Blog Jihlavských listů

Archív: Červen 2008

Nevyčítejme obcím aneb zase ty větrníky

Jiří Pykal | Čtvrtek, 26. 6. 2008 v 15:25

 Neustálé brojení našeho pana hejtmana proti větrníkům začíná připomínat přeskakující desku. Z posledního článku „Uplácení měst a obcí s využitím dotací není fér“, otištěného v Jihlavských listech dne 6.6.2008 (totéž blog 8.6.) jsme se opět dozvěděli, že nejvíce mu leží v žaludku „dotovaná“ cena výroby elektrické energie větrnými elektrárnami (VTE) a to, že firmy z těchto peněz „uplácí“ obce na jejichž území je staví. Ano, to už zaznělo mnohokrát. Co však v těchto vystoupeních chybí, je jakýkoli pozitivní prvek či náznak řešení. Podle mne zase není fér tvářit se, jakoby věci byly pouze černé nebo pouze bílé. Vše má přece své pro i proti. Cítím povinnost, aby zde zazněl i jiný názor a to mně přimělo sepsat „kontrablog“.

Při vstupu České republiky do Evropské unie jsme se zavázali splnit cíl 20% výroby energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Logicky proto přišel zákon č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů s garantovanými výkupními cenami. Má-li se dosud nerozvinuté odvětví obnovitelných zdrojů (a energie větrná je jedním z nich) rychle rozvinout, je třeba ho podpořit. To je obecně smysl všech dotací. Také zmíněná návratnost vložených investic, spočítaná na 15 let, není nijak extrémní. (Obecně se obtížně hledají investoři tam, kde návratnost překračuje magickou hranici 10 let.) Větrná energetika je relativně mladý a rozvíjející se obor, který nás v budoucnu jistě překvapí technologickými pokroky a efektivitou. Pro srovnání, Německo, země, kterou může jen málokdo podezírat z nedostatku technického a racionálního myšlení, právě schválilo navýšení cíle, že do roku 2020 bude celá třetina spotřeby energie z ekologických zdrojů.

Pokud se o svůj zisk investor dělí s obcí, je to jedině dobře. Je realitou, že příjem z větrníků je významnou položkou obecních rozpočtů, což i pan hejtman přiznává. Je-li to pro něj takový problém, proč se tedy kraj nezasadí o změnu rozpočtového určení daní, které i přes nedávné zlepšení nadále znevýhodňuje malé obce? Budou-li mít obce ze státního rozpočtu větší příjmy, jistě se nebudou muset jako tonoucí „chytat každého stébla“. A pokud bychom chtěli jít ještě dále – bylo by spravedlivé, kdyby tento finanční efekt mohly v určité míře pocítit i obce v sousedních katastrech, které budou mít také vrtule denně na očích. Zde je opět prostor pro zákonodárnou iniciativu kraje.

Pokud hejtman Miloš Vystrčil srovnává cenu vyrobené elektřiny z VTE s cenou v uhelné nebo jaderné elektrárně, srovnává nesrovnatelné. Každý ví, že tyto výrobní ceny nezahrnují externality, tj. cenu škod, které na životním prostředí působí. Např. produkce skleníkových plynů, škody na krajině způsobené povrchovými doly, lesy poničené exhalacemi, poškozené zdraví obyvatel pánevních oblastí, náklady na ostrahu jaderných reaktorů, vybudování trvalého úložiště vyhořelého paliva, likvidaci případných následků úniků radiace aj. I tyto náklady navíc jsou dotovány – ze státního rozpočtu. A argumentace trhem a absencí konkurence, pokud všichni víme o absolutní dominanci ČEZu na poli elektrické energie v ČR, je spíše úsměvná.

