Blog Jihlavských listů

Spontální les našich vlajek byl vidět naposledy v roce 1989. Po dlouhé době nesvobody lidé svobodně a bez nátlaku vzali své státní symboly a hrdě kráčeli ulicemi. Tyto chvíle se nedají zapomenout.

Vlajka státu si zaslouží úctu, vždyť byla mnohdy zbrocena krví hrdinů. Trochu mě bolí srdce, když sportovní, anebo jiní fanoušci vláčejí symbol naší státnosti v prachu chodníku, ale je to stále lepší, než kdyby jim česká vlajka neříkala nic.

Je velmi příjemné vidět v Bruselu vlajku naší země mezi ostatními zástupci Evropy. Náš prapor se nedá přehlédnout a tak můžeme poděkovat našim předkům za krásný symbol naší republiky.

</font>

Tak nám končí další týden a mimo jiné nám přinesl další pohádku. Vedoucí jednoho z nejprestižnějších českých uměleckých těles, pan sbormistr Kulínský odešel od soudu s velice mírnou podmínkou. Ale rozhodně s tím není spokojen a je rozhodnut se odvolat, protože je prý zcela nevinný. Ono, popravdě řečeno – v historii je stovky případů, kdy se například žákyně osmé třídy svěří svým nejlepším kamarádkám, jak je „obtěžoval“ jejich mladý a pohledný třídní učitel, což si kamarádky pochopitelně pro sebe nenechají a kauza „chlípný pedadog“ je na světě. Záhy se zjistí, že celý skandál je pouze nafouklou bublinou a akci rozpoutal ten nešťastník pouhým pohlazením milé nevinné studentky po vlasech, což si ona ve svých pubertálních snech rázem přetransformovala v několikanásobný pohlavní styk. Tudíž, pokud by proti panu sbormistorvi svědčila jedna zhrzená členka jeho souboru, budu tomu věřit asi jako tomu, že k sousedce Mráčkové každou noc létají marťani a kradou jí švestkové zavařeniny, holota jedna mimozemská. Kdyby byly svědkyně dvě, pořád ještě budu skeptický. Tři už by mne dokázaly docela zviklat a řekněme při pěti „obětech“ už by musely být argumenty vedoucího souboru velice, ale opravdu velice silné, aby mě přesvědčily o jeho nevině. Ovšem pokud se postižených dívek ozvalo bezmála padesát, neumím si představit, že by tomu bylo jinak, než že pan Kulínský je zkrátka a dobře nechutný kapitální kanec s pedofilními sklony – ať si mě třeba zažaluje pro urážku na cti… Na jeho místě bych soudci koupil bonboniéru, Vorlovi – nebo jak se ten advokát chudých jmenuje – bych zvýšil šesticiferné palmáre o nějaké to procento a byl bych rád, že to tak skvěle dopadlo. Ale to bychom museli být někde za devatero horami a devatero řekami – ne u nás v česku. Tady se prostě pokládá za společenskou nutnost, aby se milý výtečník odvolal.

Nebudu se tady rozepisovat o tom, že zneužívání dětí společně s násilím na starých lidech pokládám za jedny z nejhorších zločinů a že osobně se naprosto nemohu ztotožnit s podobným rozsudkem, protože mi to stejně nepřísluší. Máme prostě takové zákony a zákon je zákon. Katarského prince jsme také přece jenom napomenuli, srdečně se s ním rozloučili a pak jej ještě notný kus cesty za státní peníze vyprovodili…

Rád bych se ale opět (jak je mým zvykem) pozastavil nad trochu jiným aspektem celé kauzy – o které se kupodivu nikde nepíše. Ačkoliv s mým výše veřejně vysloveným hodnocením pana sbormistra se podle mě plně ztotožňuje (pochopitelně ne veřejně, ale v duchu) 99,9% našeho národa, myslím si, že lavice obžalovaných byla v tomto případě dosti úzká.Tak jako mi nikdo nevymluví, že všech 49 dívek si svá svědectví o erotických choutkách svého poloboha nemohlo vymyslet, stejně tak v životě neuvěřím, že se nenašla ani jediná, která by se s tím nesvěřila svým rodičům. Jenomže znáte rodiče – pro své děti a jejich „štěstí“ jsou ochotni udělat maximum. A k tomu maximu bohužel občas patří i jistá jemná korekce morálních hodnot. Však co, šéf souboru je prasák, ale zase která jiná holka se do takové nóbl party dostane ? Časem bude zpívat v opeře, bude jezdit do zahraničí, zlaťáky se pohrnou… Těch pár let to snad vydrží, poučíme ji táto co a jak, však když ji občas pohladí, tak z toho se přece děti nerodí. Teď jde o její budoucnost a tu si nesmí pokazit. Když ji ze souboru vyrazí, tak co bude dělat, když na učení moc není ?…

Pan sbormistr si jistě trest zaslouží a ne malý. Ale jistý malý díleček pochopení bych pro něj po usilovném přemýšlení najít dokázal. Trpí určitou úchylkou a navíc – příležitost dělá zloděje. Ale pokud někdo z rodičů o jeho jednání věděl a nic s tím neudělal, tak je to podle mě naprosto neomluvitelné a je to vlastně prasárna ještě stokrát větší, ať se na mě nikdo nezlobí…

Před 63 lety skončila druhá světová válka. Evropa tančila, ale také počítala své mrtvé. Světové mocnosti měly rozděleny sféry vlivu a Sovětský svaz se natrvalo usadil v hloubce evropského prostoru. Poražení němečtí vojáci byli odvážení do koncentráků na Sibiř a všude se mluvilo o míru a spravedlnosti.

