Blog Jihlavských listů

Archív: Duben 2008

Dobrá radar nad zlato

Tomáš Ďásek | Čtvrtek, 17. 4. 2008 v 8:43

Jako by u nás nebylo dost věcí, které rozdělují národ na dva poměrně nesmiřitelné tábory a na nichž se patrně nikdy neshodneme, seslal nám osud a strejda Sam ještě ten nešťastný kopačák. Ono je to těžké – jsme teď tak trochu v situaci manželského páru v jednopokojovém bytě, k nimž jednoho večera vtrhne nejlepší rodinný přítel s kufrem a lamentacemi, že ho vyhodila manželka a potřeboval by na pár dní někde přespat. „Aha…no, víš, Franto…jak bych ti to…samozřejmě jsme moc rádi a určitě bys u nás mohl být jak dlouho chceš, ale zrovna teď…zítra nám přijdou malovat, pozítří přijede tchýně…“ – a podobně. Jistě podobné situace znáte. Nedivím se, že valná část národa nemá chuť západního Frantu (teda spíš Frankieho) ubytovat – zvlášť když má doposud v živé paměti, jak kdysi vypadala a na jak dlouho se protáhla bratrská návštěva Franty (teda spíš Fjodora) východního. A když se celé věci navíc chopí politické strany a udělají z toho nástroj pro možnost dalšího vzájemného napadání, je vymalováno…

Já osobně nemám zcela vyhraněný názor a rozhodně tady nechci milou naducanou elektronickou bublinu zcela zavrhovat, nebo naopak bezvýhradně obhajovat. Spíše bych se jenom rád NEZAUJATĚ dotkl několika aspektů, o kterých se příliš nemluví – nebo možná někdy mluví, ale vyloženě nepravdivě.

Argument „protistrany“ ohledně zdravotních rizik je podle mě hloupost. Radar pochopitelně nějaký výkon (a ne zrovna malý) má, ale obyčejný mobil hodinu denně přitlačený na ucho zatíží lidský organismus mnohem více, než půl kilometru vzdálený radar, pracující směrově a v pulsním režimu.

Další argument – totiž, že se radar může stát snadným terčem teroristického útoku – je také dosti nelogický. Co by tím například bradatí společníci „démona“ Usámy bin Ládina získali ? Když už by chtěli v naší malé poklidné zemičce udělat pořádný brajgl, nebylo by „vhodnější“ – a hlavně tisíckrát jednodušší – udělat třeba díru do nějaké nehlídané přehrady, než se snažit partyzánskou akcí zničit ostře střežený vojenský objekt ? Radar by mohl být v tomto smyslu v nebezpečí pouze za války. A v případě války by si myslím byl radar to poslední, co by nás zajímalo.

Dále se hodně mluví o již zmíněném pobytu cizích vojsk na našem území. Řekl bych, že jeden nafouklý kopací míč se stovkou cizích hráčů v přesně vymezeném brankovišti je přece jenom něco trochu jiného, než několikatisícihlavá internacionální bratrská pomoc.

Tudíž to vypadá, že radar je v pořádku a všechny argumenty proti jsou zanedbatelné. Jenže… Ať dělám co dělám, nejpádnější argument zastánců radaru – totiž to, že radar je určen pro obranu Evropy (a celého světa) před hrozbou útoku z problematických zemí jako je Irán či Severní Korea, neberu ani náhodou. Snad i průměrně inteligentnímu pozorovateli světového dění je zřejmé, že bodrý usměvavý hoch Kim-Čong-Il sice stále ještě vydržuje patrně nejpočetnější armádu světa, ale má co dělat aby ji i zbytek národa vůbec dokázal uživit, natož aby spřádal nějaké plány na světovládu. Stejně tak Írán – ač jsou některá prohlášení jeho představitelů pro Evropana sebemíň pochopitelné, v žádném z nich jsem doposud neobjevil jakýkoliv náznak expanzivní politiky. Žádné hrozby „svatého tažení“ světem, žádné územní nároky, nic takového. Lidově řečeno – pouze jen celkem razantně sdělují zbytku světa „Nechte nás na pokoji – jestli nám sem nepřestanete strkat rypák, tak přes něj dostanete !“