V textu se již nedostalo na krajinný ráz. Ten je však podle mně stěžejní. Krajina Vysočiny má nevyčíslitelnou hodnotu nejen pro obyvatele, ale i pro cestovní ruch. Zároveň se toto hledisko nesmí stát paušálním argumentem pro odmítání veškeré výstavby VTE na území kraje. Vliv na krajinu je třeba objektivně posoudit na podkladě pohledových studií a řídit se příslušnou metodikou. Jsem proti výstavbě větrníků v památkových, klidových a rekreačních zónách, ve velkoplošných a maloplošných zvláště chráněných územích, v ptačích oblastech NATURA 2000, v přírodních parcích apod. Proto, abychom i přes odpor současného vedení kraje, který je spíše jen politickým gestem, neměli nakonec větrník na každém kopci, navrhuji řešení. Zadejme vypracování studie, která vyhodnotí umístění větrných elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny na vybraných územích Vysočiny. Vhodné se jeví mj. průmyslové zóny a oblasti intenzivní monokulturní zemědělské výroby. Investoři by měli přístup do vytipovaných lokalit a mimo ně by byla výstavba tabu.

Neméně zásadní je pro mně také zapojení veřejnosti do rozhodování o výstavbě VTE. Všichni obyvatelé obce, v jejímž katastru se výstavba zamýšlí a také obyvatelé sousedních obcí musí mít právo se k záměru vyjádřit a je nutné na jejich stanovisko brát zřetel.
Pro dokreslení, že skutečně nic není černobílé, popíši své postřehy z nedávného cykloputování po okolí Dukovan. Je to krásný kraj a žijí zde velmi milí lidé. Nicméně jaderná elektrárna, která má nebývalou podporu pana hejtmana, je obrovský kolos, který je vidět odevšad a není před ním úniku. Mezi lidmi, kteří nejsou místní, vzbuzuje většinou velmi stísněné pocity. Obce v okolí Dukovan jsou malebné a zvelebené dotacemi ČEZu (úmyslně nepoužívám slovo „upláceny“). Z elektrárny profitují a dokonalou infrastrukturu jim ostatní mohou jen závidět. A těmto obcím, i přes poškozený krajinný ráz, nezapočtené externality a nezanedbatelné riziko, pan hejtman dotace nezazlívá. Já také ne, cena kterou za to platí, je vysoká.

A na závěr ještě perlička – při návštěvě infocentra Jaderné elektrárny Dukovany průvodkyně přesvědčivě ujišťovala, že jakákoli chyba je zde naprosto vyloučena, lidský faktor nemůže proces negativně ovlivnit, nad vším bdí automatika. Paradoxně, hned pár dnů poté se objeví v tisku: „V půl desáté dopoledne vypadly z provozu obě turbíny na 2. bloku a výkon reaktoru začal prudce klesat… příčinou byla chybná manipulace pracovníka z oddělení měření a regulace…“ A o kus dále čtu: „ To máte směnu, sedíte na blokové dozorně a najednou spustí barevná hudba, to znamená, že všechny kontrolky postupně začnou svítit a blikat, různě spustí alarmy jako zvuková kulisa a nikdo neví, která bije …“ Inu, vše má opravdu své pro i proti.

Vedení města se poklonilo obětem komunizmu

Radek Vovsík | Čtvrtek, 19. 6. 2008 v 15:58

V jihlavském archivu je založen 70ti stránkový dokument, jehož první strana začíná slovy „Jménem republiky“. Zrod tohoto dokumentu je datován do začátku roku 1950 a krom jiného obsahuje jména 23 obžalovaných.

Seznam zločinů popsaných v tomto dokumentu nahání hrůzu. Nalezneme zde zločin velezrady, zločin vyzvědačství, zločin spoluviny na zločinu vraždy, zločin nedokonaného svádění k zločinu vraždy úkladné, zločin nedokonané vraždy, přečin nedovoleného ozbrojování a zločin sdružování proti státu.

Mnohem větší hrůzu však nahání vědomí, že u nás ještě relativně nedávno existoval společenský systém, který umožňoval vykonstruovat takováto šílená obvinění proti nevinným lidem, který umožňoval prostřednictvím metod státní bezpečnosti vynutit si jejich přiznání. A co víc – systém, který uměl zneužít i životů těchto nevinných obětí k zastrašení mas.

