebíč, může mít řada lidí spoustu připomínek. Zmiňme jen jednu, ale dle mého soudu, zásadní.

Není problém natočit takto vyhrocenou reportáž v kterémkoliv městě. V každém městě se vždy najde osoba nebo několik osob, které svým jednáním provokují. A tím nemám na mysli odlišným názorem, ale urážkami a i vulgarismy.

A když si k tomu přizve televizní štáb ­ reportáž je na světě. A sbírá ceny. Tedy zatím jen jedinou, ale třeba ji veřejnoprávní televize pošle někam do Evropy, aby se pochlubila svou investigativní prací a další ceny přijdou.

Chybila porota? Těžko soudit. Pozadí reportáže nezná a posuzuje jen to, co vidí. Takže nechybila. Zákulisí neprohlédne. To zná jen televizní štáb, který si však nic takového nepřipouští. Mluvili přece se všemi a třebíčští politici se chovali tak, jak je zachyceno kamerou. Proč tedy ten křik?

Možná proto, že se příště může obdobný štáb objevit na jiném místě. A půjde­li ruku v ruce řešit nějaký ten případ s člověkem nebo lidmi, kteří jsou známí svým provokativním hulvátským chováním, natočí třeba příspěvek ještě lepší a šťavnatější. A posbírá další ceny.

Byl jsem přítomen natáčení zpravodajství jedné komerční televize, v němž redaktor vehementně přemlouval člověka, ať na kameru sprostě odsoudí jistou událost, ten se tomu bránil (a ubránil). Novinář pak znechuceně odešel ­ musel si najít jinou oběť, nadřízení to přece chtějí a jeho nemine odměna.

Co ale v případě, když redaktor sám nedokáže vnímat vztahy mezi lidmi, neověří si důvody jejich chování a nechá se některými využít? Paradoxně to na odvedené práci nemusíte poznat. Zvláště tehdy ne, když se bude reportáž týkat obce na hony vzdálené od té vaší.

Vědět to ale budou všichni místní. Co je ale novinářům po nich? Za žurnalisty přece hovoří práce a ta musela být kvalitní – vždyť podívejte, odborníci jí dokonce udělili cenu.

Odvrácená tvář internetových diskuzí

Radek Vovsík | Pátek, 24. 10. 2008 v 10:10

Již na začátku mého volebního období jsem deklaroval, že budu dělat svoji práci maximálně otevřeně, že budu reagovat na všechny podněty, které ke mně budou jakoukoliv formou přicházet. Snažím se své slovo držet a tudíž reaguji i prostřednictvím internetu na některých webech spjatých s jihlavskou komunální politikou. Pokračování »

Kdo tu káru vlastně tlačil ?

Tomáš Ďásek | Úterý, 14. 10. 2008 v 21:19

Tak nám Ústav pro studium totalitních režimů nadělil pěkné překvapení. Spisovatel Milan Kundera – pro některé vzor bojovníka proti komunismu prý v padesátých letech udal státní bezpečnosti agenta M.Dvořáčka, který následně strávil ve vězení a pracovních táborech 14 let. Sám spisovatel svoji vinu rozhodně popírá a celou záležitost vydává za komplot a provokaci. Nevím – neznám všechny aspekty tohoto případu, nicméně po shlédnutí předložených důkazů si nedokážu představit, že by to nebyla pravda. Pokud je dokument (policejní protokol) z roku 1950 autentický, tak tomu tak nejspíše bylo. Proč by tehdy někdo vytvářel nepravý dokument ? Bylo to spiknutí a konspirační hra proti budoucímu disidentovi ? Jenomže on to tehdy ještě žádný disident nebyl – byl to obyčejný dvacetiletý student. Opravdu mě nenapadá jediný důvod (a myslím si, že ÚSTR je instituce dostatečně opatrná na to, aby vylézala na světlo s něčím, co by neměla setsakramentsky ověřené), proč bych tomuto obvinění neměl věřit. Nesoudím pana Kunderu, neznám důvody, které by tehdy mohl mít ke svému jednání, nevím jaká byla doba a jaké byly podmínky, v nichž žil. Zaráží mě jiná věc – jeho „obhajoba“. Pochopitelně o ničem neví, uvedeného člověka neznal a nikdy neviděl. Postupem času jsem nabyl dojmu, že vlastně nikdy žádný komunistický režim u nás neexistoval. Slavná StB byla pouze hrstka salónních intelektuálů, kteří vyráběli jako na běžícím pásu falešná udání a dohody o spolupráci s lidmi, kteří o tom nikdy nevěděli (patrně aby za to brali tučné prémie). Žádní agenti neexistovali ! Vždyť jak jinak si vysvětlit to, že nikdo z nich o ničem neví a vždy se podle jejich slov jedná o lež a pomluvu ? Jiřina Bohdalová, Ondřej Hejma, Jarek Nohavica, Jan Kanyza, Jan Skopeček, Václav Neckář, Michaela Jílková, Josef Dvořák, Bronislav Poloczek, Eduard Hrubeš, Zdeněk Rytíř, Milan Kundera a další – nikdo z nich přece nikdy s StB žádným způsobem nespolupracoval a nikdy nikomu neuškodil. Někteří z nich mají dokonce soudní osvědčení na to, že jim StB „přidělila“ svazek a krycí jméno neoprávněně. U všech všudy – jak je tedy možné, že se tady ten ďábelský režim udržel dlouhých čtyřicet let – vždyť ho vůbec nikdo nepodporoval ?