Navíc – ač jsem nebyl nikdy příliš zdatný v zeměpise ani ve fyzice – už při zběžném pohledu na mapu světa a vědom si toho, jak radar alespoň obecně funguje, nemohu se ubránit dojmu, že hlavní stratég bílého domu hledající místo pro radar, jenž by zabezpečil varování před hrozbou z výše jmenovaných regionů, musel být buď opilý – nebo alespoň pod vlivem halucinogenních látek. Snad jen málokteré místo na světě je pro takový účel méně šikovné.

Nenechme si nafukovat hlavy – u Brdského radaru samozřejmě nejde o žádný „protiblízkovýchodní a protiasijský varovací systém“, i když částečně by tuto funkci pochopitelně mohl (a také jistě bude) plnit. Zůstaňme u té zeměpisné mapy a trošku více se rozhlédněme. Že by snad měl radar koukat na Rusko ? Tomu by jistě odpovídalo i to, že je Putinovcům takovým trnem v oku – a že jim tímto trnem je, za to se snad na ně nikdo zlobit nemůže. Však ta bába z protějšího paneláku, co sedí celý den vyložená v okně a kouká vám celý den rovnou do kuchyně, ta vám taky pěkně pije krev, ne ?

Ale pravda je kupodivu asi ještě trošičku někde jinde. Když posunete po glóbusu prst trochu nahoru, možná s překvapením zjistíte, že proti výše zmíněným regionům bude náš milý americký dar-radar sice trochu slepý, ale že bude mít na druhou stranu překvapivě velice dobrý výhled nahoru – až kamsi k severnímu pólu. Řeknete si – bóže, a co tam ? Tam přece nic není – tam je jenom led ? No…je. Tedy zatím. Jenomže jak to tak vypadá, tak moc dlouho nebude. Jen co nám ještě trochu odtaje ledovec, otevře se severní cesta a z doposud nehostinného a nepřístupného pásu zeměkoule se během pár let stane čilá dopravní tepna, kterou bude šikovné mít pěkně pod kontrolou…

Mám ve svých fantasmagoriích pokračovat ? V budoucnu se nebude bojovat o stáda krav, úrodné pastviny a podobně. Bojovat se bude o vodu – na tom se shodují všichni prognostici. Však ono i nedávné velkolepé gesto s ponorkou vztyčující ruskou vlajku v této „severní prdeli světa“ taktéž nebylo samoúčelné a jasně naznačuje, kam se pomalu, ale jistě posunuje ohnisko zájmu všech velmocí. Nedělejme si iluze, že američtí či ruští stratégové jsou spolek krátkozrakých páprdů a pracují v pětiletkách. Jejich analýzy a plány mají dlouhodobý horizont desítek let. Protože – kdo je připraven, není zaskočen…

Koukám, že jsem se nějak moc rozepsal. Co jsem tedy chtěl tímto příspěvkem říci ? Jenom to, že radar samotný mi vůbec nevadí a nevnímám ho jako nějaké velké riziko. Akorát prostě nemám rád, když ze mě dělá někdo ještě většího vola, než jakým bezesporu jsem.

Přeji všem hezký den…

Císař je nahý !