Z dokumentu se můžeme dočíst, jak celý tento absurdní příběh končí. Karel Veselý, Jan Tuček a František Rod byli odsouzeni k trestu smrti, Vavřinec Schwarz a Stanislav Bárta byli odsouzeni k doživotnímu těžkému žaláři, Jaroslav Šlezinger, jenž stvořil sochu „Zaváté šlépěje“, u níž vzpomínková akce proběhla, byl odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Ostatní obvinění dostávali tresty od 10 roků do 18 let těžkého žaláře. Zaznamenán je pouze jeden nižší trest – 4 roky těžkého žaláře. Komunistickému režimu však nestačilo trestat jen nastrčené viníky, potřeboval, aby trest poznamenal i celé jejich rodiny a ty se tak staly žijícím odstrašujícím příkladem. Proto dalšími tresty byly vysoké peněžní pokuty, konfiskace veškerého majetku, ztráta živnostenských oprávnění či ztráta čestných práv občanských.

A je zde ještě jeden fakt, který nahání hrůzu a který by měl být výzvou k nezapomínání. Je to ten fakt, že tyto metody komunistické zvůle byly účinné. Již tehdá se totiž šuškalo, že tato obvinění byla vykonstruována. Přesto, místo aby se lidé postavili tomuto vražednému režimu, zasaženi strachem vykročili směrem, do něhož měli být nahnáni. S mávátky a skandovanými hesly záhy oslavovali ty, kteří rukama zbrocenýma krví nevinných systematicky vyháněli svobodu z naší země, z našich myslí.

Jsem rád, že dnes již žijeme v době, kdy se nemusíme bát vyslovit vlastní názor, jsem rád, že se dnes mohu svobodně poklonit památce nejen těmto konkrétním obětem, ale i všem ostatním, kteří v sobě našli odvahu vzepřít se komunistické tyranii, byť je to stálo vězení či život. Bez nich bychom totiž zde svobodně nestáli. Jim všem patří naše velké poděkování.

Hazard je nutné regulovat

Josef Novotný | v 11:21

V loňském roce prosázeli Češi v loteriích a sázkových hrách více jak 108 miliard korun, na nepovoleném internetovém sázení ještě 12 – 15 miliard korun navíc.

Hráčství komplikuje život v rodině i v práci, jsou na něm závislí nejen sociálně slabí občané, ale třeba také podnikatelé a sportovci.

Za posledních tří vlád byly uskutečněny už čtyři marné pokusy, jak dostat hazardní hraní v České republice pod kontrolu. Stávající zákon není dodržován a jeho negativní dopady pociťují vedle rodin a zaměstnavatelů hráčů kvůli zvýšené kriminalitě především obce, které mají ze zákona zajišťovat veřejný pořádek. Z toho důvodu jsme předložili v Senátu novelu, která má obcím umožnit na jejich území hazard regulovat. Sázení přes internet není zákonem povoleno, přesto jej ministerstvo financí toleruje a jen roční daňový únik z něho představuje cca 4-5 miliard korun, podobné je to se sázkami po telefonu. Internetové a telefonní hraní jsou přitom velmi nebezpečnou formou nových hazardních her a jejich úkolem je přilákat ženy a děti, kterým se hraní dosud vyhýbalo.

Tvrdý hazard je povolován u škol, v cukrárnách, pizzeriích i v obchodech. Proti jedné hře na VHP v restauracích, která se může hrát o dvě koruny, se tamtéž na terminálech hraje průměrně o sedmdesát korun, přitom v kasinech to může být nejvýše o 50 korun! VHP je v provozu více jak 60 tisíc (11 % meziroční nárůst), nových technických her je už přibližně 16 tisíc (200 % meziroční nárůst). Ministerstvo financí umožňuje obcházení zákona o loteriích ve všech oblastech hazardu, povolilo dokonce VHP, které umožňují hrát o 500 korun na jednu hru v herně, nezajišťuje kontrolu, a provozovatelé, dodržující zákony, jsou z trhu vytlačováni. Při neustálém nárůstu hazardu klesají obcím příjmy, rostou naopak náklady na veřejný pořídek. Ministerstvo se snaží své pochybení na veřejnosti presentovat obráceně, „už jsme zahájili diskusi o věcném záměru nového zákona“. Diskusi organizuje pro stát soukromá firma a spolupracuje především s provozovateli nepovolených hazardních her.

Hazardní hraní je v ČR, na rozdíl od světa, „bezbariérové“, daňové úlevy vedou k ohromné nabídce a proto je šířící se nemoc patologické hráčství ve zdejším prostředí prakticky nevyléčitelná. Všude v cizině je hazardnímu hráči, který má dluhy, vstup do heren zakázán zablokováním registrační karty. Hazard se u nás provozuje už na 38 tisících místech!