Mír a spravedlnost však nebyly na programu pro asi tři tisíce československých občanů z Čech a Moravy, kteří měli tu smůlu, že pocházeli z bolševického Ruska a emigrovali do Československa. Zde získali občanství, anebo se zde již narodili. Tajná služba Sovětského svazu KGB tyto naše spoluobčany násilně odvážela na Sibiř do koncentračních táborů, kde žili a umírali v nelidských podmínkách, které byly stejně hrozné jako nacistické “lágry”.

Československá vláda v čele s Klementem Gottwaldem, miláčkem komunistické strany, nezasáhla a nebránila své občany proti těmto zvěrstvům.

Vážení, i toto je naše historie na kterou nesmíme zapomenout !

Nedá mi to a musím se také vyslovit k poměrně čerstvé kauze amnestovaného jihlavského podnikatele. V žádném případě si nedovolím hodnotit oprávněnost udělení amnestie, ani zda-li se obvinění pana Kratochvíla zakládají na pravdě, nebo ne a už vůbec mi nepřísluší vyjadřovat se k jeho diagnóze. Osobně jej totiž neznám a nikdy jsme se (patrně) nepotkali. Bylo by jednoduché a laciné označit ho třeba za „mafiánského prominenta“, který podplatil armádu psychologů a psychiatrů, aby nemusel za mříže. Je docela dobře možné, že má zcela čisté svědomí a že je opravdu nemocný – moje informace jsou pouze z médií a ty jsem se časem naučil brát s velkou rezervou…

Zaráží mě ale trochu jiná věc. Pan doktor Skačány svými jalovými a naprosto mlžícími odpověďmi v interview JL jenom zvýraznil prapodivnou pachuť celé kauzy. Nikde jsem se doposud nedozvěděl, jakoužeto vzácnou chorobou pacient vlastně trpí – je jasné, že lékařské tajemství je lékařské tajemství, ale člověk by přece jen rád byl v obraze – už jen proto, aby věděl, co se může stát i jemu. Pokud je ale opravdu jeho psychický stav takový, jak uvádí ošetřující lékař, měl by patrně zvolit poněkud jiný režim…

Tím jiným režimem mám především na mysli, že pokud nemoc pana Kratochvíla spočívá v tom, že nesmí být vystavován stresovým situacím, je podle mého mdlého selského rozumu dosti nebezpečné, aby dojížděl do své firmy a věnoval se řízení takového impéria, jakým ICOM bezesporu je. To je přece dost stresující práce. Ale hlavně, aby tam dojížděl SÁM automobilem ! Já osobně jezdím každé ráno za zaměstnáním z Luk do Jihlavy a odpoledne zpět. Musím říci, že ač jsem poměrně klidné povahy, tak pouze nevinné objížďkové helenínské semafory a někteří jihlavští „mistři“ řidiči ve mě vyvolávají naprosté návaly stresu. Divím se, že pan doktor neví, že řízení automobilu samo o sobě je výraznou stresovou zátěží. Nedělá dobře, že svého pacienta vystavuje takovému riziku ! Nejen že to ubližuje jemu, ale především je přece třeba brát ohled na ostatní účastníky silničního provozu. Co já vím, jak se zachová psychicky nemocný člověk, kterému například moje jinak veskrze hodná manželka suverénně a s nevinně milým úsměvem dle svého zvyku nedá přednost na křižovatce ? Co když ji pak bude s pěnou u úst honit po náměstí s heverem v ruce ? Co když ten člověk za volantem dostane nějaký nervový záchvat těsně před přechodem pro chodce plným dětí z mateřské školky ? Prý není schopen plně pochopit smysl toho, co se mu říká. Pochopí smysl houkající sanitky, která spěchá k naléhavému případu a udělá jí místo ? Pochopí pokyny policisty, stojícího v křižovatce ?

Nejsem odborník, ale ptám se, zda-li je vůbec legální, aby byl člověk s psychickou poruchou držitelem řidičského oprávnění ? Neměl by odbor dopravně správních agend magistrátu města Jihlavy vyvolat řízení o jeho odebrání ?

Já vím, že vrcholný manažer musí být tu tam a tu zase jinde – třeba padesát kilometrů daleko. Kdyby šlo o někoho jiného, třeba bych měl určité pochopení. Ale pan Kratochvíl má i jinou možnost dopravy – myslím si, že jako zaměstnanec firmy ICOM Transport má přece autobus zadarmo…:)

Výsměch justici, až takové názory zaznívají v souvislosti s amnestií podnikatele Zdeňka Kratochvíla.

Pro prodavačku z obchodu se dvěma dětmi je to jasné: peníze. Ty zmůžou všechno. Byl by hloupej, kdyby šel sedět. A já bych to udělala taky. Dyť to dělají všichni.

Velkorysá milost na všechny kauzy. A šmitec. Však se na to zapomene. Uvěřme ale znalcům. Chápat smysl soudního řízení nemůže, řídit firmu může? Proč by to nemohla být pravda?

Pan Kratochvíl prý píše knihu. Je to jen dobře, i když bude subjektivní. Prodávat by se ale měla společně s knihou policejního vyšetřovatele Jiřího Pospíšila, na kterém jistě nenechá nit suchou… a mnoha dalších, kterým bylo v souvislosti s kauzami ICOMu třeba i vyhrožováno.

Bohužel, pokud Kratochvílova kniha vyjde, bude moci být na křídovém papíře. Na rozdíl od těch druhých, laciných paperbacků. Přesto, bylo­li by to jen trochu možné, ať se prodávají jenom společně.