Tomáš Ďásek | Pátek, 11. 4. 2008 v 22:00

Možná si ještě vzpomenete na klasickou pohádku Hanse Christiana Andersena o dobrotivém, avšak marnivém císaři, kterému vykutálený krejčí ušil „šaty“, jež mohl spatřit v podstatě pouze ten, kdo měl čisté svědomí. Šaty ve skutečnosti žádné nebyly, a tudíž se císař producíroval po městě zcela nahatý – jenomže nikdo z diváků nechtěl přiznat, že má na svědomí nějaký ten hříšek a tak všichni chválili barvy a střih císařova oděvu. Vše pokazilo až malé nevinné dítko, které zvolalo „Císař je nahý“ ! (je zajímavé, že v knize z mého dětství je napsáno, že to bylo nemluvně, což mi vždy bylo velice divné – když nemluvně přestane být nemluvnětem, obvykle tak v našich zeměpisných podmínkách učiní vyslovením poněkud jednoduššího slovního útvaru – například „máma“, nebo „táta“)…

A v jiném království zase kdysi žil jeden veskrze počestný místopředseda vlády, který si nenechal šaty šít u krejčího, ale ušil si je sám. Ony to vlastně ani nebyly šaty, byl to jenom takový celkem obyčejný kabát. A nebyl ušitý z drahých nití, ale z materiálu mnohem dostupnějšího – z ostudy. A tento dobrotivý muž si po světě vykračoval v tomto kabátě a protože ostuda sice bývá velmi viditelná, ale zároveň také průhledná, kýval s úsměvem na svět svým obnaženým ohambím – patrně aby tak dal svému lidu najevo, co si o něm myslí. Jenomže to království bylo položeno na velice vratkých základech a kdyby onen výtečník jen zlehounka dýchl, domeček z karet by se rozpadl ve vteřině. A tak mu všichni ten jeho kabát chválili a plácali ho po ramenou, jaký je to chlapík a čistý charakter – i když KAŽDÝ věděl, že je stejně nahý, jako ten císař z první pohádky. I zde se pravda našlo nějaké to špatně mluvící dítko, které se „šprajclo“ a řeklo nahlas, že se mu ten nový skvělý průzračný kabát nějak moc nezdá – ale znáte to, kdo rozumný by naslouchal dětskému žvatlání ? Však stačí dát tomu nezbedovi nějaké cukrátko, nebo mu něco slíbit, a ono dá na nějaký čas zase pokoj…

A jak to dopadlo ? Safra – nějak jsem se do toho koukám zamotal. Pohádka je u konce, a pořád se nemohu dobrat pointy. Jak to honem udělat, aby dobro zvítězilo nad zlem ? Jak pohádku dotáhnout do úspěšného konce pro těch pár posluchačů, co ještě neusnuli ?

Hergot ! Že jsem se do toho vůbec pouštěl… No nic, koukejte raději spát !!!

Výročí upálení Evžena Plocka

Radek Vovsík | Středa, 2. 4. 2008 v 14:12

V pátek vedení města uctí památku Evžena Plocka – muže, který se 4.4.1969 ve večerních hodinách upálil na jihlavském náměstí na protest proti vstupu okupačních armád do naší země. Nebyl jedinou lidskou pochodní, která vzplanula na protest proti obsazení naší vlasti. Prvním, kdo volí tuto radikální formu protestu je mladý teprve dvacetiletý student Jan Palach, který vzplanul 16.1.1969 na horní části Václavského náměstí. Pohřeb měl 25.ledna a přesně za měsíc – 25.2. vzplanula další živá pochodeň – kamarád Jana Palacha – rovněž mladý student Jan Zajíc. V průběhu dalších měsíců se pokusilo stejnou formou protestovat dalších 26 lidí, 6 z nich zemřelo. Právě třetím v pořadí byl jihlavský Evžen Plocek. Jeho osoba se lišila od předchozích mučedníků. Byl to muž zralého věku, táta od patnáctiletého syna. V roce 1955 vstoupil do KSČ a v období „Pažského jara“ patřil k reformním komunistům. Velmi těžce nesl nástup procesu „normalizace“ po srpnu 1968. A právě proto se odhodlal k této formě protestu. Je dobré si připomínat, k čemu všemu byla schopna dohnat naše občany komunistická diktatura. Je namístě vzdát čest památce Evžena Plocka.

Radek Vovsík




© 2008 Parola s.r.o.