S kolegy v Senátu jsme připravili novelu loterijního zákona, která by měla negativní vliv hazardních her na obyvatelstvo potlačit. Novela rozšiřuje pravomoci obcí hazardní hry regulovat, zakazuje hraní na internetu i přes telefony a vyšším zdaněním zvyšuje příjmy veřejných rozpočtů.

Senát přidělil novelu ke druhému čtení, které budeme projednávat v polovině července. Jsem přesvědčen, že k jejímu prosazení bude nutný tlak veřejnosti, protože loterijní průmysl je velký byznys a s pomocí odvodů na veřejně prospěšné účely, které nahrazují zdanění, si podporou sportu, spolků, ale i politických stran zajišťuje nedotknutelnost. Pokud regulace neprojde, loterijní zákon se bude kvůli snadnému praní špinavých peněz měnit až s přijetím Eura.Jsem velmi rád, že na podporu regulace hazardních her u nás vznikla petice neziskových organizací a osobností v čele s primářem Karlem Nešporem (www.stophazardu.cz ) a jako první v republice odmítla finanční dary z hazardu také evangelická církev.

Fotbal je byznys, až potom sport

Petr Klukan | Čtvrtek, 12. 6. 2008 v 15:27

První fotbalová liga v Jihlavě? Ne, na tu ještě nejsme připraveni. A nic nezmění fakt, že máme hezký stadion, který lze za pár set milionů dostavět do důstojného a krásného stánku. Opavští výtržníci nám otevřeli oči, když jihlavská pořadatelská služba selhala. Mnozí údajní fanoušci byli nejen přiopilí, ale na stadion se dostávali i mimo oficiální vchod.

Kdyby svými výkony měla FC Vysočina postoupit mezi fotbalovou elitu, jezdili by k nám ještě větší darebáci převlečení za fanoušky, než tomu bylo minulý týden. A demolovali by a vyřvávali a těžkooděnci by se za peníze všech (i maminek vyznávajících maximálně hru v dámu) ještě víc potili ve svých přilbách a černých mundůrech.

Fotbalová liga je hlavně byznys a až pak sport. Byznys na jednu stranu velmi výhodný, na stranu druhou pěkně pochybný. Nejen díky vedení fotbalovému svazu, v němž sedí otrlci, kteří bezostyšně tvrdili, že český fotbal je čestný sport bez náznaku korupce a sparťan Řepka ten nejférovější kopálista na planetě Zemi.

Jihlavský fotbal na ligu nemá. Třebas ne výkony, ale naivitou, se kterou k fenoménu fotbalu přistupuje. Když už i trenér FC Vysočina prohlásí, že se na tribuně fanoušci jen trochu šťouchali, ať se tu hraje raději liga pátá. V té snad rowdies, obrovské prachy a korupce nemají takovou moc jako tam nahoře v těch vyšších vodách.

Fotbal je sice byznys, ale na slušné zákazníky ­ diváky se příliš ohled nebere. Kdyby ano, dávno by se fotbalový svaz pokusil s pověstí „nejdivočejšího“ sportu něco udělat. Třeba by mohl začít tím, že by ze hry vyloučil odstrašující „idoly“ mládeže v podobě Řepků a otrlých funkcionářů v podobě Košťálů. Bohužel, ani k jednomu se stoprocentně neschyluje.

Uplácení měst a obcí s využitím dotací není fér

Miloš Vystrčil | Neděle, 8. 6. 2008 v 10:42

Přiznávám, že nevím, kolik lidí z těch, kteří se dnes řadí k příznivcům či odpůrcům výstavby větrných elektráren se vlastně zajímalo o to, co umožnilo vznik tohoto problému. Svoji odpověď naznačím otázkou:

Stavěla by některá ze soukromých firem větrné elektrárny na Vysočině, kdyby jim zákon 180/2005 Sb. o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nezaručoval povinný odkup veškeré vyrobené elektrické energie za ceny, které musí zaručit nejhůře patnáctiletou návratnost investic?