Je docela škoda, že už nežije třeba takový Klement Gottwald. Určitě by dnes přišel se svatosvatým prohlášením, že nikdy na žádném náměstí nebyl, nikde nemluvil, a žádný prezident nikdy žádné jeho požadavky nepřijal…

Tady máte pytel a výpověď

Petr Klukan | Pondělí, 6. 10. 2008 v 9:34

Příliš silná koruna, světová krize, nedostatek odbytu, nekonkurenceschopnost… to jsou jsou spolupříčiny propouštění nebo krachu některých firem. Socialismus něco takového ne~znal. Bankrot firmy se schoval do spojení se s jinou továrnou.

Nezaměstnanost? Neznámé slovo. Zaměstnáni byli všichni, i když někteří do továrny, jejíž razítko měli v občance, nikdy nechodili. Nejkřiklavějším případem toho byli třeba „amatérští“ vrcholoví sportovci, kteří neznali nic jiného než pot a dřinu z tréninku, přesto oficiálně pracovali u lisu, který možná viděli jen na fotce.

Odvrácenou stranou kapitalismu je nezaměstnanost a určitá nejistota. Člověk nesmí spoléhat na stát, ale především sám na sebe.

Propouštění v největším podniku na Jihlavsku firmě Bosch se nelze divit. Podnikatel nebude dlouhodobě držet lidi, pokud pro ně nemá práci. Snižování stavu je proto pochopitelné.

Stejně pochopitelný je údiv zaměstnanců, kteří z hodiny na hodinu přišli o práci z důvodu nadbytečnosti. Ano, Bosch propouští. Nejdříve skončili ti, kteří měli práci vymezenou na dobu určitou, nyní výpovědi dostávají kmenoví pracovníci. Je jich více než stovka, mezi lidmi se šušká o dalších desítkách (stovkách?) nachystaných dokumentech s názvem výpověď.

Lidi od Bosche prý ovládl strach. Hovoří o neuvěřitelných scénách, o modrých igelitových pytlích, které někteří ráno vyfasují, musí si do nich složit své věci a poté jsou vyvedeni za bránu závodu… vrátit se již nesmějí. Hovoří se o sledovacích manýrách, kdy jeden druhého natáčí třeba na mobil, aby v případě svého vyhazovu mohl ukázat na kolegu: Proč já? Podívejte, on si četl v pracovní době noviny!

Snaha zaměstnavatele co nejdéle tajit, kdo bude propuštěn, je též pochopitelná. Nebylo by to poprvé, kdy by se člověk s plánovanou výpovědí chtěl pomstít. Třeba jen takovou malou sabotáží. Třeba vložením žvýkačky na patřičné místo výrobku.

Vadí mi způsob, jakým se lidí zbavují, postěžoval si jeden ze zaměstnanců firmy. Prý žádné poděkování za pět let práce, ale nafasovaný modrý igelitový pytel. Jsme pro ně jen čísla, dodává.

Opravdu to tak chodí? Firma Bosch je u nás gigantem mezi zaměstnavateli. I proto má odbory, které se lidově řečeno mají bít za své lidi. Pokud jsou řeči o modrých pytlích a vyvádění ostrahou před závod pravdivé, patří to do kompetence odborů. Aby se třeba pokusily způsob vyhazovu změnit na lidsky přijatelný odchod. Protože o nutnosti propouštět při nedostatku práce není asi nutné hovořit.




© 2008 Parola s.r.o.