Na odpovědi se dle mého názoru shodneme všichni. Nestavěla. Žádná normální soukromá firma totiž nepodniká proto, aby prodělávala nebo zkrachovala.

Každý odborník na výrobu elektrické energie Vám dnes totiž řekne jediné. Výroba elektrické energie z energie větrné by byla v současné době bez státních dotací a zaručeného odběru vyrobené elektrické energie beznadějně ztrátový podnik. Větrná elektrárna dnes totiž vyrábí jednu kWh (kilowatthodinu)elektrické energie v součtu všech nákladů několikanásobně dráže než elektrárna tepelná, než elektrárna jaderná i než elektrárna vodní. Navíc ji nevyrábí stále, ale přerušovaně.

Přesto se stát rozhodl výrobu elektrické energie z větru podporovat a Parlament dokonce tuto podporu v roce 2005 uzákonil. Stát tak zákonem zaručuje soukromým výrobcům elektřiny z větru stoprocentní odběr a dotované ceny včetně započítání přiměřeného zisku. Jinými slovy žádné obavy z malé poptávky o výkup, žádné obavy z poklesu výkupních cen. Prostě žádný trh, žádná konkurence.

Ptáte se jak na tyto neuvěřitelně výhodné podmínky reagují výrobci elektřiny z větru? Kruh se logicky uzavírá a sílí. Za účelem výstavby dalších větrných elektráren, jako jistých zdrojů dalšího státem dlouhodobě zaručeného zisku, nabízejí výrobci elektřiny z větru peněžní dary dalším městům a obcím za to, že jim umožní na svém katastrálním území postavit další větrnou elektrárnu nebo uložit do země další elektrický kabel.

„Pane starosto, paní starostko dáme vám – vaší obci jednorázově pět milionů, dáme vám každoročně sto, dvě stě, tři sta, čtyři sta tisíc korun. Budete bohatší a budete se mít lépe než všichni okolo vás, nebuďte hloupí a berte. A klidně si za ty statisíce nebo miliony kupte, co chcete. Taková nabídka se již nebude opakovat.“ To jsou slova novodobých obchodníků s větrem.

Je to lákavé a popravdě se některým starostkám a starostům zejména menších a zadlužených obcí ani nedivím, když podlehnou vábení a na stavbu větrníků na svém území přistoupí. Přesto však trvám na tom, že to vůči většině z nás není fér. Jestli se některým opravdu ty větrníky tak líbí, potom by neměli chtít za jejich stavbu na svém území peníze. Nikomu tím dnes nepomáhají a nic nezachraňují.

Tuto již prokázanou schopnost privátních firem uplácet nebo-li kupovat si souhlas obce se stavbou větrníku na jejím území považuji za absurdní a morálně pochybnou, neboť tato schopnost přece jasně ukazuje, že poskytovaná státní dotace (každá státní dotace je vlastně pouze částí daňových příjmů vybraných státem od všech zaměstnanců a zaměstnavatelů) je nepřiměřeně velká a vlastně se částečně navrací přes soukromý subjekt zpět pouze ve prospěch některých soukromou firmou vybraných daňových poplatníků.

„My máme díky státním dotacím takové zisky, že klidně zaplatíme obcím statisíce, někdy i milióny a přesto se nám to vyplatí.“ Jinými slovy nám podnikatelé v oblasti výroby elektřiny z větru říkají: „Proč toho nevyužít, když tady máte takový Kocourkov.“

Přestože jsem ještě nenapsal ani slovo o krajinném rázu, o trvalém záboru půdy, o odlétajícím ledu atd. budu končit. Cílem mého článku totiž bylo upozornit, že zásadní chybu, kterou udělali zákonodárci dnes můžeme bohužel pouze zmírnit a to kromě jiného i tím, že nebudeme v první řadě myslet jenom na sebe a na svůj profit. A pokud náhodou někdo i nadále žije v iluzi, že větrné elektrárny jsou již dnes potřeba a že jsou šetrné k životnímu prostředí, potom již ve shodě s Milošem Zemanem pouze připomínám, že například bývalý ministr životního prostředí a velký ochránce přírody Miloš Kužvart je toho času předsedou spolku proti větrným elektrárnám.

   




© 2008 Parola s.r.o.